Jakého bych nerada.
Ne jen vždycky: Jakou bych já rád –
Ustavičně, co jen panáček si žádá!
Poslyšme pak také jedenkrát:
Jakého bych ráda!
Jakého bych ráda?
Na to sem se potázala s zlou,
Neboť všickni z jedné formy jsou –
Tu je drahá dobrá rada!
Panáčkové jeden jako druhý –
Kde jsou štiky, neulovím pstruhy;
A jak v hejně lišek chytit beránka,
Těžká bylaby to věru hádanka!
Čím pak déle mysl bádá,
Tím hloub klesá v pochybnosti.
Jak jen možno líčit mužů cnosti,
Kterých je tak hustě
Jako tučných čtvrtků v půstě?
Co mi to však napadá?
Slyšte, moji zlatí!
K ulehčení budu raděj povídati,
Jakého bych nerada. –
6
Který, ač má čtyry oči,
Slzy nešťastných přec nevidí,
A když k němu chudý kročí,
Osopit se na něj nestydí;
Koho blaží citupráznost němá,
Toho družkou nechci být;
Neb kdo srdce pro bližního nemá,
Nebude ho také pro choť mít.
Který, jak mne zhlídne čtoucí,
Honem vedle usednoucí
Do knihy mi nakukuje,
A pak v duchu slabikuje:
Víra, láska, naděje –
Nato převtipně se usměje:
„Velký nebe klíč,“ ten nemáte?
„Pláč a nářek otců svatých,“
„Sedm korun, celých zlatých,“
Andílku můj, neznáte? –
No no, ten by pro mne byl!
Velemoudrý ten pan Thales
Ať jde raděj k tomu, co ho vyučil,
By mu vrátil sobotáles;
Za učenou latinku
Nedostane na celý věk družinku,
Který jako modní chevalier (švalié)
S uhlazeným bon jour přichází,
7
Francouských mi kvítků nahází,
A odchází s adié;
Jemuž, ač si po pařížsku fouká,
Z boty předce Hloupětín jen kouká....kouká...
S takovou kdo přijde zbraní,
Ten, ó moji drazí páni,
Věřte, sotva zvítězí! –
Chceš-li za choť Češku mít,
Musíš českým Čechem být,
Jinak: Adieu mon plaisir!
Který, má-li nový fráček –
Okrášlit chtě krásnou Prahu,
Nejhlučnější volí dráhu,
A jak paní Pýchy žáček
Jesuitskou ulicí si vyšlapuje,
Po koňském se trhu prohání,
Točí se a nafukuje
Jako holub na báni;
Pelichá-li ale fráček,
Jako zmoklý ohniváček
Jalovcovou uličkou se krade,
A než nohy s mostu k Tejnu přivede,
Třináct průchodících domů projede:
Panáčku můj, šťastnou cestu!
Nemysli si na nevěstu;
8
Věrná věrného chce mít,
A kdo hodlá dívce věrným být,
Bývá v každé době
Dříve věrným sobě.
Který dívce, jíž se obětuje,
Před svědkami ruku nelíbá,
A kde víc než párek očí pokukuje,
Pro šáteček, spadne-li, se neshýbá;
Když nás někdo na procházce zastaví,
Jenom napolo jej pozdraví;
„Přítel můj!“ rce ke mně,
K příteli však: „Slečinka –“
A pak hezky jemně:
„Moje z venku tetinka!“ –
Tetinka? aj proč nic více,
Nový pane strejčínku?
Za tu novou tetinku
Ponížená služebnice!
Takovému ruku dáti –
Třikrát zemřít raději;
Muselať bych častěji
Ještě na tetinku hráti!
Kdo, an vejde do kavírny,
Jakby vešel do konírny,
Počne volat, klepat, hřmít,
9
Už i služka polekána
Přiletí a ptá se pána:
„Milost! prosím, račte chtít....chtít...?“
Načež pánek rozezlený:
„Mám tu čekat čtyry hodiny?
Fidibus chci zapálený,
Všeobecné Noviny,
Journal nejnovější módy,
A pak – sklenku čisté vody! –“
O tom panáčkovi dost!
Tenby mi byl hořký host!
Prázný sud má zvučný hlas,
Nikoliv však je-li plný;
Hlavu zdvihá prázdný klas –
Mnoho křiku, málo vlny!
Kdo se před očima vzácné panípaní,
Jak by na drátkách byl, klaní,
Slova mluví cukrová,
Ruce líbá, žerty prohazuje,
Ba i psíčka pohlazuje,
Chválí, třeba také pochová;
Stojí-li však za zády,
Naopak se tváří,
Ousměškem a nápady
Neušetře ani vážné stáří;
10
Kterýž na každého něco ví,
O každém cos také slyšel,
O tom, na koho si vyšel,
To, co neví, nepoví:
Seladónek takový
Může zůstat doma sedět,
Zdálí poslouchat a hledět –
U mne ničeho se nedoví!
Který od božího rána
Do pouhýnké noci v knihách leží,
Jehož láska v spisech zahrabána
Všecko běžet nechá, jak to běží;
Ale pro pravdu dost malinkou –
Na příklad: že tři a dvě jest pět –
Na boj vyzve celý svět,
Neřku-li svou ženu jedinkou;
Který v starém žbáně, v staré klice,
V starém meči, v botě zetlelé
Vidí celé věky vymřelé,
Staré světy, a co ještě více:
Takového – tobych ráda!
Ať si najde kopu let
Pro svůj starožitný kabinet:
Já bych pro něj byla trochu mladá!
11
Kdo tu živ jen v říši rájských snů,
Přitom kalným okem k nebi zírá;
Jemuž prozaičnost zemských dnů
Jako kleště ňádra svírá;
Kdo zde s růží svadlou postonává,
Leckde na hrobečku dokonává;
Kdy se naň však slunce usměje,
Opět obživne a okřeje,
Parným paprskem se rozčepejří,
A pak jako skřivan v podletí
Nad hvězdy a měsíc vyletí,
Kdež co bůže v novém nebi hejří;
Potom navrátiv se z větrnické říše,
Kde co viděl, kde co cítil,
Jak mu měsíc v kapsu svítil,
Prózou nebo veršem spíše;
Jehož Jasnost, jak smrt bledá,
Kudy chodí, rýmy hledá:
Tomu se má ruka nedá;
Srdce jeho s srdcem mým –
No, to by byl krásný rým!
Který si rád přes dvanáctou,
Časem zahrá v půldvanáctou,
Aneb sousedskou či šestadvadcet:
K tomu častěj, a to s vysoka,
Byť i snímal zhluboka,
12
Budou kartičky se vracet;
Protož nechám bulku jeho stát;
S hráčem není dobře hrát!
Kdybych s ním i čtyry touše dostala,
Předce bych snad prohrala;
Toť už nám dá rozum náš,
Žeby to byl smutný maryáš,
Kdo se drží karbanu a her,
Dej radč lásce alifer.
Kdo se, jako divadelní hrdina,
Jakby Talmu do kapsy chtěl schovat,
Přižene a začne deklamovat:
„Hvězdo ty má jediná!
Jenžto v mrákotné mé žití
Předůvěrně svítí –
Ty jsi mojí jedinou
Věčnou vidinou!
Zhlédni na otroka svého,
Z oka milostného
Nech ho život ssáti!
Nedopusť, bych musel k meči,
K jedu outočiště bráti –
By mě nepožřela divá voda....voda...“
Ticho! ticho, pane! – škoda
Slov a mnoha řečí! –
13
Kdo teprva v padesáti
Poklad lásky své chce zaprodati,
A tu teprv po trhu se rozkládá:
Nechtěl-li již dříve vykládati,
Teď si může sám též kupovati –
Já bych staré zboží neráda!
Který si rád časem zabouří,
Zašňupe a zakouří,
Který si rád z plných nahýbá,
Jehož každý sklepník vychvaluje;
Kdo jen švadlenky si nadskakuje,
Krejčímu se ale vyhýbá;
Jejžto cesta do kavárny
Vede dveřmi zastavárny,
Který, hrd jsa, na své „já,“
PovídáPovídá, že má
Hlavu o píď výše nežli já –
Jsouť to ovšem jenom všední hříchy,
Bylby to však přece ženich lichý! –
Mohlabych těch pánů ještě mnoho
Vochličkami třít;
Co bych ale měla z toho?
Mohlby si třeba někdo pomyslit,
Žebych všecky nerada –
To bych ale přece nerada.
14
Krásněj kvete růže milená,
O prouteček pevný opřená;
Sluncem ojasní se luna bledá,
Každý břečťan jilmu hledá,
Někoho přec každé srdce očekává,
Po někom si nechtě zavzdychá;
Boženka má svého Oldřicha,
Jitka svého Břetislava –
Proč bych tedy vyjímala jenom sebe?
Chraniž, dobré nebe!
Někoho bych ráda! – Koho? to já vím;
Veřejně to ale nepovím.