DEKLAMOVÁNKY
A
PÍSNĚ
od
Frant. Rubeše.
Svazeček IV.
V PRAZE, 1839.
TISKEM JANA HOST. POSPÍŠILA.
[1]
Slzičky.
Zelená se růvek,
Kolem dýše kvítí,
Měsíček si na ně
Bledým světlem svítí.
Věje vánek – růže
Růžinku objímá –
Z hrobu kvete láska,
Kde milenka dřímá.
Vzali mi tě, drahá!
Nelitostně vzali,
Cizímu tě muži
V chladnou náruč dali;
Slitovné však nebe
Jim zas tebe vzalo,
Pokutu těm zlým – a
Tobě sebe dalo.
Osiřela chyžka,
Zahrádka je pustá,
Pěšinka k besídce
Travičkou zarůstá.
[3]
Pryč jsou krásní dnové,
Pryč ti snové zlatí:
Co je ztráta, ví jen –
Kdo milenku ztratí!
Naposled když semnou
Pod okénkem stála:
„Zapomeň již na mne!“
Smutná zaplakala;
S prosbou uklonila
Hlavou na mé rámě;
Slzičky však lkaly:
„Nezapomeň na mne!“
Celý ráj mi osud
V jednom kvítku zvrátil;
Já jen vím a cítím,
Co sem měl, co ztratil.
Cnost a láska byly
Její léta celé,
Nemohlať již kvésti
Krásněj – ale déle.
Když sou mojí milé
Chladné lůžko stlali,
Všecky oči pro ni
Smutně zaplakaly;
4
Každé srdce dobré
Bolně zavzdychalo,
Zalkal svět – a jenom
Nebe zaplesalo.
Všecko, vše mi vzala
Tebou losu ruka,
Zůstal mi jen život
A s ním jeho muka.
Aby nebe sňalo
Se mne dnů mých jarmo,
Modli ty se za mne –
Já se modlím darmo.
Dřímej sladce, drahá!
Bolest ve mně hoří,
Vyprahlé však oči
Slz již neumoří!
Klekat jenom budu,
Denně klekat v chrámě,
Sepnuv ruce zalkám:
Modli ty se za mě!
5
Jakého bych nerada.
Ne jen vždycky: Jakou bych já rád –
Ustavičně, co jen panáček si žádá!
Poslyšme pak také jedenkrát:
Jakého bych ráda!
Jakého bych ráda?
Na to sem se potázala s zlou,
Neboť všickni z jedné formy jsou –
Tu je drahá dobrá rada!
Panáčkové jeden jako druhý –
Kde jsou štiky, neulovím pstruhy;
A jak v hejně lišek chytit beránka,
Těžká bylaby to věru hádanka!
Čím pak déle mysl bádá,
Tím hloub klesá v pochybnosti.
Jak jen možno líčit mužů cnosti,
Kterých je tak hustě
Jako tučných čtvrtků v půstě?
Co mi to však napadá?
Slyšte, moji zlatí!
K ulehčení budu raděj povídati,
Jakého bych nerada. –
6
Který, ač má čtyry oči,
Slzy nešťastných přec nevidí,
A když k němu chudý kročí,
Osopit se na něj nestydí;
Koho blaží citupráznost němá,
Toho družkou nechci být;
Neb kdo srdce pro bližního nemá,
Nebude ho také pro choť mít.
Který, jak mne zhlídne čtoucí,
Honem vedle usednoucí
Do knihy mi nakukuje,
A pak v duchu slabikuje:
Víra, láska, naděje –
Nato převtipně se usměje:
„Velký nebe klíč,“ ten nemáte?
„Pláč a nářek otců svatých,“
„Sedm korun, celých zlatých,“
Andílku můj, neznáte? –
No no, ten by pro mne byl!
Velemoudrý ten pan Thales
Ať jde raděj k tomu, co ho vyučil,
By mu vrátil sobotáles;
Za učenou latinku
Nedostane na celý věk družinku,
Který jako modní chevalier (švalié)
S uhlazeným bon jour přichází,
7
Francouských mi kvítků nahází,
A odchází s adié;
Jemuž, ač si po pařížsku fouká,
Z boty předce Hloupětín jen kouká....kouká...
S takovou kdo přijde zbraní,
Ten, ó moji drazí páni,
Věřte, sotva zvítězí! –
Chceš-li za choť Češku mít,
Musíš českým Čechem být,
Jinak: Adieu mon plaisir!
Který, má-li nový fráček –
Okrášlit chtě krásnou Prahu,
Nejhlučnější volí dráhu,
A jak paní Pýchy žáček
Jesuitskou ulicí si vyšlapuje,
Po koňském se trhu prohání,
Točí se a nafukuje
Jako holub na báni;
Pelichá-li ale fráček,
Jako zmoklý ohniváček
Jalovcovou uličkou se krade,
A než nohy s mostu k Tejnu přivede,
Třináct průchodících domů projede:
Panáčku můj, šťastnou cestu!
Nemysli si na nevěstu;
8
Věrná věrného chce mít,
A kdo hodlá dívce věrným být,
Bývá v každé době
Dříve věrným sobě.
Který dívce, jíž se obětuje,
Před svědkami ruku nelíbá,
A kde víc než párek očí pokukuje,
Pro šáteček, spadne-li, se neshýbá;
Když nás někdo na procházce zastaví,
Jenom napolo jej pozdraví;
„Přítel můj!“ rce ke mně,
K příteli však: „Slečinka –“
A pak hezky jemně:
„Moje z venku tetinka!“ –
Tetinka? aj proč nic více,
Nový pane strejčínku?
Za tu novou tetinku
Ponížená služebnice!
Takovému ruku dáti –
Třikrát zemřít raději;
Muselať bych častěji
Ještě na tetinku hráti!
Kdo, an vejde do kavírny,
Jakby vešel do konírny,
Počne volat, klepat, hřmít,
9
Už i služka polekána
Přiletí a ptá se pána:
„Milost! prosím, račte chtít....chtít...?“
Načež pánek rozezlený:
„Mám tu čekat čtyry hodiny?
Fidibus chci zapálený,
Všeobecné Noviny,
Journal nejnovější módy,
A pak – sklenku čisté vody! –“
O tom panáčkovi dost!
Tenby mi byl hořký host!
Prázný sud má zvučný hlas,
Nikoliv však je-li plný;
Hlavu zdvihá prázdný klas –
Mnoho křiku, málo vlny!
Kdo se před očima vzácné panípaní,
Jak by na drátkách byl, klaní,
Slova mluví cukrová,
Ruce líbá, žerty prohazuje,
Ba i psíčka pohlazuje,
Chválí, třeba také pochová;
Stojí-li však za zády,
Naopak se tváří,
Ousměškem a nápady
Neušetře ani vážné stáří;
10
Kterýž na každého něco ví,
O každém cos také slyšel,
O tom, na koho si vyšel,
To, co neví, nepoví:
Seladónek takový
Může zůstat doma sedět,
Zdálí poslouchat a hledět –
U mne ničeho se nedoví!
Který od božího rána
Do pouhýnké noci v knihách leží,
Jehož láska v spisech zahrabána
Všecko běžet nechá, jak to běží;
Ale pro pravdu dost malinkou –
Na příklad: že tři a dvě jest pět –
Na boj vyzve celý svět,
Neřku-li svou ženu jedinkou;
Který v starém žbáně, v staré klice,
V starém meči, v botě zetlelé
Vidí celé věky vymřelé,
Staré světy, a co ještě více:
Takového – tobych ráda!
Ať si najde kopu let
Pro svůj starožitný kabinet:
Já bych pro něj byla trochu mladá!
11
Kdo tu živ jen v říši rájských snů,
Přitom kalným okem k nebi zírá;
Jemuž prozaičnost zemských dnů
Jako kleště ňádra svírá;
Kdo zde s růží svadlou postonává,
Leckde na hrobečku dokonává;
Kdy se naň však slunce usměje,
Opět obživne a okřeje,
Parným paprskem se rozčepejří,
A pak jako skřivan v podletí
Nad hvězdy a měsíc vyletí,
Kdež co bůže v novém nebi hejří;
Potom navrátiv se z větrnické říše,
Kde co viděl, kde co cítil,
Jak mu měsíc v kapsu svítil,
Prózou nebo veršem spíše;
Jehož Jasnost, jak smrt bledá,
Kudy chodí, rýmy hledá:
Tomu se má ruka nedá;
Srdce jeho s srdcem mým –
No, to by byl krásný rým!
Který si rád přes dvanáctou,
Časem zahrá v půldvanáctou,
Aneb sousedskou či šestadvadcet:
K tomu častěj, a to s vysoka,
Byť i snímal zhluboka,
12
Budou kartičky se vracet;
Protož nechám bulku jeho stát;
S hráčem není dobře hrát!
Kdybych s ním i čtyry touše dostala,
Předce bych snad prohrala;
Toť už nám dá rozum náš,
Žeby to byl smutný maryáš,
Kdo se drží karbanu a her,
Dej radč lásce alifer.
Kdo se, jako divadelní hrdina,
Jakby Talmu do kapsy chtěl schovat,
Přižene a začne deklamovat:
„Hvězdo ty má jediná!
Jenžto v mrákotné mé žití
Předůvěrně svítí –
Ty jsi mojí jedinou
Věčnou vidinou!
Zhlédni na otroka svého,
Z oka milostného
Nech ho život ssáti!
Nedopusť, bych musel k meči,
K jedu outočiště bráti –
By mě nepožřela divá voda....voda...“
Ticho! ticho, pane! – škoda
Slov a mnoha řečí! –
13
Kdo teprva v padesáti
Poklad lásky své chce zaprodati,
A tu teprv po trhu se rozkládá:
Nechtěl-li již dříve vykládati,
Teď si může sám též kupovati –
Já bych staré zboží neráda!
Který si rád časem zabouří,
Zašňupe a zakouří,
Který si rád z plných nahýbá,
Jehož každý sklepník vychvaluje;
Kdo jen švadlenky si nadskakuje,
Krejčímu se ale vyhýbá;
Jejžto cesta do kavárny
Vede dveřmi zastavárny,
Který, hrd jsa, na své „já,“
PovídáPovídá, že má
Hlavu o píď výše nežli já –
Jsouť to ovšem jenom všední hříchy,
Bylby to však přece ženich lichý! –
Mohlabych těch pánů ještě mnoho
Vochličkami třít;
Co bych ale měla z toho?
Mohlby si třeba někdo pomyslit,
Žebych všecky nerada –
To bych ale přece nerada.
14
Krásněj kvete růže milená,
O prouteček pevný opřená;
Sluncem ojasní se luna bledá,
Každý břečťan jilmu hledá,
Někoho přec každé srdce očekává,
Po někom si nechtě zavzdychá;
Boženka má svého Oldřicha,
Jitka svého Břetislava –
Proč bych tedy vyjímala jenom sebe?
Chraniž, dobré nebe!
Někoho bych ráda! – Koho? to já vím;
Veřejně to ale nepovím.
Kukačky.
Marná je to práce
Stíhat větrů vání,
Marnější však srdcí
Dívčích zpytování;
Kdo se nejvejš dostal,
Ten se nejhloub zvrátí;
Nejlépe je ten zná,
Kdo je nechce znáti.
Hrávala jsi semnou,
Smávala a lkala;
15
Jinému však více
Nežli mně si přála.
Nemělas ty tenkrát,
Svodná čarovnice!
Jistě: srdce žádné –
Mělať si jich více.
Jedenkrát sem s ní
Pod jabloní seděl,
Toužebně jí v očko
Modrojasné hleděl;
Myslil jsem, že hledím
Do sedmého nebe,
V blankytu sem spatřil
V očku jejím – sebe.
Zaplesám a nebi
Vroucí díky vzdávám,
Bylť sem na čas v ráji,
Jejž teď oplakávám.
O, ten darmo nebe
O milenku prosí,
Jehož ona v oku
A ne v srdci nosí.
Přes ty panské louky
Teplý větřík věje,
16
Lomelín se pyšní,
Bělinka se směje.
Smějte se jen, smějte,
Vnislav vám to přeje;
Kdo se směje posléz,
Jenom ten se směje.
Dlouho sem ji, dlouho
Hořce oplakávat,
Slzíc v lůžko klesal,
Slzíc z lůžka vstával;
Snad by se mi rozum
Byl tou ztrátou zvrátil,
Kdybych ho již dříve
Láskou nebyl ztratil.
Kdo se jednou spálil,
Moudřejším prý bývá,
Podruhé-li se zas
Do ohně pouštívá;
S Bohem, zlaté dívky,
S Bohem, rájské kvítí!
Ne – já nechci v lásce
Ani moudrým býti! –
17
Deklamací v kaputě.
Také na mne přišel řád?
Také já mám něco povídati?
Já nic nevím, moji zlatí!
Kdybych věděl, milerád.
Či snad myslit ráčíte,
Že jsem řečník jakýsi?
To se trochu mejlíte –
Řečník leckde na hřebíčku nevisí.
Řečníkem být – k tomu třeba mnoho!
Povím vám jen výtah z toho,
A již uvidíte, jaký toho stoh:
Předně má být švarný hoch,
Aby získal řečnickému stavu
Postavou již ňákou slávu.
Krásnější je krásná růže,
Z krásných-li se lístků vyvine;
Krásnější je krásné bůže,
Z růžových-li mráčků vyplyne.
Krásná tvář – ta, moji zlatí,
Časem víc než zlato platí;
18
Co se kráse všecko promine,
To je vám až jemine!
Řečník má mít černý frak,
Jak sníh padlý rukavičky,
Aby – třeba řečnil tak a tak –
Dělal přece vtipné kličky,
Vynikal i nad kritiku;
K tomu má mít mrštnost ve jazyku,
Zvučný hlas a bystrý zhled,
Hnedle tam a hnedle zdeť;
Obličej však takový,
By se v jeho klidné tváři
Čísti dalo jako v slabikáři –
Pak je řečník hotový!
Aby ale za to jako náhradu
Nevyzískal pomluvu a klevety,
Musí míti ještě manšety,
Manšety a – kakadu;
A pak v kotrbě,
V té své osvícené nádobě,
Nejmíň šestnáct řečí v zásobě.
Já bych řečnil – ale tak –
Nemít bíle rukavičky,
Nevědět, jak dělat vtipné kličky,
Nemít frak,
19
Nemít manšety a kakadu –
Toť bych letěl k svému západu!
Bez vesla se pustit na moře,
Holou rukou chytat ouhoře,
Bez přípravy do řeči se dát –
Toť by se mi musel každý smát!
Všudy prý se ale na to nehledí?
Vem to tedy šlak!
Ať je to již tak a nebo tak;
Vždyť pak ve fraku snad rozum nesedí,
Manšety a kakadú
Neomoudří hloupých nápadů,
A ta bílá rukavička
Neudělá z Poldy andělíčka.
Tedy mluvit? – ovšem! – ale co?
Pravdu? nechci; k čemu to?
Pravdotluk-li hledá oslavu,
Otlukou mu housle o hlavu.
Lháti? nechci také; lhát je hřích;
S hříchem hráti – žádný smích!
Kdo pak by mně za to něco dal,
Kdyby na mne pro nějaký žertík
Přišel čertík?
Proč bych tedy lhal?
20
Nalhou toho básníkové,
Milenky a miláčkové,
Až se rdějí nebesa!
K čemu tedy dříví nosit do lesa,
Do Vltavy vodu,
A mít z toho škodu,
Konečně pak ještě smích?
Nechci lháti – lhát je hřích.
Hanět? – Také vyhlídka jen bledá;
Něco – to se nesmí hanět,
Jiné – to se hanět nedá,
Jinde místo hany musíme se klanět.
Hanět módy, šněrovačky –
Škoda času, to jsou hračky:
Kárej, hřímej – malý strach,
Marně na zeď házet hrách.
A pak, co tím člověk vyvede?
Hanět každý ťulpa dovede.
Chválit? ovšem, to se musí;
Kdo nechválí, ten se spálí.
Ale co? – ach, to jsou těžké kusy!
Dobré – to se samo chválí;
Chválit chod a rozum husí,
Chválit stvůry hříchobledé –
To našinec nedovede.
21
Řečnit ale přece mám!
Ale co? a kudy kam? –
Pravdu máte v slabikáři,
Lásku v každém románu,
Lež najdete v kalendáři,
Rozum v drahém županu,
Mládenec v kupeckém krámě,
Panny chová dětské rámě,
„Věrnost“ naleznete v slovníku,
V péru jed a v jazyku,
Ideal svůj v sobě,
Pokoj svatý v hrobě.
Vždyť to všecko znáte, moji zlatí!
K čemu tedy škváry přemýlati?
Škoda času, škoda plic!
Ptáte-li se ale, páni,
Co nám zbylo k rokování –
Odpovídám: Skoro nic!
Nic je ovšem trochu málo,
Kdyby se však na tom stálo,
Přec by se i z něho něco dělat dalo.
Někdy sami radní páni
Dlouhé mají rokování –
Nechci býti sudičem –
Kdybyste se jich však ptali:
O čem pak ste rokovali?
22
Uslyšíte – o ničem.
O ničem již ani slova víc;
Neděláme beztoho teď nic,
A pak ještě mluvit o ničem –
To jest: býti dvojím času mařičem.
O ničem si, moji zlatí!
Budem něco povídati –
A to sice, jak mi jednou v Praze
Bylo blaze.
Mnohý, chtě se vyhnout všemu zmatku,
Začíná hned od začátku –
A sic nejradč od stvoření světa,
Popisuje smutný v ráji pád,
Líčí Mathusalemova léta,
Potom přijde na Nimroda řád;
Pak nás vede, hbitě běže,
Kolem babylonské věže,
By však zmnožil naši lopotu,
Pustí na nás světa potopu;
Po potopě přijde k nám
Sem a Jafet a pan Chám;
Pak nás hubené a bledé
Z Kanaanu do Egypta vede,
Vypravuje široké a dlouhé historie,
Jaké Židé měli mizerie;
Dává stavět z cihel pyramidy,
23
Onny památníky hrůzné bídy;
Opustiv pak tuto památku
Ukáže nám v Nilu ošatku,
Popisuje metly Faraonů,
Egyptčanů hněv a hoře;
A když přejdem červené to moře,
Bychom mohli dále jít,
Ukáže nám slunce v Gabaonu,
Z Gangesu nás nechá pít;
Podav nám pak bambusové hole,
Uvede nás až do Konstantinopole;
Tu nám vyjeví, že Turci světí pátek,
Popisuje Tulipánů svátek,
Dýmek kouř a z kávy páru,
Zahubení Janičárů,
Turban, Peru, měsíc skvělý,
Hurisy a Dardanely –
A teď hbitě z Cařihradu
Rovnou cestou k Bělohradu!
Jdeme dále; blíže Mohače
Sedne si a zapláče,
U Sigetské brány
Nechá vypadnouti Mikoláše,
A když spatří Budín ze Salaše,
Nechá kázat Kapistrány;
Chtě nás posléz vykřísiti z mdlob,
24
Přivede nás na tokajské víno,
Není mu však ještě líno,
Atilův jde vyhledati hrob.
A nežli se odtud do Čech vypraví,
Ve Lvově se ještě zastaví,
Potom do Brna skok po železné dráze,
Kdež nám, nežli kočí kolo namaže,
Ještě vycpaného draka ukáže –
A pak hbitě k naší milé Praze!
Tak to jiní dělají!
Ať si ale způsoby své nechají.
My se všem těm oklikám radč uhneme
A hned s věcí hlavní začneme.
Pozor tedy na pohádku!
Tuhle sem byl v jednom nobl-bále –
Ne, ne, abych nelhal hnedle na začátku,
Nebylo to v žádném bále – ale –
Dobře, na jedné to bylo veselosti
S nejvybranější snad společností.
Ohlednu se trochu kolem,
Aj! tu za širokým stolem
Šestnáct pánů muzikantů sedělo,
Z nichž se ani jedinkému
K největšímu podivení mému –
Slyšte! – píti nechtělo.
25
O těch dosti!
A hned k slavné společnosti.
Ženich, obraz mladinkého muže,
Stár moh’ býti asi třidcet let;
Nevěsta, ten rajský květ,
Nebyla již dítko žádné,
Ale plna krásy panny vnadné,
Let měla as čtyrykráte pět;
A jak sladké povídaly hlásky,
Dali prý si oba ruce z lásky!
Při ní byly čtyry družinky,
Utěšené dušinky;
Slyšte: ony nevěřily,
Že ten hezký čepeček,
Jímž nevěstu očepily,
Ač byl skoro samé kvítí,
Někdy lehčím může býti,
Nežli jejich věneček!
Nechám družek, hledím dál.
V koutě letný člověk stál,
Skromný vyvoliv si stan;
Bylť to, jak mi řekli, velký pán,
Který své a sebe znal,
Dobře viděl, hezky psal,
Mnoho dělal, málo spal,
26
Často dával, zřídka bral;
Staré známé ještě znal,
Nehrozil se svého sluhy,
Neměl dnu a neměl dluhy!
Byl tam také jeden básník český,
Ještě mladý, švarný, hezký,
Hezčí ještě měl však frak;
A když pravil jonák smělý:
„Ten sem vyveršoval celý!“
Divím se, že tomu tak;
A když nás tu žádný nehlídal,
Tu mi ještě povídal –
Ač se jižjiž končil Leden –
Že má doma ještě jeden!
Byl tam také jeden z kritikusů,
Který z každinkého kusu,
Dřív než na něj důtky upletl,
Skoro celou stránku přečetl!
Byl tam novinář, a ten jak piskl,
Mluvil pravdu, jakby tiskl;
Kolem něho paničky a páni stáli,
Poslouchali, trochu se i smáli.
Byly tam i houfy slečinek,
A ne sice planých růžinek!
27
Nebylyť to liliátka zvadlé;
S nimi švarní panáčkové –
Slyšte prosím věci nové! –
O počasí, o divadle,
Ač vám s nimi dlouho hovořili,
Ani slova nemluvili.
Moudré panny v karty hrály,
A ty ve svých písničkách
O svých nepřítomných sestřičkách
Jenom dobré povídaly.
Ach, jak sem to šťasten byl!
Škoda jenom, že mi moje štěstí
Osud ocelovou pěstí
Jednou ranou rozrazil!
Neboť sem se – probudil –
Do okna mi koukal den –
A já musel vzdychnout: Hloupý sen!
A teď ještě něco všechněm k potěšení!
Moudrý řečník hledí uschovati,
Co má nejlepšího, naposled,
Na celou řeč sladký med;
Protož také já tak učiním, –
Aspoň upřímně se přičiním.
28
Slyšte tedy, moji zlatí!
S deklamací jsem již u skončení –
A to jest to celé potěšení!
Šlo to arci všecko trochu mrzutě –
Byla to však jenom deklamací v kaputě!
Veselá píseň zarmouceného.
Ať žije pivo! pivo a zpěv!
Pivem a písní mladí se krev;
Pivo a píseň rozhřeje hruď,
Pito a pito a zpíváno buď!
Pivo a zpěv –
Množí nám radost, dusí nám hněv,
Mladí nám krev a hřeje nám hruď;
Pito a pito a zpíváno buď!
Přijdeme sem – svět pustý je krám,
Pandora všecko zkazila nám,
Blaho již pryč a slasti ty tam,
Náděje prý jen zůstala nám –
A ta je klam!
Takových braků netřeba nám!
Kdo ji chce mít, aj! ten si ji vem –
My chceme pivo, he, pivečko sem!
29
Život náš pln jest trampot a psot,
S čela se leje krvavý pot;
Přátelství, láska, sláva i čest –
Sluncem prý ve tmách ejyptských jest;
Sláva i čest,
Přátelství, láska – slast hořká jest.
Ten kdo chce v světě vesele žít,
Musí jen zpívat a zpívat a pít!
Láska-li tebe do ráje zve,
Klaní se jiný milence tvé,
Vadne tvůj ráj, pln krásy, pln vnad,
Srdce užírá žárlivý had.
Milovat? – pít!!
Láska – ta nechce přátely mít;
Pivečko nezná žárlivý vtip,
Pivo chce hosti – čím více, tím líp.
Když tě od milky, z ráje tvých muk,
Vypichne bídný, ničemný kluk,
Potom se s losem, můžeš-li suď,
A kluka žehnej: „Zatracen buď!“
Co z toho máš? –
Pivo-li, bratře! pivo-li znáš,
Sklenky se chop a zvolej: Tys má! –
Věrnost jen sklenka sklenka jen zná.
30
Štěstí-li máš – toť milený host!
Přítelkyň, přátel všude máš dost
Štěstí je vratké, přátelství klam,
V neštěstí, v nouzi zůstaneš sám.
Přízeň chceš znát?
Nech si jen sklenku pivečka dát.
Pivečku jenom přátelství, čest,
Věrnoť i v bídě vždy věrnému jest.
Lásky se štítí, lásku kdo zná,
Zklamaný láskou k slávě se má;
Láska dá žalost, sláva dá strach,
Věneček slávy pouhýť je prach.
Sláva i čest
Rájem i peklem manů svých jest,
Slastí a strastí věčný to boj –
Radostí ryzích jen v pivu je zdroj.
Přijde-li stáří vyzáblých lic,
Sláva i láska neblaží víc;
Stařečka déle nešálí mam,
On ve své poušti běduje sám.
Pivečko jen
Starcovi jasní pošmourný den;
Co mu vzal rozum, co mu vzal čas –
Vrátí mu sklenka a pivečko zas.
31
Pak přijde smrt a zhasne nám svit,
Přestanem zpívat, přestanem pít;
Život náš klesne do mdloby z mdlob –
Poslední přístav lidstva jest hrob.
Buď si jak buď –
Hrobe, ty hřej nás, nebo jen stuď;
Dokavad ale hřeje nás hruď,
Pito a pito a zpíváno buď!
Moda.
Móda! – skoro trochu krátké jméno
Pro tak mocnou bohyni,
Pro tak slavnou rekyni,
Jížto všecko podrobeno,
Jížto celý svět se klaní,
Malí, velcí – pánové i paní,
Zvláště ale krásenky,
Hrabačky i hraběnky!
Móda budiž dnes mým heslem,
Zkušenost pak loďkou mou!
Nestrašte mě černou hlubinou –
Svatá pravda bude mojím veslemveslem.
32
Nemůž’ být již horší módy v světě,
Jako že jsou v módě módy;
To jsou pro nás smutné hody,
Tu to místo, kde nás střevíc hněte.
„Krutý bývá pobouřený plamen,
Kdyžto vyvinuv se z jistých ramen
V malé chvíli rajské dědiny
V truchlé změní pustiny;
Hrůzné jsou též vodní přívaly,
Když se z lože svého vyvalí,
Okamžikem krutě zhubí,
Čím se svět sta roků chlubí.“chlubí.
Krutější než obojí
Jsoutě války, kruté boje,
Které syna s otcem rozdvojí,
Bratra proti bratru, proti svojím svoje
Mečem nebo pérem ozbrojí: –
Horší však než rozjitřená voda,
Nežli žravý plamen, nežli boje –
Horší než to všecko – jesti Móda!
Onna zhoubná měnitelka kroje,
Onen tygr, jenžto s námi zahrává,
Ona hydra stohlavá,
Před níž všecko ve prach klesá,
Na niž darmo volat Herkulesa,
33
Jako na lov do pustin a lesů stinných.
Malou by s ní získal slávu;
Neboť, kdyby jí hned srazil jednu hlavu,
Okamžikem naroste jí deset jiných.“ –
Tak by nevražiti na módu
Začal jistě
Jiný na mém místě;
Vydal by se ale na vodu,
Za níž břehu není
K nalezení –
Nadarmo by do plamenu olej lil.
Já si jinou cestu vyvolil;
Neboť věci, jenž jsou hodny hany,
Časem mívají též dobré strany.
Hleďme zvolna módu před soud vzíti! –
Jeť to arci módy stránka trochu lichá,
Že se nám již do pravšeho míchá,
Ku příkladu – do knížek a pití.
Jindy prý se knihy psaly,
Jenžto přece za to stály;
Každý spis
Polknul nejmíň celý rys
Velikého papíru;
V takovémto revíru
34
Mohly se pak arci směle
Honit pravdy se vším všudy celé.
Co se nyní v knihtiskárně narodí,
Jest jen pouhý caparteček,
Že se ani pod syreček
Jak se patří nehodí.
Jaká pomoc? Kam se dít? –
Moda to chce mít!
Za to blaze básníkem však býti,
An mu nyní jako z kruchty zříti,
Že se dítko jeho milované
Na tvaroh a pod sejr nedostane.
Že se nynčko pije voda –
To je také móda.
Zlatí! to je zlatá moda,
Držme se té blahé mody:
Když se člověk vody napije,
Pak mu je –
Jakoby se napil vody.
Má-li to však po té cestě dále jít,
Budou také páni šenkýřové
Muset, podlé módy nové,
Vodu pít!
Nejvíc ale, paničky a panny moje!
Držívá se, jakož víte, móda kroje,
35
Zvláště kroje dívčinek.
Rád bych věděl, co as na tom mají
Mnohé z moudrých matinek,
Že hned na outlinké děvčátka,
Na nevinné poupátka,
Kalhotečky navlékají? – –
„I ty bože! Pouhé vyražení;
Ctíme, praví, novou módu;
Přitom také vidět není,
Punčoška-li táhne vodu;
Nedostanou hnedle kašel –
A pak, čemu prý se člověk zmládí
Naučí – o buďmež rádi!
V stáří jakoby to našel.“
Pozorujmež kteroukoliv slečinku,
Každá chce mít malou nožinku;
Neboť předobře to vědí,
Že ti naši mladí páni,
Když se po krásenkách shání,
Zvláště na nožičku hledí;
Krásenky pak, pokud vím,
Myslívají na to
Nejvíc, když je trochu bláto.
Proč? – to ještě nezjevím.
A co z toho také má
Milostenka outloboká,
36
Že své nožky sevírá?
Něco přece – kuří oka.
A ty šněrovačky prokleté –
Rcete, co jen na těch mají?
Z milostného děvčete
Pravou sršeň udělají,
Z dívek plných zdravoty –
Bílé soboty.
Kéžby matky jinak dbaly
O blaho svých děvčátek,
A místo těch poupátek
Rozum jejich šněrovaly –
Moudřeji by jistě udělaly!
Nevím věru, moji milí!
Jakou náhodou
Se s tou šlakovitou tisku svobodou
Milostenky seznámily.
Co se již ti páni kopřiváři,
Chtíc’ jim vštípit jinou manýru,
V potu tváři
Nakazili per a papíru!
Co se již i řečníkové,
Mravokárci, doktorové
Nalámali ust a plic –
A co svedli? – ještě nic!
37
Škoda všech těch povídaček!
Věřte, páni! dvojích radostí –
Dluhů a pak šněrovaček –
Svět se nikdy nesprostí.
Nyní na kritickou vochlovačku
Kloboučky zas můžem vzít;
Neboť, co má šněrovačku,
Chce i klobouček též mít.
Mnohá dívka, jížto rozum ušel,
Klobouk má i slečnou jest;
Lépe by jí ale, na mou čest!
Pod bačkorou slušel.
Chce-li se však takováto vdáti,
Jde to s těžkem – pročproč, mí zlatí?
Pro klobouček není v stavu
Pod čepeček dostat hlavu.
Jiná, nemohouc si zjednat klobouček,
Zakoupí si aspoň čepeček;
Pak si vlepí
Mezi ouško hned a bradičku
Malovanou mašličku,
Že by se jí podivil i slepý.
Čepeček však musí přitom býti
Samé blondy, samé kvítí;
Takže, uvidíš-li vystrojenou,
38
Myslíš věru, že je pod zelenou.
Uštipáček hned pak říci může:
Hle, jak na trní tu kvetou růže! –
Pod klobouček ale, moji zlatí!
Nemusí se ani čepec bráti,
To se bere – věřte nebo ne –
Jenom okružíčko z šakoné.
Milostné však čelíčka
Musí krášlit přestička,
Kterou ňácí chytří ptáci
Nazvali assekurací,
Jakoby tím otcové a matinky
Dcerušky své slečinky
Pojištěné chovali, – –
Ač sou na takové maličkosti
Při vší svojí prozřetedlnosti
Nikdy příliš nedbali.
K čemu také? zhořčiti jim mladých let?
Času dosti naposled.
Ale krčky labuťové
Chtí se krásou samorostlou skvít,
Ňadýrka pak liliové
Dají se jen trochu krýt –
Průzračný to zpraví šál,
Chtí-li krýt, co nechtí skrýti;
39
Zato ale je nám zříti
Na kloboučku hrozný vál.
Vál a batistovou šmizl
Má již každá......Lizl.
Vikler? – dobrá věc to dojista!
Vikler – ano, jen ne viklery!
Viklery jsou příšery,
Jimiž kapsa vyprázdní se dočista.
Vikler všecko přikreje,
Pod ním se šat cípovatý,
Zmačkaný a mourovatý,
Nejkritičnějšímu oku vysměje.
Přišli také, páni rozmilí!
S modou novou divy nové,
Přišli jemnocité: mantily,
Krišpiny a Krišpinkové,
A teď ještě kazabajky –
Neb jak se ty kalamajky
Všecky všude jmenují,
Na něž si tak mnozí stěžují.
Proč pak? V tom jsou vtipy zašity;
Poslyšte jen, hned je máte odkryty.
Z hazuky, té ňáké stoleté,
Síla se vám toho naplete;
40
Ze starého salupu
Mantilů je na kupu;
A pak z vesty pradědovy
Dva krišpinky, z brusu novy;
Z dědečkova fraku z cajku
Máte krásnou kazabajku –
Vnučka si to sfikne dle nového tónu,
A hned dělá primadonu.
Že však naše krasotinky
Mnoho drží na prstýnky,
V tom již mnoho prospěšného nevězí,
Neboť z prstenů se kují řetězy.
Má-li krásenka dle módy celá být,
Musí ještě jiné ctnosti mít:
Musí umět trochu zpívat,
Trochu tulipánky malovat,
Nedbale se z lóže dívat,
Jako vítr tancovat,
Dlouho koukat ve zrcádko,
Hezky nosit paraplátko,
Dvorně dělat pukrlátka,
Krásně papat cukrlátka,
Čtyry šálky kafe snídat,
A pak hbitě odpovídat.
Umí-li cos ještě víc –
41
Přeslici-li též rozumí,
Punčošku-li začít umí,
Do toho prý není módě nic;
Nechtít ale mluvit česky –
To je v módě – to je hezky!
Kdo chce vidět módy celý krám,
Pusť se jenom do skvostného bálu;
Přijda do hlučného sálu,
Přijdeš v bohyně té chrám,
A tu spatříš dívčinky –
Vše to na nich jen jen hraje –
Jako mladé bohyňky
V mysl uvedou ti ráje:
Jsouť ve slávě módy nové –
Ach! až příliš – jako andílkové. –
Kdyby krásenky se k módě měly
Stavu svému přiměřené –
Toby byly dívky utěšené!
My bychom pak všickni každou chtěli!
Toby byla pěkná móda,
Blahost by se na svět usmála,
Nám pak – nám by nastala
Štěstí pozemského nová perioda.
Ono prý to ale jinak chodí,
A to jinak, to jen škodí.
42
Denní kronika nám vypravuje,
Že prý mnohá dívčinka
Všecko módě obětuje –
Dobré jméno tatínka,
Rodiny své blaho svaté,
Dražší nežli kovy zlaté –
Vše, co má, prý módě dá,
Kolikrát i víc než má,
Aby jen, když plave na parádu,
V šperku nezůstala vzadu.
Paničky to také znají!
Jen když kazabajky mají –
Potom nato málo dbají,
Že se manžel pomalu
Bude muset držet žurnálu,
Jímž se řídil Adam v ráji!
A přec mnohý chodí prosit –
Starý blázen ducha mdlého! –
Jenom aby dcera jeho
Místo putny mohla vály nosit.
Trochu módy musí ovšem být!
O čem pak by krásotinky mluvily?
Na čem by si rozúmky své brousily?
Bez duše jim nelze žít!
Ano, trochu módy musí být.
43
A coby si ubožáci židé počali,
Kdyby módy přestaly?
Žida jistě nezděsí
Ze krišpinů starých procesí.
Kdyby módy nebylo,
Také by se špatně krejčím dařilo,
Neboť, co si počne, moji drazí!
Krejčí, když se mu teď nějaký šat zkazí?
Pomoc je tu jako voda –
Řekne: To je nová móda!
A šat zkažený vám hned
Smetou modařky jak med.
A cobych si posléz počal já,
Kdyby někdo, jenž mě zná,
Řekl: že má deklamace
Mizerná, až strach, je práce?
Nyní řeknu, pyšně hlavou hodě:
„Pane! teď jsou právě v módě
Na prach špatné deklamace!“
Vida! pomoc tu! – a jaká láce!
Nyní ale nejlíp uděláme,
Když své rozjímání dokonáme;
Mohlaťby se mezi naší řečí
Zase ňáká nová móda vyskytnout;
Jábych deklamací chtěl mít větší –
44
Nemoh’ bych se třeba s místa hnout;
A tak bychom pro krajky a šály
Do rána tu seděli a stáli.
Zpomínky Jinošické.
Známť já jedny krásné háje,
Znám v těch hájích šťastnou ves;
Tam si ještě staví máje
Nevinné milosti ples.
To jsou háje jako ráje –
Tam mou píseň, vánku, nes:
Přes ty hory, přes ty doly,
Přes ty vody, přes ten les.
V hájích onněch rozkvétají
Okotěšné květinky,
Po kvítkách se kolébají
Medoplodné včelinky;
Šípy mají, nepíchají
Hájův onněch růžinky;
O, takové jenom v ráji
Vykvétaly bylinky.
45
A v té vísce dorůstají
Roztomilé dívčinky,
Na líčkách se zardívají
Vábivé jim malinky;
A kdy hrají, usmívají
Modré jim se očinky;
Takovéto jenom v ráji
Naleznete dušinky.
Tam jsou dívky jasnočelé,
Tam jsou švarní junové,
Oči mají černoskvělé,
Tváře mají růžové;
Pro přítele – nepřítele
Plaší jejich zrakové:
Tam jsou Češi v kráse celé,
Tam jsou čeští Čechové.
Láska, věrnost v onnom háji
Jako sestry domují;
Tam své plesy slavívají,
Kdož se vroucně milují,
V žití máje z ráje k ráji
Ruku v ruce putují;
Neboť, komu ruku dají,
Tomu srdce věnují.
46
Tam na větve vyhazují
Dívky věnce májové,
Tam se ještě ohlašují
Předků našich zpěvové,
Připravují, proskakují
Svatojanští ohňové:
Tam se ještě pamatují
Staročeští zvykové.
Jinošické jsou ty háje,
Jinošice jest ta ves,
Kde si ještě staví máje
Nevinné milosti ples;
To jsou háje jako ráje –
Tam mou píseň, vánku, nes:
Přes ty hory, přes ty doly,
Přes ty vody, přes ten les.
Klepny.
(Z Jellerta).
„Paní kmotra! paní Klinkáčková!“
Volá paní Sekáčková,
„Kdybyste jen věděla,
Kde sem se teď zdržela!
Vše vám povím, posečkejte –
Jen se nelekejte!
47
Od Lucinky běžím celá zděšená;
Abych vám to krátce pověděla:
Lucinka, ta fiflena,
Jenžto svými šperky
Nás a všecky městské dcerky
Vždycky zahanbiti chtěla,
Ba i kolikráte zahanbila –
Ta má dítě! až sem se mu podivila!
Na mou duši –
Pán Bůh mi rač hříchy odpustiti –
Ale má vám jako zajíc uši,
Hrůza na ně popatřiti!
Ať se nehnu s toho místa zdráva!
Ohyzda to pravá
Hrdopýška – nechci soudit žádného,
Co bych také z toho měla?
Však on Pán Bůh dobře ví, co dělá;
Nebude to pro nic dobrého.
Lucinku by to as nyní těšilo,
Kdyby se to pěkně ukrylo.
I nu, velikáť to není chvála,
Jáť bych jí to sama přála;
Lid se toho však přec doví, paní teta!
Zpomeňte jen na mne – a pak veta!
Řeknem: Co pak je nám do tebe?
My to podržíme pro sebe.“
48
Paní Klinkáčková, jako stěna
Bledá, chudák celá poděšena
Losem toho dítěte,
Přijde k paní Štěbetě;
Začínáť se jedna druhé ptáti:
„Kmotřinko, nu jak se máte?
Jak ste spala, co děláte?“
A tu počnou vochlovati
Žínky, které dobře znají,
Jak se jiné pomlouvají –
Necháme je zatím pomlouvati. –
Což pak kmotřinka své staré známé
Prachem nic nebude povídati?
Věru, prach nic, již se bude ubírati.
Kam pak to jen zapsat máme?
Snad si, co si říci chtěly,
V krátkosti již pověděly?
O, v tom vězí něco jiného;
Nevědí snad ničeho!
O ničem pak hovořit se budou styděti.
A ba věru, již se stydí,
Že jsou dvě a že musejí mlčeti.
Ale, ale! kdo pak z lidí
By to žínkám za zlé měl?
Nesmí – ne! i kdyby chtěl!
Vímeť, s doktory že doktoři
49
S vtipem, rozumem a učeností
Celé dni, a k tomu s horlivostí
O praničem hovoří.
Šla-li pak již paní Klinkáčková?
Ještě ne. Nyní však již dále spěje.
Aj,aj! což pak se to děje?
Zas se vrací – mluví znova:
„Na krátké jen slovíčko,
Zlatá kmotřičko!
Jak pak, nic ste neslyšela?
Lucinka – jak, vybyste to nevěděla?
Prach nic že ste neslyšela, matko? –
Dneska na usvitě
Viděla sem Lucinčino dítě.
Matko – to je proti Bohu!
Hubičku má chlupatou to ubožátko
Jako zajíc – koňskou nohu –
A pak kdož ví jaké ještě oudy!
Patrně tu vidět božské soudy;
Neříkejte ale nikde slovíčka,
Je tu jen o toho červíčka!“
Štěbetka se počne zaříkati:
„Což pak vám to může napadati?
Já – a něco někde povídati!
50
Mně co řekne, jak by to řek’ sobě;
Co kde slyším, to jest u mně v hrobě!“
A tu počne teprv slibovati,
Že to pro sebe chce zachovati.
Já vím ale jistě,
Že to bude na každinkém místě,
Kde jen jakou najde matku,
S explikací povídati,
Slib že v malé chvílce zruší.
Napřed daly tomu ubožátku
Zaječí jen uši;
Kmotřinka je s péčí mnohou
Koňskou obdařila nohou;
Štěbetka pak – chudineček maličký
Zdá se ještě hezkým býti –
Musíť něco připojiti;
Aby se přec zachovala,
Na obědvě ručičky
Pazourky mu dala.
Tak ty paní kmotry v malé chvíli
Nemluvňátko onno ošatily.
Sotva že byl den as v polovici,
Lítalo již tajenství to po ulici;
V několika hodinách
Celé město povídalo,
Co a kterak se to stalo.
51
Ze všech stran se ozývalo:
„Je“ a „ach!“
Citlivými klepal strach,
Svědomité babičky
Kříž na kříž se křižovaly,
Starostlivé matičky
Na své dcerky dotíraly,
By se pejchy varovaly.
Do krve se chlapci prali,
Aby mocí dokázali,
Že ta historie strašlivá
Na slovo je pravdivá.
Když to k ouřadu až přišlo,
Byl tam poslán lékař – a co z toho vyšlo?
Místo odrůdy té vykřičené
Našel dítko celé podařené,
Jen že ouška trochu delší mělo,
Než je oko ženské míti chtělo.
Na města a na vesnice
Velký trest
Zvedená je klevetnice;
Tam, ach, kde jich mnoho jest,
Tam jsou hojné vždy různice;
V kterém místě klepny panují,
Odtamtud se mír a štěstí stěhují.
52
Trestat, trestat klevetivé kmotřičky,
Zašít jim ty štěbetavé hubičky,
Hubu zašít té, jenž klevetá! –
Ale což pak si to myslíte?
Klevetnici hubu zašíte –
Ona ještě nosem štěbetá!
Něco na cestu.
Nuže jděte, moje ubožátka!
Ach, snad nikdo na vás nečeká!
Vaše pout, ta bude daleká,
A pout slabých bývá zlá a vratká.
Netěšte se na přístavy vnadné,
Blesk se jenom v blesku těšívá;
Chudý přítel vítán nebývá,
Kvítko prosté nevídáno vadne.
Nebojte se, nebožátka milé!
Že jste slabé, že jste skrovňounké,
Přijmou-li vás chyžky nizounké;
O, pak blaze, pak ste došly cíle!
Z pahorečku vzrostou Krkonoše,
Zrnko-li se denně přiloží;
53
Šíré moře krůpěj rozmnoží,
Každý dlábek ducha přidá soše.
Jděte, jděte, dokud jíti jisto,
Nebojte se, nehrozte se nic,
Třebas nullou byly, což je víc?
Vždyť i nulla vyplňuje místo.
Nebojte se, vždyť vás v kraje jisté,
Vždyť vás k bratrům Čechům posílám;
Dobré srdce jejich dobře znám,
I jich duše, plné lásky čisté.
Jenom oheň mysli ještě mladé
Vše dle oučinku jen měřívá;
Časem ale, sil kde nezbývá,
Také vůle na váhu se klade.
Bratří! síly mé jsou mělké sklady;
Již jen touze mé vstříc vejděte;
Mou-li vůlí za vděk vezmete –
Jáť mám vůle na dvě Iliady.
Až pak jednou vlasti Květy nové
Nad našemi hroby zavlají,
Až se Češi k svému přiznají,
V pravdu vzejdou naši krásní snové:
Pak snad uznáte – ó blahé zdání!
Také mnou že zvuků přibylo,
Když se zjitra hlučně zvonilo
Na Slovanů slavné požehnání.
E: lk; 2002
54