Tři Parky předou niť našeho žití,
než v hlubinu se věčného nic zřítí.
Kdys viděl jsem je v koutě snů svých kdesi;
ta v sadě, u cest druhá, mezi lesy
se třetí kryla; všecky velké stejně
niť žití vedly prsty čarodějně,
již první začla a přeťala třetí.
Na luhu první. Samé nahé děti
kol tančily ve květů pestrých třísni,
vše bylo úsměvem, vše bylo písní
a ona sama jako Vesna mladá
po shonu tom se ohlížela ráda,
přes bílá ňadra zlatý vlas jí splýval,
víc odhaloval vděků, nežli skrýval.
Jí v útlých prstech zlatá niť se chvěla,
z tmy tryskla náhle, zda z jejího čela
či z hloubky jejích očí – těžko říci.
Vše bylo hravé, smavé, doufající,
vše svítilo, se lesklo v ranní rose;
ty víš to, žežhulko, ty víš to, kose,
ty mechu, víš to, netřesku v skal boku,
ty šídlo v letu a ty srno v skoku!
Tu s plesem, který úcta v bázeň ladí,
já zbožně vzdychnul: „Zdrávo buď, ó Mládí!“
U prašné cesty dlela Parka druhá.
Mdlou nohu schvátila jí cesta tuhá,
ve tváři posud jará plála síla,
jak velká Ceres, matka žití byla,
u prsů viselo jí dítě, pilo;
zrak těkal v dálku, zda by objevilo
se kdesi křoví aspoň s trochou stínu.
Hrsť plodů zvolna hnila v jejím klínu,
niť šedá přes její se táhla vlasy,
jež zlaté dosud znaly lepší časy;
však v oku odvaha se leskla lvice,
sval tuhý byl a žárem snědé líce
mi dělo: Šťastný, kdo zde v boj se řítí,
a já jsem pravil: „Budiž zdrávo, Žití!“
Ve tmavém hvozdě, ve vlhkých skal kruhu
jsem viděl třetí. V matném rudém pruhu
ve houšti slunce zvolna umíralo
a krve sedlinou se býti zdálo.
Vlk v dáli vyl a sova houkla v hloubi,
roj bludiček se zvedl v temném doubí
a mezi nimi, fantom víc než žena,
ta třetí týčila se vyděšená,
cár hnáty kryl a v oku světlo haslo,
jak bludička se na močále třáslo,
niť v prstech kostnatých juž tiše stála,
jak luny paprsk sinavý mdle hrála
a znikala kdes v noci jejích očí.
Vlas, šedý popel, na bedra se točí
a třikrát zdrhnut ji jak zmije škrtí.
Já neřek’ nic, já poznal tě, ó Smrti!