Deklamací v kaputě.
Také na mne přišel řád?
Také já mám něco povídati?
Já nic nevím, moji zlatí!
Kdybych věděl, milerád.
Či snad myslit ráčíte,
Že jsem řečník jakýsi?
To se trochu mejlíte –
Řečník leckde na hřebíčku nevisí.
Řečníkem být – k tomu třeba mnoho!
Povím vám jen výtah z toho,
A již uvidíte, jaký toho stoh:
Předně má být švarný hoch,
Aby získal řečnickému stavu
Postavou již ňákou slávu.
Krásnější je krásná růže,
Z krásných-li se lístků vyvine;
Krásnější je krásné bůže,
Z růžových-li mráčků vyplyne.
Krásná tvář – ta, moji zlatí,
Časem víc než zlato platí;
18
Co se kráse všecko promine,
To je vám až jemine!
Řečník má mít černý frak,
Jak sníh padlý rukavičky,
Aby – třeba řečnil tak a tak –
Dělal přece vtipné kličky,
Vynikal i nad kritiku;
K tomu má mít mrštnost ve jazyku,
Zvučný hlas a bystrý zhled,
Hnedle tam a hnedle zdeť;
Obličej však takový,
By se v jeho klidné tváři
Čísti dalo jako v slabikáři –
Pak je řečník hotový!
Aby ale za to jako náhradu
Nevyzískal pomluvu a klevety,
Musí míti ještě manšety,
Manšety a – kakadu;
A pak v kotrbě,
V té své osvícené nádobě,
Nejmíň šestnáct řečí v zásobě.
Já bych řečnil – ale tak –
Nemít bíle rukavičky,
Nevědět, jak dělat vtipné kličky,
Nemít frak,
19
Nemít manšety a kakadu –
Toť bych letěl k svému západu!
Bez vesla se pustit na moře,
Holou rukou chytat ouhoře,
Bez přípravy do řeči se dát –
Toť by se mi musel každý smát!
Všudy prý se ale na to nehledí?
Vem to tedy šlak!
Ať je to již tak a nebo tak;
Vždyť pak ve fraku snad rozum nesedí,
Manšety a kakadú
Neomoudří hloupých nápadů,
A ta bílá rukavička
Neudělá z Poldy andělíčka.
Tedy mluvit? – ovšem! – ale co?
Pravdu? nechci; k čemu to?
Pravdotluk-li hledá oslavu,
Otlukou mu housle o hlavu.
Lháti? nechci také; lhát je hřích;
S hříchem hráti – žádný smích!
Kdo pak by mně za to něco dal,
Kdyby na mne pro nějaký žertík
Přišel čertík?
Proč bych tedy lhal?
20
Nalhou toho básníkové,
Milenky a miláčkové,
Až se rdějí nebesa!
K čemu tedy dříví nosit do lesa,
Do Vltavy vodu,
A mít z toho škodu,
Konečně pak ještě smích?
Nechci lháti – lhát je hřích.
Hanět? – Také vyhlídka jen bledá;
Něco – to se nesmí hanět,
Jiné – to se hanět nedá,
Jinde místo hany musíme se klanět.
Hanět módy, šněrovačky –
Škoda času, to jsou hračky:
Kárej, hřímej – malý strach,
Marně na zeď házet hrách.
A pak, co tím člověk vyvede?
Hanět každý ťulpa dovede.
Chválit? ovšem, to se musí;
Kdo nechválí, ten se spálí.
Ale co? – ach, to jsou těžké kusy!
Dobré – to se samo chválí;
Chválit chod a rozum husí,
Chválit stvůry hříchobledé –
To našinec nedovede.
21
Řečnit ale přece mám!
Ale co? a kudy kam? –
Pravdu máte v slabikáři,
Lásku v každém románu,
Lež najdete v kalendáři,
Rozum v drahém županu,
Mládenec v kupeckém krámě,
Panny chová dětské rámě,
„Věrnost“ naleznete v slovníku,
V péru jed a v jazyku,
Ideal svůj v sobě,
Pokoj svatý v hrobě.
Vždyť to všecko znáte, moji zlatí!
K čemu tedy škváry přemýlati?
Škoda času, škoda plic!
Ptáte-li se ale, páni,
Co nám zbylo k rokování –
Odpovídám: Skoro nic!
Nic je ovšem trochu málo,
Kdyby se však na tom stálo,
Přec by se i z něho něco dělat dalo.
Někdy sami radní páni
Dlouhé mají rokování –
Nechci býti sudičem –
Kdybyste se jich však ptali:
O čem pak ste rokovali?
22
Uslyšíte – o ničem.
O ničem již ani slova víc;
Neděláme beztoho teď nic,
A pak ještě mluvit o ničem –
To jest: býti dvojím času mařičem.
O ničem si, moji zlatí!
Budem něco povídati –
A to sice, jak mi jednou v Praze
Bylo blaze.
Mnohý, chtě se vyhnout všemu zmatku,
Začíná hned od začátku –
A sic nejradč od stvoření světa,
Popisuje smutný v ráji pád,
Líčí Mathusalemova léta,
Potom přijde na Nimroda řád;
Pak nás vede, hbitě běže,
Kolem babylonské věže,
By však zmnožil naši lopotu,
Pustí na nás světa potopu;
Po potopě přijde k nám
Sem a Jafet a pan Chám;
Pak nás hubené a bledé
Z Kanaanu do Egypta vede,
Vypravuje široké a dlouhé historie,
Jaké Židé měli mizerie;
Dává stavět z cihel pyramidy,
23
Onny památníky hrůzné bídy;
Opustiv pak tuto památku
Ukáže nám v Nilu ošatku,
Popisuje metly Faraonů,
Egyptčanů hněv a hoře;
A když přejdem červené to moře,
Bychom mohli dále jít,
Ukáže nám slunce v Gabaonu,
Z Gangesu nás nechá pít;
Podav nám pak bambusové hole,
Uvede nás až do Konstantinopole;
Tu nám vyjeví, že Turci světí pátek,
Popisuje Tulipánů svátek,
Dýmek kouř a z kávy páru,
Zahubení Janičárů,
Turban, Peru, měsíc skvělý,
Hurisy a Dardanely –
A teď hbitě z Cařihradu
Rovnou cestou k Bělohradu!
Jdeme dále; blíže Mohače
Sedne si a zapláče,
U Sigetské brány
Nechá vypadnouti Mikoláše,
A když spatří Budín ze Salaše,
Nechá kázat Kapistrány;
Chtě nás posléz vykřísiti z mdlob,
24
Přivede nás na tokajské víno,
Není mu však ještě líno,
Atilův jde vyhledati hrob.
A nežli se odtud do Čech vypraví,
Ve Lvově se ještě zastaví,
Potom do Brna skok po železné dráze,
Kdež nám, nežli kočí kolo namaže,
Ještě vycpaného draka ukáže –
A pak hbitě k naší milé Praze!
Tak to jiní dělají!
Ať si ale způsoby své nechají.
My se všem těm oklikám radč uhneme
A hned s věcí hlavní začneme.
Pozor tedy na pohádku!
Tuhle sem byl v jednom nobl-bále –
Ne, ne, abych nelhal hnedle na začátku,
Nebylo to v žádném bále – ale –
Dobře, na jedné to bylo veselosti
S nejvybranější snad společností.
Ohlednu se trochu kolem,
Aj! tu za širokým stolem
Šestnáct pánů muzikantů sedělo,
Z nichž se ani jedinkému
K největšímu podivení mému –
Slyšte! – píti nechtělo.
25
O těch dosti!
A hned k slavné společnosti.
Ženich, obraz mladinkého muže,
Stár moh’ býti asi třidcet let;
Nevěsta, ten rajský květ,
Nebyla již dítko žádné,
Ale plna krásy panny vnadné,
Let měla as čtyrykráte pět;
A jak sladké povídaly hlásky,
Dali prý si oba ruce z lásky!
Při ní byly čtyry družinky,
Utěšené dušinky;
Slyšte: ony nevěřily,
Že ten hezký čepeček,
Jímž nevěstu očepily,
Ač byl skoro samé kvítí,
Někdy lehčím může býti,
Nežli jejich věneček!
Nechám družek, hledím dál.
V koutě letný člověk stál,
Skromný vyvoliv si stan;
Bylť to, jak mi řekli, velký pán,
Který své a sebe znal,
Dobře viděl, hezky psal,
Mnoho dělal, málo spal,
26
Často dával, zřídka bral;
Staré známé ještě znal,
Nehrozil se svého sluhy,
Neměl dnu a neměl dluhy!
Byl tam také jeden básník český,
Ještě mladý, švarný, hezký,
Hezčí ještě měl však frak;
A když pravil jonák smělý:
„Ten sem vyveršoval celý!“
Divím se, že tomu tak;
A když nás tu žádný nehlídal,
Tu mi ještě povídal –
Ač se jižjiž končil Leden –
Že má doma ještě jeden!
Byl tam také jeden z kritikusů,
Který z každinkého kusu,
Dřív než na něj důtky upletl,
Skoro celou stránku přečetl!
Byl tam novinář, a ten jak piskl,
Mluvil pravdu, jakby tiskl;
Kolem něho paničky a páni stáli,
Poslouchali, trochu se i smáli.
Byly tam i houfy slečinek,
A ne sice planých růžinek!
27
Nebylyť to liliátka zvadlé;
S nimi švarní panáčkové –
Slyšte prosím věci nové! –
O počasí, o divadle,
Ač vám s nimi dlouho hovořili,
Ani slova nemluvili.
Moudré panny v karty hrály,
A ty ve svých písničkách
O svých nepřítomných sestřičkách
Jenom dobré povídaly.
Ach, jak sem to šťasten byl!
Škoda jenom, že mi moje štěstí
Osud ocelovou pěstí
Jednou ranou rozrazil!
Neboť sem se – probudil –
Do okna mi koukal den –
A já musel vzdychnout: Hloupý sen!
A teď ještě něco všechněm k potěšení!
Moudrý řečník hledí uschovati,
Co má nejlepšího, naposled,
Na celou řeč sladký med;
Protož také já tak učiním, –
Aspoň upřímně se přičiním.
28
Slyšte tedy, moji zlatí!
S deklamací jsem již u skončení –
A to jest to celé potěšení!
Šlo to arci všecko trochu mrzutě –
Byla to však jenom deklamací v kaputě!