SAMOMLUVA.

Jaroslav Vrchlický

Ach, mohu říci tak málo, a mohu říci tak moc! Den vyzní vším, co se stalo, a všecko to zhltí zas noc. Den mnohým tak líbezně lákal, co tušiti dá se jen v snech, že večer bych hořce já plakal tou písní vyznělých ech. Ó jitro! Ó noci! Vy póly, kterými omezen den! Kdo pochopí, jitro jak bolí, když nesplněn zůstal nám sen? Ach, mohu říci tak málo: jen chtěl bych úkoj a chlad a vědomí, že za to stálo, proč chtěl jsem o něco stát. Bubliny, piliny, snahy – o práce zbytečné dnů, o žití, o věčnosti prahy, k nimž celou svou duší já lnu! Ó, chtěl bych vyžít se krátce, kýs anděl by v stopách mých šel, v klín Noci skanouti sladce, tón zachytit, v posled jenž zněl.

Patří do shluku

hmota, bytí, vývoj, poznání, vesmír, kosmos, věčno, podstata, bytost, záhada

236. báseň z celkových 1065

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. POSLEDNÍ – – – (Irma Geisslová)
  2. ROZLOUČENÍ. (Zikmund Winter)
  3. ZA MATKOU. (Zikmund Winter)
  4. MŮJ BOŽE, JAKÝ SMUTEK MÁM! (Zikmund Winter)
  5. Láska. (Viktor Dyk)
  6. POSLEDNÍ VĚTY (Růžena Jesenská)
  7. Legenda. (Augustin Eugen Mužík)
  8. Moje roky... (Růžena Jesenská)
  9. ECCE HOMO! (Zikmund Winter)
  10. Ba k čemu vše, když smrť vždy na nás čeká, (Fanda Šimková-Uzlová)