SMRT AISCHYLA
(1877)
[49]
I.
Sicilie. Na úpatí Aetny pod stínem stromu sedí Aischylos; spí. Z hloubky země ozývají se odměřené rány kyklopických kladiv provázené zpěvem.
Sbor Kyklopů.
Ó Gaio, matko! První děti tvoje,
z tmy toužně zříme v světla zářné zdroje,
nás neoslní blesků potopa;
vše chvěje se pod kladiv našich tíží,
jak v jezeru květ, celý vesmír zhlíží
se v oku Kyklopa.
V tvém nitru, matko, sedíme juž věky!
My střežíme ty bujné ohně řeky,
z nichž do světa se život rozlévá,
a našich kladiv mocné dopadání,
toť rhytmus, bez ustání
v němž tvého srdce tluk se ozývá.
Dým, černý chochol, nad vrchem se houpá,
z tmy krateru déšť bleskných jisker stoupá.
Výš kladiva a bušme o závod!
Sup, nad námi jenž pevným křídlem pluje,
se náhle zastavuje
a visí ve vzduchu jak černý bod.
[51]
Sjel s nebe sklonu a mdlé svoje oře
jde Helios zas napojiti v moře,
vln brázdu barví zážeh nachový....nachový...
Bdíš, Kyklope, a s čela pot ti teče?
Co kuješ ty? – Já pro člověka meče.
Ty? – Blesky Zevsovi.
Jen kujme dále! V našich paží svaly
vždyť při stvoření světa srostly skály,
my žili již chaosu na hrudi.
Jen kujme dál! My byli dřív než bozi.
Blesk, jímž bůh světu hrozí,
se v rukou našich teprv probudí.
Jen kujme dále, ať to v zemi duní!
Ať k Olympu, kde nesmrtelní trůní,
se nese hluk jak bouře vzdálená!
Ať v hlučném kvasu chvíli ples jich stane!
To neškodí, když skane
v číš jednou slza rmutu plamenná!
Jen kujme dál, ať mocné naše rány
jsou echem žití u Tartaru brány,
kde sedí Noc Sny v klínu houpajíc;
jsou zvěstí žití, kterým míza vtéká
v kmen omladlý a svěží proudy mléka
ve vyschlé prsy starých lvic!
(Hluk kladiv a zpěv se zvolna vzdaluje a umdlévá. Aischylos se probudí.)
52
Aischylos.
Sen uprchnul; kdo může, ať jej chytá!
V mém nitru šero, chvíle ta, když svítá,
než slunce vyjde nad rozsáhlé moře.
A sen byl krásný; tuším na obzoře
v tom zlatém mráčku, který v západ pluje,
zřím jeho křídlo, jak mi odletuje.
Já lkal bych, volal, prosil: „Zůstaň!“ za ním,
však s vděčností v prach šedou hlavu skláním,
že vidím den, že pozdravit smím světlo!
Buď zdráva, země! Jak tvé lůno zkvětlo,
jak záříš v šperku květů, listí, rosy!
Buď zdrávo, moře, odkud vítr nosí
mi lehkým křídlem z vlasti pozdravení!
Jak dnes mne divné jímá roztoužení
ten zříti kraj, kde první mladost moje
vstříc házela mi všecky květy svoje,
kde v růžích láska, laurem kvetla sláva,
dar větší, před nímž vše se rozpadává,
to vědomí, cit blaha neskonalý,
můj laur byl, vlasti, tvého lístek malý!
Proč, minulosti, nazvedla jsi clonu
z mé mladosti? V obrazů moři tonu,
dnes v krátkém snu jsem prožil život celý.
A vidím zas, že skráň má, jež se bělí,
se kloní k zemi pouze pod vavříny.
Ó buďte zdrávy všecky velké stíny,
53
jež celou drahou žití šly jste se mnou,
vy geniové, řečí přetajemnou
jenž mluvili jste k dítěti i kmetu!
Štěp činu mých vždy ve plném stál květu,
a jsem-li mdlý, jsem pouze znaven slávou.
Dnes nad proud Lethy se skloněnou hlavou
jen dobrořečím nebesům i zemi.
Jsem opojen snů vidinami všemi.
Ó vlasti má, kdy zaskví se ti zase
den také slávy? S nocí ve zápase
ty, slunce lidí, ty jsi zvítězila,
a mladost má tvých bojů svědkem byla!
Ó jak vás vítat, veliké vy stíny,
od Marathonu a z vln Salamíny,
vy od Thermopyl a vy od Platají?
Mně zdálo se, že vrátil se čas bájí,
že Heraklem jsi byla, moje vlasti;
tys kynula a svět se musil třásti,
neb Darius a Xerxes byli hadi
a byli větší nad ty, jež v svém mládí
on ruky stiskem zdrtil ve kolébce.
Já viděl jaro lidstva; v mojí lebce
tam ještě zbytky jeho květů voní,
a posud, skráň má když se k spánku kloní,
mně zázrakem ze klínu noci vstává
tvá, vlasti moje, minulost a sláva!
Čím tobě byl jsem? s radostí se táži.
Ve vřavě bitvy clonil jsem tě páží
54
jak tisíc jiných, a po bitvy ruchu
dal jsem ti vše, co klíčilo v mém duchu,
sny, postavy, svět báje a svět činů.
Tys mou skráň za to skryla do vavřínů,
na klíně tvém ve harmonickém proudu
dny mého žití tekly; v dějin soudu
chci zakotvit se jako ve přístavu.
Teď z klínu noci holou svoji hlavu
v den každý zvedám s pohnutím a plesem,
jak boha dar jej velebím, ať lesem
jdu v myšlenkách, ať moře na pobřeží
své sny nechávám těkat bez otěží.
Ta samota mně milá. Zřím jak plují
v azuru orli, časem navštěvují
mne postavy dnů minulých a s nimi
v snách hovořím a perutěmi mdlými
v čas zalétám, kdy v hlavě mojí náhle
se Prometheus vzpjal k výši neobsáhlé,
kdy, bohové, vám rovným jsem se cítil,
kdy v tvorčí slasti rukou mdlou jsem chytil
tvůj paprsk jeden, velké slunce krásy!
Ó Spánku, veď mne zas v minulé časy!
(Opěr usne; ze země ozývá se nové bušení kladiv.)
Sbor Kyklopů.
Věk lidský Nutnost na svém spřádá klínu.
Tma vládne, člověk žije život stínu,
kam jeho noha kráčí, neptá se;
55
zda úsměv bohů s ním, či jejich hněvy,
se nedozví – kdo zjeví,
kdy uschnou jemu růže ve vlase?
(Vystoupí Thanatos. Zprvu nepozoruje Aischyla spícího.)
Thanatos.
Za sluncem vstal jsem matce Noci z klínu
a lehce prošel celou říši stínů;
kde v mlhách vlna moře o břeh duní,
jsem z lůna tmy se vyhoup na výsluní.
Kdos umřít musí, srdce mé to cítí.
Šel po břehu jsem, rybák seděl v sítí
a zpíval bohům k poctě píseň ranní;
sníh šedin chvěl se kolem jeho skrání
a zvolna v jeho zpěvu slovo k slovu
se pojilo, mdlá ruka vázla v lovu.
Juž stár byl dost, by vešel v stínů říše.
A přec můj let kol něho mih se tiše;
nit jeho žití Moira nevypředla.
To nebyl on, za kterým dnes mne vedla
moc neznámá, jíž koří se i bozi.
Ó slepé Fatum! Když se v mraku vozí
na hromů křídle Zeus, když kšticí třese,
když Poseidon skráň rozhněvanou vznese
z vln kypících, ty sedíš bez pohnutí,
víš, tebou všecko trvá. I mne nutí
tvůj osten v ňadrech ocelových k spěchu,
svou hledám oběť stále, bez oddechu,
bez soucitu, bez průtahu, bez řeči;
ať pohár věnčí s plesem, aneb klečí
56
před bohy v prachu, musí za mnou jíti.
Kdos umřít musí, srdce mé to cítí.
(Uzří spícího Aischyla.)
To on! Na jeho čele zřím to psáno,
že nezasvitne víc mu příští ráno,
že združen stínům uzří propast Hadu.
To on, jejž hledám; žezla mého vládu
hned ucítí; již pochodeň svou skláním.
Ó bratře Hypne, který stojíš za ním
v své dlani jeho kolébaje hlavu,
tvé sny jej v hlučném oblétají davu,
ó skloň jej v moji náruč! Z tvého klínu
ať lehce sejde do podsvětí stínů,
ať nevzbuzen se octne bez přechodu,
kde Charon vesly kalnou dělí vodu.
Jest mým, jdu v svoje obejmout jej páže.
Ó synu prachu, pojď, tak Osud káže!
(Jak se blíží k spícímu Aischylovi, zatřese se země, z které vystoupí sbor Eumenid a obstoupí básníka.)
Eumenidy.
Zpět, synu Noci! vrať se v lůno matky,
těch nedotkneš se skrání!
Jen rychle ustup, zpátky! zpátky! zpátky!
v tvé ruce darmo pochodeň se sklání.
Jdi, hlava ta jest bohy posvěcena,
sníh jejích šedin rouhá se tvé zbrani.
Ó přej sen jí sladký
a vrať se tam, kde žalný Kokyt stená!
Jen ustup zpátky! zpátky! zpátky!
57
Thanatos.
Proč, sestry Děsu, Úzkosti a Hrůzy,
sem obracíte zkázonosnou chůzi,
proč Erebu tmy nechaly jste mračné?
Nuž jděte dál své sytit choutky lačné;
tam vražda vstává s krvavou svou dlaní,
tam smrtelníků vzdor se bohům brání,
tam v křivou přísahu se zvedá ruka,
tam sirotků zní prosba žalnozvuká,
dost v světě hříchů, které trestat máte.
Tam obraťte své hady jedovaté,
jenž místo vlasů s hlavy se vám točí,
tam probodejte šípy svojich očí,
tam zavěšujte na paty se vrahů,
a nasyceny u Tartaru prahu
si lehněte, krev s rukou lízajíce.
Mne ale v práci nezdržujte více!
Mé právo jest, jež od matky mám Noci,
a každý dosud ustoupil mé moci.
ZpětZpět, Lítice, já konám službu bohů,
zpět obraťte zas vyzáblou svou nohu!
Eumenidy.
Vše musí zhynout; na vše Hades čeká,
vše zhltí v propasť Lethy chmurná řeka.
Kmet o berli a dítě v klínu matky,
díl větší lidstva k stínu dojde námi.
Však hlavy této nehneš šedinami,
zde musíš kročit zpátky!
58
Thanatos.
Vše nadarmo! Jen zpět, vy hříchu dcery,
ať zhltí vás klín Erebu zas šerý!
Vše smrtelné jest, Helios nač svítí.
Z mdlé ruky Klotho pustila nit žití
zde tomu kmetu; darmo, umřít musí.
První Eumenida.
Jen krok a v ráz tě rozsápeme v kusy!
Druhá Eumenida.
Hle, dvojklané jazyky jak se tyčí
na hlavách našich zmijí, které syčí!
Třetí Eumenida.
Můj pás se krví leskne vražedníků,
tvá bude na něm v krátkém okamžiku!
Čtvrtá Eumenida.
Slyš Kerbera, s ním pekel havěť letí!
Pátá Eumenida.
Byť bůh, mou tváří musíš zkameněti!
Šestá Eumenida.
My uhájíme jeho spánek sladký!
Sbor Eumenid.
On bohům roven! Ustup rychle zpátky!
(Eumenidy seřadí se v hustý šik kolem Aischyla. zmije na hlavách jejich se roztáčejí v hrozném sykotu, krví potřísněné ruce jejich spojí se v hustý, neproniknutelný řetěz.)
59
Thanatos.
Ó Helie, jenž na zlaceném voze
azurem jasným spěješ po obloze,
buď svědkem mým, že marná jest má snaha!
Z těch žlutých tváří hrůza na mne sahá,
z těch žhavých očích zkáza na mne svítí.
Ó dcery hříchu! rcete, proč se řítí
váš lačný sbor ku loži smrtelnému
zde toho starce? Zřel jsem ve tvář jemu,
a zřel jsem klid, jenž věnčil její vrásky.
Můj bratr Spánek lil mu snění lásky
snad do duše, či oblili jej září
snad bozi sami, že plá z jeho tváří
mír elisejský, že nad skrání holou
mu hoří jako zlatou aureolou?
Či sám to bůh snad, jehož nepoznávám?
Nuž mluvte jen, rád vám za právo dávám;
snad zmýlil jsem se sveden povinností.
Kdo jest ten kmet a jakou proslul ctností,
že mimo čas svůj zhroutily jste rázem
zdi Erebu a bouří vešly na zem
a proti mně jste štěkly hlasem hromu,
vše kvůli spícímu zde muži tomu?
Ó mluvte již, neb zvědavost mne tráví!
Eumenidy.
Jen bůh smí tknout se jeho svaté hlavy.
Thanatos.
Proč vy kol něho řadíte se v kruhu?
Jest miláčkem snad Hada? V stínů luhu
on sám snad trůn mu po svém boku chystá?
60
Eumenidy.
Od jeho skrání nehneme se z místa,
od jeho boku nestáhneme nohu,
až Zeus sám, či jiný z velkých bohů
jej v svoje nebe vznese náhlým divem.
On blesky svaté ve svém oku snivém
šel veliký a nadpozemský světem:
hrom Zevse často jeho mluvil retem
a vše, co Musy na Olympu pějí,
tím dosud jeho písně burácejí.
Čím bozi jsou, i to jest jeho podíl;
svou vlast on leskem také slávy odil,
že s podivem vnuk obrátí se za ním
a pokoří se obrovským těm skráním,
v nichž Promerheus klnul, lkal a šílil.
Proud nektaru na jeho rety vylil
sám Apollo, když narodil se zemi.
Teď stařec, netknut trudy světa všemi,
též nesmí tknut být Acherontu třísní.
Že my jsme s ním? Nás nesmrtelnou písní
on proslavil, ať v klínu našem dříme!
On pravdu hájil, kterou lačně mstíme,
on zákon slavil, úctu k bohům kázal.
Zde odpověď máš, nač tvůj ret se tázal!
Thanatos.
Dál, sestry Hrůzy, nechci přít se s vámi,
ať rozhodnou to nesmrtelní sami!
Hle, Kyklopů sbor hádku naši slyšel;
61
zbraň na ramenou z výhně svojí vyšel,
jdou k Olympu, já půjdu rychle s nimi.
Eumenidy.
Jdi, než spáry skočíme hltavými!
(Thanatos odejde za Kyklopy novou zbraň do Olympu nesoucími. Eumenidy usadí se v kruhu kol spícího a zpívají přitlumeným hlasem.)
Sbor Eumenid.
Kdo mohutný a velký kráčel světem,
že říše bořily se, jak hnul retem,
že mezi vládci všemi stanul prvý,
na lidské šlapal hlavy:
když umírá, náš sbor se zjeví tmavý
a ptá se, zdaž se nepotřísnil krví?
Kdo žil v svém lesy obklíčeném domu,
pil mléko stád svých, jedl plod svých stromů,
dnem každým vstříc šel stejně smrti jisté:
když děti jeho v pláči
mu obol Charona do ruky tlačí,
my ptáme se, zda měl vždy srdce čisté?
Ó mysterium světa velkolepé!
Kdo zná tvůj cíl? Hle, Fatum – to je slepé!
Vždy člověk slabý hledat bude bohy,
byť hvězdy kolem skrání
mu věnce pletly v nesmrtelném plání
a moře stará myla jeho nohy.
62
Kdo s čistou duší přísný, tichý, prostý
šel životem, ten k blaženosti mosty
sám klenul sobě dobyv nebe spásy;
kdo ale sladkou písní
se proslavil, jej Lethe nepotřísní
a jeho slovy věčné znějí časy.
63
II.
Olymp. Kvas nesmrtelných. Zeus, Apollo, Afrodite, Eros, Athena, Ares, Musy pějí a hrají; Hebe s Ganymedem atd.
Zeus.
Kdo blíží se to ku Olympu bráně?
Hermes.
Sbor Kyklopů, jdou, přinášejí zbraně.
Dál, synové tmy! Pozor jen, ať jemná
zář Olympu vám oči neoslní!
Ó rcete, ze Sicilie, či z Lemna,
kde hrozen plá a zlatý klas se vlní,
k nám přicházíte, rukou přeumělou
zbroj zhotovivše pádnou, zlatoskvělou?
Sbor Kyklopů.
Ze zlatých vlasů ještě neroztřásla
své růže Eos po mlčící zemi,
když naše výheň doplanuvši zhasla,
náš pot když přestal téci ručejemi.
Z tmy podzemní my k světlu vyšli v sboru,
my opustili zem, kde šumí lesy,
kde třtina s vlnou stená v rozhovoru,
kde velký Pan poutníka křikem děsí.
64
My opustili zem, již obejímá
proud Oceanu perleťovou paží,
jež růže v klínu šťastná v slunci dřímá
a věčné zdroje vod si z bezdna váží.
Jak rána hromu padly jedním rázem
za námi s hřmotem skalné dvéře Aetny.
My s bázní svatou vystoupili na zem,
kde z hloubi lesů zněl táhlý pláč flétny.
Nad horami třás Helios svým vlasem
a slzy Noci, rosa, v luhu stála,
mdlý Zefyros jak ze sna mluvil s klasem,
kdes v dutém kmeni Dryada se smála.
My po břehu šli prastarého moře
a mnohý triton z vln zved hlavu maně;
Noc stíny oblila nás, světlem Zoře,
než dospěli jsme ku Olympu bráně.
Teď udivení kol se rozhlížíme
a obětujem dílo svojich rukou;
u nohou tvých, o Zeve, orel dříme,
sbor Mus ti zpívá píseň jasnozvukou!
A hyacinthy, růže nevadnoucí
kol nesmrtelných čel tu bozi v kruhu,
do zlatých číší padá nektar skvoucí,
jen úsměv jest, co hovoří druh k druhu.
65
My zvyklí tmám a podzemnímu šeru,
jež náhle rozťal ohně jazyk rudý,
zrak skláníme, jenž bázliv do aetheru
smí pohlédnouti; nám se chvějí údy.
U nás jen kámen a nečisté kovy,
jen měch a kladivo a hbité dláto,
zde slonová kost kryje těžké krovy,
zde azur, perleť, úběl, nach a zlato.
Z tmy podzemní my k světlu vyšli v sboru,
my opustili zem, kde šumí lesy,
kde třtina s vlnou stená v rozhovoru,
kde velký Pan poutníka křikem děsí.
My opustili zem, již obejímá
proud Oceanu perleťovou paží,
jež růže v klínu šťastna v slunci dřímá
a věčné zdroje vod si z bezdna váží.
Hefaistos.
Vás vítám, děti odvahy a síly,
v jichž svaly druhdy balvany se slily.
Nuž ukažte, ve kladiv vašich tluku
kov nehybný jak roztál, ve souzvuku
jak stejným tokem v něžné formy plynul
co révy snět se kol poháru vinul,
neb kreslil zdobné kruhy kolem štítu.
Jest ruka umělcova plna citu,
66
kov pod ní sám se rovná v luzné tvary,
sám tuhne, sám se v rudé vrhá žáry
a svíjí se ve žáru třásni bílé.
Nuž ukažte nám ovoce své píle!
(Kyklopové rozstoupí se ve dva polokruhy a odevzdávají zbraně ve střídavém zpěvu.)
První polokruh.
Ó nesmrtelných otče, který kšticí
jak pohneš, třeseš nebesy i zemí,
ty první mezi všemi
vem z rukou našich blesky hárající,
v tvých rukou křivdy mstící
i vzdor, jenž mraků dostihnout chce čelem.
Jsou žhavy tak, že ve tvém mraku ztmělém
se zaskvějí jak rána,
z níž břitký meč byl vytažen, a letem
jsou rychlé tak, že na východě brána
v jich záři vzplá, než za Helia oři
se zakouří a vzkypí vlny v moři.
Ó vezmi je, chvěj světem!
Druhý polokruh.
Ty, Foibe, s třpytným lukem,
ty nad Pythonem vítězi! ty s tváří,
z níž věčná mladost září
a nadšení jak mladé víno kypí,
vem z rukou našich šípy,
jichž hrot je skován kladiv našich tlukem.
67
Jak vymrštíš je, jistě obět raní.
Mor skočí s tvého stříbrného luku
a ples a radování
se změní v pláč a Niobinu muku.
První polokruh.
A tobě, sestro jeho lunojasná,
pod jejíž patou malou
se Tayget třese s hvozdem svým i skalou,
ty nedostupná, nedotknutá, krásná,
hle, co jsme šípů břitkých tobě zkuli!
Ó těkej lesy vedena svou zvůlí
s nymf jásajícím sborem,
chvěj strání, polem, skalami a borem.
Druhý polokruh.
Ty, nah jenž v davu bojujících řádíš
a v krvi mužů hýříš s řvaním býků,
ty strašný bojovníku,
jenž na železném voze v boje pádíš,
hle, oštěp nový, sosna z Erymanthu
ta nejvyšší, s níž Boreas kdys hrával;
jest okována hrotem diamantu,
bys v zástupy jí mával.
Ó přijmi od nás s vděkem
zbraň obrovskou, v boj nový zařvi vztekem!
První polokruh.
A tobě naposledy,
ty bůžku zlatokřídlý,
jenž nítíš ples a bědy
ve srdcích, kdo tě zhlídli,
68
jenž šírým vládneš světem,
spíš v důlku tváří skrytý,
ó synu Afrodity,
ověnčen růží květem,
jenž spojuješ ret s retem,
a sladké vléváš city,
krev bouříš políbením
a blažíš sladkým sněním
a mučíš probuzením,
a necháš v bolné hrudi
hrot touhy trčet vřelý,
jenž náhle bolest budí:
zde nové nesem střely
v tvůj toulec lesklý zlatem.
Ó vem je, vymršť s chvatem
do srdcí nebešťanů,
do srdcí smrtelníků,
ať cítí lásky manu
a v písni chvály, díků,
ať každý pozná tebe,
že sneslo se k nám nebe!
Hermes.
Nuž rychle v tanec Musy s Charitkami
a Hebe číše plň, ať světa prostorami
zní ples a smích!
Zeus.
Kdos ještě přišel s vámi,
ó Kyklopové; zahalený v mraku
se tají v středu vašem mému zraku.
69
Já tuším jej; můj orel v nepokoji
se vzpjal a bije křídly mohutnými.
Již poznávám jej; v hustém vašem roji
se vplížil sem. Ty, jenž před zraky mými
se halíš v tmu, co tady chceš, ó rci mi?
Snad světa řád se vymknul ze kolejí?
Zřím světy, kterak nesměrností spějí,
jak Helios svou cestu koná denně,.
srp Artemidy stejný ve své změně,
klas Demetry vždy plný každým letem
a nebe světlem jest a země květem.
Proč z podsvětí jsi přišel do azuru?
I mrakem vidím na tvém čele chmuru.
Mluv! jmeno tvoje nechci vysloviti,
juž to by mohlo bohům hrůzou býti.
Mluv rychle a zas jdi, kde matka tvoje,
Noc černošatá hlídá kalné zdroje
v tmách Erebu, kde vládne zapomnění.
Nuž mluv a zmiz pak v jednom okamžení!
Thanatos (v mraku).
Slov ušetřím, mým svědkem buďtež bozi!
Pořádku světa opravdu zmar hrozí;
vy v plesu zde a dole ve rozbroji
dva sporné živly proti sobě stojí.
Jen pohledněte mraků clonou dolů
a strhněte s čel slávy aureolu
a křikněte, by Zeus se blesku chopil,
by v jediný mrak celý azur stopil,
70
by zamračil se, třásl kadeřemi
a každou rukou blesky házel k zemi!
Sbor bohů.
Než vypravuj!
Thanatos.
Nuž dívejte se k moři,
v němž Sicilie jak drahokam hoří,
pod skalou stařec, v tváři má rys vzdoru,
spí.
Sbor bohů.
Kol něho zříme Eumenidy v sboru.
Thanatos.
Ty lačným spárem hlídají mu snění.
Sbor bohů.
Krev s pasů lízají a zuby cení.
Thanatos.
Ten stařec, nesmrtelní, oběť má je;
však dračic oněch krvelačná láje
mně přístup k němu s drsným křikem brání.
Sbor bohů.
Zřím jakous záři plát na jeho skráni.
Thanatos.
Řád světa otřesen jest; můj boj s nimi
zřel Helios......Helios...
71
Kyklopové.
Ba zvuky divokým
jsme vyplašeni z Aetny vyšli v sboru
a přihlíželi dlouho tomu sporu
a nevědouce, které dát se straně,
jsme raděj vzali dodělané zbraně
a kráčeli sem, on snad nám se sdružil.
Thanatos.
Ó Zeve, dovol, abych moci užil
a vyzval celý Hades ku pomoci,
neb tyto dcery hrůzy kterak zmoci?
Neb svými blesky rozbij jednou ranou
leb toho starce z divné záře stkanou;
neb ony řekly, že jen v boha ruku
jej vydají. Nuž, chop se svého luku
ty, Foibe zářný!
Sbor bohů.
Kdo jest ten stařec? Čím dél pozoruji
tvář jeho vážnou, plnou něhy snivé,
tím tahům jeho víc se obdivuji,
ba věř, že mnohem dříve
bych ku jeho než tvé se přidal straně.
Apollon.
To Aischylos je; tyto holé skráně
kdys hostily v svých klenbách Eumenidy.
Ó Musy, slyšte, jaká propast bídy!
Váš dědic a můj miláček, syn bohů!
Ó běda, běda! pláč má slova dusí.
72
Sbor bohů.
Nadarmo sním, zda pomoci zde mohu?
Thanatos.
Vše marné jest, on přece umřít musí!
Musy.
Ó běda, běda! K Eumenidek sboru
se přidávám, zpěv něhy v píseň vzdoru
se mění v strunách při tom pomyšlení,
že smrtelníků všechněch osud schvátí
tu valnou skráň, kolébku chmurných snění,
zkad božství šlehli paprskové zlatí.
Což pomoci tu není?
Ó Zeve, otče, Pallado, ty máti
všech umění, ó rcete, proč jste bohy!
Sbor bohů.
Mne hluboký a velký soucit jímá
o toho kmeta, pod skalou jenž dřímá.
Sbor Eumenid mu obejímá nohy
a s čela jeho velikost mu svítí.
Chci v každém sporu k vaší straně býti.
Thanatos.
Svár jiskra jest, jež brzy požár nítí.
Viz, celý Olymp v tomto okamžiku
jak rozdvojen jest k vůli smrtelníku,
jak vůle bohů na rozmaru moři
se potácí, s ní světa řád se boří.
Ó rozsuď, Zeve, on přec zemřít musí.
73
Musy.
My rozbijem své zlaté lyry v kusy.
Thanatos.
Smrt smí se tknout jej pouze ruky boha.
Kyklopové.
Kéž nedotkne se Hadu jeho noha!
Sbor bohů.
Sem, Zeve, v střed náš! Jeho zpěvy světí
jej na boha; kyň, ať tvůj orel letí
a sem jej vznese, jak kdys Ganymeda!
Thanatos.
Čas kvapí, Zeve! Či tvá vůle nedá,
by kolejí svou starou šel řád světa?
Sbor bohů.
Zde v středu našem věčný laur mu zkvétá.
Thanatos.
Vše nadarmo, on přece umřít musí!
Musy.
Hned rozbijeme zlaté lyry v kusy
tvář zahalíce. Soucitu víc není!
Sbor bohů.
Ve středu našem jaké probuzení!
Zeus.
Dost sporům všem. Vy lyry rozbit chcete?
Vy zas jej sem v střed nesmrtelných zvete?
Ty žádáš jeho smrt a Erinye
se staly strážci jeho poesie
74
a žádají, by umřel bohů rukou
jsa netknut děsnou umírání mukou?
Nuž komu ruku dát a komu víru?
Merkur.
Jak lituju, že vynašel jsem lyru,
teď s Musami bych rozdrtil ji rázem.
Apollo.
Čím v zamyšlení dél se dívám na zem,
tím víc vzpomínám, na básníka retu
čím býti může píseň svatá světu.
Ó Merkure, víš, jeskyně ta stinná,
kdes narozen; na zemi v písku líná
jak lezla želva, ohyzdná a děsná.
Tys, malý hošík, probudil se ze sna,
jenž Olymp tobě kouzlil zářný, skvělý.
Kol šero jeseně, den neveselý,
a u tvých nohou želva plazila se.
Tvůj duch spit ještě hýřil v ráje kráse,
a u tvých nohou tento netvor hnusný,
svit slunce mdlý a vzduch byl kolem dusný.
Tys na želvu se díval v zamyšlení;
v tvém nitru znělo Mus s Olympu pění,
tys želvu vzal a v dlaň svou kámen chytil,
a onen duch, jenž ve tvém zraku svítil,
jenž ve snu viděl divy všehomíru,
skořápku želvy rázem změnil v lyru.
V tom já jsem přišel zlý a rozhněvaný,
žes moje stáda v cizí zahnal lány,
můj ret se chvěl, po šípech sáhla ruka.
Však ty jsi hrál – ó píseň sladkozvuká!
75
Co v ní jsem viděl, slyšel, cítil, třímal!
V ní Zefyr lkal a Zeus v oblacích hřímal,
v ní zem i nebe, celý Hades touhy,
ba Olympu zpěv to jest ohlas pouhý
před písní tou, jež zní mi v uších stále.
Tu hovořila zřídla, květ na skále
hned vypučel, v ní spící Oreada
se vzbudíc ucítila, že jest mlada,
Satyr se šklebil, pomlaskoval v sítí,
ba drsný Kentaur v těle srdce cítí,
tur krotký jest a tygr z ruky pije.
Ó nesmrtelná sílo poesie,
tím rovněž tys na retu smrtelníka,
tvůj hymnus bleskem v tuhé srdce vniká,
jest rosou, slzou, plamenem a vůní,
lká, volá, prosí, kvílí, jásá, duní,
jest duší světa proměněnou v tóny,
jest tlukem srdcí, v kterém miliony
se hlásí k lásce, ku světlu a žití!
Ty zazníš jen a titan v prach se řítí,
zem v růžích skrytá usmívá se tiše,
pták zazpívá, květ novou vůní dýše
a Helios dští k zemi drahokamy.
Ty hvězdnými jsouc tkána myšlenkami
jsi vesmír zladěn hmoty bez okovů!
Kdo pochyboval, věří opět znovu;
kdo nenáviděl, milovat se učí;
tvůj nápěv ještě v mojí duši zvučí,
když básníka zřím, vyvolence bohů.
Jde světem smutný, trn mu dere nohu,
zrak darmo mdlý se ztrácí v nesměrnosti.
76
Hle, před ním želva – obraz skutečnosti;
má odkopnout ji? ne, on z ní si chystá
svět nový, netušený; jeho čistá
a svatá píseň lepším jest mu věnem.
A taký on byl, který v roztouženém
svém srdci nosil zem i nebe celé.
Nuž, dál se raďte, on zasloužil směle
si místo zde po nesmrtelných boku.
Sbor bohů.
Jak možno jemu, aby v Lethy toku
pil zapomnění všech snů svého ducha?
Na kmeni lidstva kdo byl haluz suchá,
ať zmizí tam jak v moři sněhu pýří;
však jeho písně samy v davu víří
kol tvého trůnu, otče bohů, lidí,
a ducha jeho ku Olympu řídí
jak Orion loď zabloudilou v moři.
Musy.
Mé písně mizí v bezdno mému hoři.
Hermes.
Juž stichněte! Po Zeva jasném čele
stín myšlenky se černým mračnem stele.
Zeus.
Řád světa z kolejí se nepošine,
on lyrou žil, nuž lyrou ať též zhyne!
Sem, Herme, onu, již jsi v chvíli šťastné
kdys vynašel, z níž písně mnohohlasné
77
se lily rovné mojí blýskavici
hned zářné, tklivé, hněvné zas a mstící,
sem lyru dej, sem želvy krunýř tuhý!
Ve krátké chvíli budete mu druhy,
vy nesmrtelní, jimž jest roven písní!
A ty, můj orle, povzleť mraků třísní,
mých snů a tužeb tlumočníku starý,
chyť lyru, želvu, v svoje ostré spáry,
leť rychle mezi nebesy a zemí,
nad spícím starcem zachvěj perutěmi,
jak jeho lebka gigantická, lesklá
by skalou bílou z dálky se ti bleskla,
pusť želvu, jak bys kořist nesl sobě
a chtěl ji rozbit! Letem pak v též době
ty, okřídlený posle, spěj hned za ním,
než on se snese ku spícího skráním,
jej zacloň v mrak službě svojí věrný
k nám duši jeho doveď, aby černý
ji neshlt Hades s chmurnou vlnou Lethy!
Musy.
Sem akanthu květ, immortell sem květy
a struny laďte v plesnou hymnu slávy!
Apollon.
Nuž hleďte dolů skrze oblak tmavý!
Let orla mlhy před se v dálku plaší,
již krouží nad nimi – se dolů snáší –
již letí želva....želva... mrtev klesl k zemi!
(Thanatos zmizí z davu nesmrtelných. Hermes objeví se na prahu veda ozářený stín Aischyla, jemuž Hebe podává ambrosii.)
78
Sbor bohů.
Ó zahrňte jej květy nebes všemi!
Musy.
Jest genius strom, v poušti neobsáhlé
jenž stínem svojím celé lidstvo blaží,
plod jehož nektarem jest duši spráhlé
a jehož vrchol nebes ku zápraží
se pne; kol něho sráží
se často bouře, kořeny však jeho
tkví v propastech až u dna bytí všeho.
Ó třikrát v časy věčné požehnaný
ret, jehož zrosil Foibos ambrosií;
on písní léčí srdcí těžké rány,
sta z jeho duše jak lvi z řeky pijí,
a v stálé harmonii
dny žití jemu plynou bez proměny;
nad čas i prostor on jest povznešený.
Čím bez krásy by země byla šírá?
Čím bez krásy by Olymp mohl býti?
Ó věčný souzvuk v řádu všehomíra!
Čím světy rodí se a v zhoubu řítí,
vše z číše její píti
svůj musí vzlet, své nadšení, své síly.
Jest ona Zevse duch, jest kouzlo Víly.
79
A kdo jí sloužil celý život dlouhý,
ten z věčných zdrojů napil se a chmuru
střás s duše své; vše zápasy a touhy
jsou křídla mu, jež letí do azuru.
On hledí v nebe vzhůru,
stín jeho nedotkne se Hadu řeky,
pod nohou obra pískem jsou mu věky.
80