Cynthie, své čílko nevěsty
pozvédáš z mraků stříbro házejíc
na střechy, stromy, stráně, na cesty,
na náměstí a pustých do ulic.
Rci, komu jas tvůj kouzelný se lije?
Svět celý dříme noci na klíně,
spí dláto, štětec, struna poesie,
rci, komu svítíš, cudná bohyně?
Spí všecko, dítě matky u prsu,
spí leknín v tůni, růže na trsu,
spí myšlénka ve hlavě tvůrčí tajně
a jenom tvůj svit kouzelně a bájně
se rozlívá v tom prázdnu bez hrází,
nad kterým srp tvůj snivě vychází.
Tvůj smavý svit jak čarovně se klade
na dřímající dívky ňadro mladé,
zda život lásky pučící v něm tuší?
Či, luno, ty jsi tmavé noci duší,
tak smavou, snivou, plnou snů a světla,
jež, svět kdy dříme, noci z klínu slétla
a hledá sobě sourodé kol družky?
Tu stříbrným se prstem dotýká
čel dítek a tam skráně básníka,
a nemohouc jí najít, na podušky
své slzy klade, perlí zářné stužky?
Ó kněžno, pověz, komu svítíš, komu?
Nač stříbrem obléváš štít černých domů?
Nač do věže se vkrádáš okýnka?
Nač na poupata ťukáš zlehýnka?
Svět ztratil duši – přeludů víc není,
svět dlouhé je a mrtvé, pusté snění,
jdi, zavři rychle stříbrný svůj zrak
a ráda buď, když zhltí tebe mrak!
Však silnějším jen vzplála světlem luna
a její paprsk chvěl se jako struna,
a jeho cudný, etherický běl
jak tichá hudba toto ke mně děl:
„Ó nech mne, mám též upomínky svoje,
proč chceš mi bránit, by v nich svit můj žil?
Nechť prázdný svět a hluchý, bez úkoje,
byl krásný jednou, dokud znal svůj cíl!
Já honila svou září Najad sbory,
jich zrazovala faunům úkryty,
a naslouchala, jak zlekané hory
pod kentaurů se třásly kopyty!
Já Elfům hedvábné jsem sítě předla
a Pukům houpačky jsem strojila,
do hradu branky bludné pěvce vedla,
vždy zhasla v čas, a září hojila
všech milujících srdce raněná,
jich vzdechů stříbrná jsouc ozvěna.
Ó sladké časy, ještě v rokoko
kdy lidé byli vážní na oko,
však potají ku lásky sladkým hrám
tím častěji šeřil stříbrný můj plam,
při maškarádách k bujarému tanci,
při serenadách svůdné ke romanci.
Teď svět je žalář – lidé v něm jsou psanci.
A v prázdno svítí jen můj čistý květ,
a pouze kocour ježe černý hřbet
se plazí jako hříšné svědomí
a s okapů se houpne na stromy;
neb stráže kroky temně zvučící,
neb lampář chvátající ulicí,
a ticho, ticho, – jako hřbitov svět.
Já svědkem byla čarovnějších dnů,
a proto zář má plná je tak snů,
a proto nech mne pláti, vždyť tvá píseň
je zcela jak ten kouzelný můj svit,
jenž láme se tak tiše o štít domů...
Svět kolem tebe dál svou honí tíseň,
chce každý pouze užívat a žít,
a víš sám, v posled komu zpíváš, komu?
Jak luna z noci, z duše píseň skane
a neptá se, kdo v srdce zavře ji,
zda anděl míru nad hroby s ní stane,
či u života hlučných veřejí.
Jeť luna jako píseň v lidské žití,
ta musí plát a píseň musí zníti.