Kukačky.
Marná je to práce
Stíhat větrů vání,
Marnější však srdcí
Dívčích zpytování;
Kdo se nejvejš dostal,
Ten se nejhloub zvrátí;
Nejlépe je ten zná,
Kdo je nechce znáti.
Hrávala jsi semnou,
Smávala a lkala;
15
Jinému však více
Nežli mně si přála.
Nemělas ty tenkrát,
Svodná čarovnice!
Jistě: srdce žádné –
Mělať si jich více.
Jedenkrát sem s ní
Pod jabloní seděl,
Toužebně jí v očko
Modrojasné hleděl;
Myslil jsem, že hledím
Do sedmého nebe,
V blankytu sem spatřil
V očku jejím – sebe.
Zaplesám a nebi
Vroucí díky vzdávám,
Bylť sem na čas v ráji,
Jejž teď oplakávám.
O, ten darmo nebe
O milenku prosí,
Jehož ona v oku
A ne v srdci nosí.
Přes ty panské louky
Teplý větřík věje,
16
Lomelín se pyšní,
Bělinka se směje.
Smějte se jen, smějte,
Vnislav vám to přeje;
Kdo se směje posléz,
Jenom ten se směje.
Dlouho sem ji, dlouho
Hořce oplakávat,
Slzíc v lůžko klesal,
Slzíc z lůžka vstával;
Snad by se mi rozum
Byl tou ztrátou zvrátil,
Kdybych ho již dříve
Láskou nebyl ztratil.
Kdo se jednou spálil,
Moudřejším prý bývá,
Podruhé-li se zas
Do ohně pouštívá;
S Bohem, zlaté dívky,
S Bohem, rájské kvítí!
Ne – já nechci v lásce
Ani moudrým býti! –
17