MARIA AEGYPTIACA
(1876)
[101]
Byl čas, kdy zázrak bohem světa byl,
čas, v skalné sluji polonahý mnich
kdy na lva pouště hřívu kosmatou
své pergameny žluté prostíral,
a překládaje bible zjevení
se zadumal snem věčnosti; byl čas,
kdy chodil ještě Satan po zemi,
jak říši svoji obnovit by chtěl,
kdy míhali se světem proroci
jak meteory; čas, kdy poustevník
děl k stromu hlasem víry: „Vstaň a jdi!“
strom stejným duchem víry oživen
vstal, poslušen jsa jeho rozkazu;
kdy zločin k nebi vzrost, však za ním hned
spěl ku výši stín jeho, pokání;
kdy askese, ta hnědá květina,
jež hořké vůně tají v lůně svém,
se rozvíjela v srdcích v žhavý květ:
tam duch můj zalet, za ním píseň má
na obraznosti křídlech zlacených,
a onen věčný lidstva genius,
jenž v souzvuk ladí vášní ruch a spor,
jenž v světle myšlenky svůj vztyčil chrám
a z bájí všech tká jedné pravdy háv,
byl tuším s námi a nám požehnal.
[103]
I.
Ještě spí.
Svit jitra šerý vniká v komnatu;
dřív bázlivě se tají v záclonách,
teď zlatým pruhem stěny přeměří,
na stropu utkví lehkým vlněním,
až s lampy září temně narudlou,
jež dohořívá matně v bílém skle,
se spojí v jeden přísvit zažloutlý,
v němž celá jizba rdí se purpurem.
A rdí se právem. Vše tu v neladu
a v směsici a v zmatku malebném,
jak uchvátil je vášně běsný vír.
Ten k ústům dívky sklání v spánku rty,
ten ruku kolem pasu ovíjí
a tiskne, jakby ještě nevěřil,
že jeho jest, co dávno rozškubal.
Nad nedopitou číši nakloněn
ten ze sna mluví o svých výbojích,
ten líbá nahá ňádra, onen zas
v klín hlavu klade spitou rozkoší;
a růže spadlé ženám s kadeří
se místo ranní rosy průsvitné
skví rozlitého vína kapkami,
a vůně jich tak silně opojná,
jak z objetí, těch snů a polibků
by stkána výše k stropu stoupala.
Vše strháno i s hlavy závoje
a s bujných ňader šatu okovy,
104
a s nahých šijí perly servané,
jak velké slzy s leskem zkaleným,
ve tmavý samet skvostných koberců
se rozběhly. Juž lampa zhasíná.
Se smrtí její den se probouzí
a ptá se jí: „Co včera bylo zde?“
svit lampy odpovídá: „Orgie!“
a ptá se dne: „Co nyní nastane?“
Den odpovídá: „Viny hlod a soud!“
A lampa, jak by štvána výčitkou,
že sloužila svým světlem neřesti,
se zachvěje a zhasne docela....docela...
Zda šel jsi někdy pustým pralesem,
kde tisícletých kmenů vrcholy
se chvěje tisíc bájí neznámých,
kde v rozvalených skalin ústupu
se černá močál, k němuž chýlí se
směs divých květů, vůně opojné,
skal výběžky a staré kořeny,
jež vlhkou plísní zvolna šediví:
zde noha tvoje v mechu, jehličí,
jež trouchniví zde tiše od věku,
zda nestanula, nezachvěla se,
jak božím divem náhle dotknuta,
když nad močálu temné zrcadlo
svůj zářný kalich lotos pozvedal?
V těch vlhkých stínech, rmutných výparech
on bílou svoji vznáší korunu,
z tmy hledá slunce, které sporými
105
jen vniknout může k němu paprsky
a lepým tvarem květů okrouhlých
nad černou tůní neproniklé tmy,
jak v dětinné se houpá důvěře!
Ó Marie! tak luzná krása tvá
na tento močál úpadku a vin,
jak lotosu květ zlatý střásá pel,
stín hanby plašíc světlým paprskem!
K tvé kolébce kdys věčná dobrota
dva strážné postavila anděly.
Z nich jeden chránit měl tvou nevinnost
a druhý těla půvab čarovný.
Ó rci, kde jsou ti strážci edenu?
Ach první z nich – ó smutná vzpomínko! –
juž před dvanácti lety bolestně
nad pádem tvojím zalkav odletěl
zpět v čistý éther, jehož nehodna
se duše tvoje stala vinou svou.
A druhý? Zřím jej; stajen záclonou
za tebou stojí spitou lásky snem
a v dlaně jasný tiskna obličej
též pláče... ptáš se, proč? Ó nediv se,
dnes první vrásku našel hlubokou
na průsvitném a snivém čele tvém.
Jak obstojíš teď v návalu těch vln?
Proč vnořila jsi v rmutný jejich kal
květ lotosový zářné duše své?
I krásy anděl nyní pomalu
tě opustí – čím pak ti bude svět?
čím láska potom? V klínu matky tvé
on tkal v tvé snění duhy kouzelné,
106
před nebezpečím kryl tě v peruť svou,
a když jsi klesla láskou svedena
a nevinnosti anděl uražen
tě opustil – on tebe omlouval
a vždy byl s tebou. Teď i krása tvá
tvé vášně vichrem sžata palčivým
se loučíc s tebou pláče nad tebou.
Ó spi jen dále! spi jen, Marie,
tvé krásy anděl křídla rozepjav
již letí v ráj za prvním strážcem tvým,
a taje hořkou slzu bolesti
dí k otci světla: „Vyřkni nad ní soud!“
Je ticho v jizbě. Pravidelný dech
jen ozývá se spících. Světla zář,
jež stále roste, jak dne přibývá,
tká na podlaze zlatých proužků síť,
že myslil bys, to hraje nad zemí
mdlý odlesk třpytných křídel andělských.
Je ticho v jizbě, sotva chvílemi
kdos ze sna promluví neb sebou hne.
Snad hledá ňádra, s kterých svezla se
mdlá jeho hlava, nebo hledá rty
i ve snu žízniv po jich nektaru.
Tu hedbáv zašustí, zvuk polibků,
pak dlouhý ston jak něhou unaven,
a ticho zas.......zas...
107
II.
V zrcadle.
Teď vstala Marie.
Sen dotknul se svým prstem výstražným
těch vábné krásy snících rozvalin,
žel rozvalin – a přec tak čarovných!
I přejela si rukou obličej,
jak zapudit by chtěla těžké sny,
a miláčka, jenž spal jí na prsou,
dál pošinula. Dlouhý, černý vlas
přes mramorová, oblá ramena
jí rozvlnil se v sterých prstencích
a padl k prsoum, která vlnila
se jak dva květy vodních lilií,
když prudký vítr zčeří hladinu.
Zrak plný vlhkých stínů hlubokých,
jak v nekonečnou dálku napjatý,
na jednom utkvěl místě, jeho lesk
tak jemně rosný byl, jak ve slzách
by stápěl zpola zlatý paprsk svůj.
Žár vášně v krbu jeho dohořel,
a pouze něha jemným teplem svým
a klidem snivým touha skojená
v něm azurnými hrály jiskrami.
A celé tělo vzdušné, průsvitné
v před sklonilo se, třtina ohebná,
a jak lilie hebká lodyha,
když nočních vánků čilé hovory,
108
a chvění vln, a stromů slavný šum
jí oznamují, kníže půlnoci,
že bledý měsíc vyšel nad hory,
a že juž černých sosen skupení
svým mihotavým stříbrem oblévá.
Šat průsvitný v malebném neladu
tvar boků jevil lehkým nádechem,
a kam nestačil bílý jeho lem,
tam stíny černých vlasů havraních
své rozhostily vlny soucitné.
Ó byla posud krásnou žena ta,
již zvali hříšnicí. Ó jaký div,
že tolik milovala! Jaký div,
že v skvostnou vázu těla jejího
tak rád vrh každý ctnosti svojí květ!
Však větší div, že ona žíznila,
že stále prahla, stále toužila
a hledala, že nikdo neskojil
ten sopečný žár srdce jejího!
Teď na kraj lože sedla v myšlenkách
a obrátila hlavu ku stěně
a zachvěla se prudce. – V zrcadle
svou uzřela tvář – ale bylo jí,
jak někdo jiný kynul by jí vstříc
z té ocelové plotny hlazené;
těch očí výraz mnohem hlubší byl,
jak duše sama hleděla by z nich,
a duše ta pod tíží bolestí
jak úpěla by v marném zápase!
A jak by sobě věřit nemohla,
že ona to – ne fantom jejích snů,
109
se stolu vzala prudce zrcadlo
a ještě hloub v šer jeho nejistý
se vnořila, jak svému obrazu
by na dno duše chtěla dohlédnout.
Tím prudkým náhlým těla pohnutím
spad lehký šat jí s ramen docela;
i nezvedla jej, hrdá v kráse své
zde stála jako socha antická,
jak Psyché kladouc tiše útlý prst
na uzavřené, mlčenlivé rety.
A hledíc do zrcadla snila dál.
Kýs cizí, posud nepoznaný ton
se náhle ozval v ní, kýs cizí ruch,
jak poupě, když má otevřít se v květ.
Tak plavci jest, když v dlouhé pouti své
tím nekonečnem němých, tichých vln
po sterých bouřích, mělkých písčinách
a strmých skalách, vírech hltavých,
ve slunce sklonu v dálce obzoru
pruh černý uzří stále rostoucí,
a neví, zda to břeh či oblak jest.
I vzmužila se. Chtěla ousměškem
se jako ptáče pestrou perutí
nad pochybností vznésti hlubiny –
leč přísný soudce nitra jejího
jsa vzbuzen jednou, nestišil se víc,
svůj napjal luk, jenž sluje svědomí,
a deštěm šípů, ostrých výčitek,
110
zachvátil v letu ptáka rozmaru,
že s křídlem svého smíchu zlomeným
pad ve propast, jež sama vládla teď
jí v duši prázdná, hrozná, nesměrná!
A jako jarní kvapná povodeň,
s hor roztavivší sněhu laviny,
a v slujích skalin spících ledu kry
se valí, rostouc každým pohnutím,
rve keř i strom až s divým rachotem
přes bradla chlumů letí v údolí
a strhá rázem hráze ochranné,
kterými člověk tichý rybník spjal,
a tento, tuše rodný živel svůj,
mu letí vstříc a klesne v objetí
a spojen s ním se krajem rozlije:
tak stále více, stále mocněji
a bouřlivěji rostl příval ten.
Jak ochromil dřív ptáče rozmaru,
tak zaplavil teď hráze rozvahy,
a veliký, jak moře prasvěta,
svým valným proudem trpkých výčitek
nad prázdnem její duše hučel sám!
Číms posud byla, hřímal hlas ten v ní;
lid na ulicích hříšnicí tě zve,
a čím tvé srdce v tiché půlnoci?
A Marie, ač nechtíc, zrakem svým
síň přelétla – dne ostrý, bílý svit
tak střízlivý, bez barev kouzelných,
jí bodal v duši; v lampy plápolu
jak jinak hrálo, lesklo, třpytilo
se všecko září, vůní opojnou?!
111
I zachvěla se hrůzou Marie,
a v zrcadlo jak znova pohledla,
tu zděsila se vlastní krásy své,
a v plaché tísni zvedla závoj svůj.
Jak děcko bojácné se zakryla,
i bílé ruce zahalila v šat
a s chvěním jen a plaše, po straně
dál stopovala v zrcadle svou tvář.
Hle, vráska na čele! tak jemná jen,
však vráskou zůstane a poroste,
a tisíc sester táhne za sebou
a z jejich ryh se noří příšery,
z nich první stáří, druhá sluje smrt!
Ta vráska mluvila, a Marie
se děsila juž dát jí odpověď;
jen mlčela a strachy chvěla se,
a po kolenou plížila se v kout
a sklesla tu pod tíží zoufalství,
jak zralý klas pod srpem v podletí,
a první slza, krystal perlový,
se zvolna valil přes tvář ubledlou
a za ní druhá a pak celý proud.
Tak v rose jitra chví se lilie.
112
III.
Od prahu chrámu k prahu nekonečnosti.
Nač otálet zde? Každé pohnutí,
ruch nejmenší i spících ston a vzdech
ji vraždil výčitkami. Rychle dál!
Nač třeba svědků její lítosti?
Jen rychle odsud! Rychle! ale kam
zde v cizím městě – to se neptala.
Zda táže se „kam“ polekaná laň,
když vidí lovce v stínu dubů spát,
když vidí chrty, jak ulehli v mech
u nohou pánů lovem umdlených?
I běží slepě, mlází proráží,
čím hráze jí, čím skály, ručeje?
Teď pouze čas jest vhodný k útěku
a nikoli ku přemítání „kam“?
Tak Marie se zvedla, v rychlosti
šat upravila i vlas scuchaný,
a naslouchajíc tiše vyšla ven.
Byl jitra čas, však živo v ulicích,
jak svátek dnes by rozpjal nad městem
svůj slavný ruch. Lid proudil v zástupech
ve různých krojů pestré směsici,
tu v davy splýval, tam se dělil zas.
Leč kroky všech přec jeden lákal cíl:
chrám nedaleký blíže náměstí.
Sem rychleji se stáčel šumný vír,
a většina šla šerým portálem
do svatyně; tam světla hořela
a oltář skvěl se v skvostné úpravě,
113
zpěv zvučel z chrámu slavně velebný
a otevřených dveří obloukem
se nesly vonné dýmy kadidla,
výš vstoupajíce v modrých kotoučích.
Zář slunce hrála okny pestrými,
a stlumena jsouc jejich barvami,
v šer chrámu tkala zlaté paprsky
a těkala po vlnách kadidla,
jak zabloudil by černý na oblak,
jenž boha tajil ve svých záhybech,
svit z jeho tváře. Posud Marie
jak bublina se dala proudem nést,
bez myšlenky šla rychle davem tím,
jak za svým pudem prchající laň.
Teď stanula. Lid vcházel do chrámu.
Kol ní, jak v snu se stíny míhaly;
však neviděla – slyšela jen hlas,
a ten jí ostře protkal bolnou hruď.
„Hle, hříšnice!“ – a na to v davu ruch,
a cítila, jak ustupují dál
a straní se jí – hlavu pozvednout
se obávala, horký, parný stud
jí polil skráně, noha chvěla se.
Leč vůle byla citu pevnější,
ku prahu chrámu nohu napjala
a tělo nechtíc v před se sklonilo.
Juž stála na prahu, juž zřela v chrám,
zář světel postihla i slavný zpěv,
juž chtěla vkročit – an tu tajný hlas
jí troubou soudu zahřměl v útrobách:
„Stůj, ani krokem! Zpátky! Tento práh
114
smí překročiti pouze nevinnost!“
Kdo byl ten hlas? Snad pouze smyslů klam,
snad stud a bázeň stkaly přelud ten?
Nuž ještě jednou! Hle, jen pouze krok
a vejde v chrám a – leč v tom zahřměl zas
a s větší silou hlas ten mystický:
„Stůj, ani krokem! Zpátky! Tento práh
smí překročiti pouze nevinnost!“
Tak po třetí též. Kdo byl tento hlas?
I klesla na práh; slzí ručeje
bez vzdychání jí tekly do ňader
a ruce spjaté kámen objaly
a rty se chvěly němou žalobou.
A z chrámu zpěv zněl slavně velebný,
lid na kolenou žehnal starý kněz
a mnoho mluvil věčné o lásce,
o pokání a božském soucitu.
Jak v snách slyšela všecko Marie;
zde v chrámu dveřích sama nad sebou
soud vynášela přísný, strašlivý.
Ten chrámový práh byl jí rozcestím
dvou různých světů. Nutno voliti!
I sebrala teď všecku sílu svou
a oslovila v duše hlubinách
ten tajný hlas, v němž bůh k nám hovoří,
a ptala se ho: „Zakázals mi v chrám,
nuž pověz, co mám činit, kde můj cíl?
Půl žití mého vášeň strávila,
co dělat mám, než druhou jeho část
přinésti v oběť slzám lítosti?
Jsi spokojen?“ Hlas odpověděl: „Jsem!“
115
„Kam jíti mám?“ Hlas pravil: „Za Jordán!“
I vstala Marje tichá, zmužilá,
jak velikou by jata myšlenkou.
Co vlastně chce, to sama neznala,
však přece šla, kam hlas jí poručil.
Šla rychle; lesklé perly se šíje,
ty němé svědky sterých objetí
teď strhala a v zástup žebrákův,
jež modlili se v chrámu předsíni,
jak hrstku drobných peněz hodila.
Šla rychle; smavé květy z kadeří,
ty němé svědky sterých polibků,
v prach hodila a zašlapala je.
Šla rychle každým krokem silnější,
a strážců v bráně s chvatem ptala se,
z cest různých která v dál se tratící
jde k Jordánu, a pravou zvěděvši
tři chleby ještě v bráně koupila,
a zahalivši v závoj hlavu svou
šla cestou k poušti. Slunce pálilo,
a nohy nezvyklé se vzpouzely –
leč soudce v nitru jejím volal: „Dál!“
Tu třetího dne žlutý pouště lem,
jak bledý pruh se na obzoru mih.
Jí z nohou tekla krev. Tu onen hlas
v ní naposled se ozval, sladce zněl,
jak dozvuk zvonů v šeru svátečním:
„Dost poutě tvojí!“ Klesla do prachu,
a jako slunce v plné glorii
nad písky vzešlo, tak jí ve ňadrech
klid pouště vzešel. Byla u cíle.
116
IV.
Sfinx a žena.
Zde poprvé tvou vládu blaživou,
tvé žezlo poznala, ó Samoto,
ty snění říše, trůne myšlenky!
Dech tvojich dum jí ovál horkou skráň
a k retům, zvyklým pouze líbání
tvůj naklonil se pohár bezedný,
jenž nekonečnost hostí v nitru svém.
Sluch, zvyklý šeptům lásky opojným,
teď hymnu ticha vnímal mystickou,
na místo strun a zvuků cymbálu
řev šakala se z dálky ozýval,
když první stíny padly s obzoru;
a místo smíchu hlučné orgie
jen vítr zvučel v písku ložiskách
neb v sporých listech šerých kapradin,
prach setřásaje s jejich vějířů.
Stín pouště kles jí poprv na čelo.
Cit závratný! V té dálce bez mezí,
již pouze valné nebe objímá,
již prostor světů drží v klínu svém,
kde sotva lev se tají v křovisku,
jak chlum žlutého písku oživlý,
kde sotva palma kývne korunou,
v tom valném moři, jehož ostrovy
jsou zbytky zasypaných karavan,
zde ona sama stála cítící,
sem žití svého trudné tajemství
117
jak oběť vnesla, by je hlídaly
hvězd matný lesk a pouště mlčení.
Kol rozhledla se – prostor bez konce!
Šla dále, dál a prostor stále rost,
teď zdál se vlnit, pak se sklonil zas;
tu sporý bodlák šířil drsnou kleč,
tam cosi rýhou v písek mizelo;
snad pramen byl to kdys – teď stružina.
Šla šestý den – šla ve dne za větrem
a v noci za hvězd září míhavou,
a když své vítr složil perutě,
a hvězdy v mraku zhasly pochodeň,
šla za svým srdcem, kam jí velelo.
Tu náhle pláň se v úval klonila
dva chlumy nízké z písku naváté
a mezi nimi jakés rozvaly
se tměly z dálky – kdys to býval chrám,
teď rumy jen, dvě sloupů hlavice,
ve oblouk svorný blíž se sklonily,
a jakby skrýt se chtěla pod nimi
před vedrem slunce, větrů plameny
sfinx ztroskotaná z písku trčela.
Déšť s větrem tahy tváře ohlodal
a drápy lví a prsy mohutné
prach s pískem šedým zanes do pola;
hřbet skoro zavát byl, jen poprsí
a hlava s okem v dálku upřeným
se na obzoru z dálky míhaly.
Dál staré zdi lem v písku tratil se,
tři palmy nad něho se schýlily,
jak siré vdovy; v úhlu za sfingou
118
pod obelisků klenbou ústup byl,
kam o poledni padal jejich stín,
kam šikmé slalo slunce paprsky,
kam samum zalet pouze ozvěnou
Zde zastavila Marie svou pouť.
Ku nohám sfingy klesla umdlená.
Zde zůstala. Noc první strávila
pol ve spaní, pol v němém ztrnutí,
pak za sfingou, kam z palem vadnoucích
se časem sneslo uschlé lupení,
si vyhrabala lože. Celý den
tam v stínu strávila, leč sotva noc
nad neobsáhlou vzešla hladinou,
hvězd zlatých písek rozsypavši tmou
nad písek pouště, vyšla ze skrýše,
ku sfingy nohám sedla; dlouhý vlas
jak černý plášť jí spadl s ramenou
a oči, k hvězdám v dálku upřeny,
kdes jitro hledaly. Tak sedala,
jak pouště duch. Při slunce východu
lev, s kterým jednou chléb svůj sdělila,
jak poslušný pes k ní se připlazil,
jí ruce lízaje; též časem ku nohoum
jí věrně složil část své kořisti.
Tak sami žili zde – ten starý lev
a mladá žena, kol nich volná poušť,
nad nimi nebe pouště valnější
a jako symbol obou tajemný,
sfinx se zrakem, jenž do tmy nořil se,
jak světlo hledal by, jenž ve slunce
zřel bez hnutí, jak jím by neskojen.
119
Lev časem řval a žena vzdychala,
sfinx mlčela jen – časem palem stín
kles na lva hřívu těžkou, kosmatou,
na čelo sfingy padla slunce zář
a na skráň ženy sedla myšlenka,
před kterou divý démon Samoty
se na smutného změnil anděla,
jenž místo „zoufej!“ volal „důvěřuj!“.
V.
Pozdrav pouště.
Kdys vyšla v poušť. – Den chmurný slunce zář
v par neproniklé sítě uvěznil,
že pouze s korou žlutě narudlou
z nich kmitalo. Vzduch sálal plameny,
a celý vesmír jedna výheň byl.
Šla zamyšlena, za ní zvolna lev.
Tu náhle temné, děsné hučení
z dum zbudilo ji; hlavu pozvedla.
Kam sáhl zrak, se obzor zatmíval,
mrak černý před slunce jak záclona
se rozložil, pln dusných plamenů,
a žhavý vítr písek do vírů
hnal divoce, tu v sloupy obrovské
jej zvedaje, ty vzduchem nesly se,
jak samy šly by, či jak třímány
by titanskými byly rameny,
jež zakrývaly řasy zrádných par,
120
tam kola vírná v písek rýsoval,
ryl v ňadrech pouště, která chvěla se
pod jeho dechem, náhle ztajil se
a náhle vybuchnul, a celý déšť
drobného písku rozlil prostorem,
jak z raket snopy jisker létacích.
Tu zdálo se, že ruce neznámé
se kloní k zemi, jak obrovská dlaň
mrak dolů kles, a její každý prst
byl písku sloup, a dlaň se svírala
a celý liják písku padal z ní,
jak démon kýs by chytil celou poušť
a ždímal ji; pak všecko v jeden mrak
se slilo valný, který zvolna rost,
jak hvězdy chtěl by strhnout ve svůj klín,
je smísit v zhouby chaos jediný
a vychrlit je Stvořiteli v tvář.
Ten obr vzpřímil se, dvě ramena
nad obzor rozpjal, jak by v objetí
svět rozmačknout chtěl – ticho hluboké!
V tom horký vítr roztáh perutě
a sterými šleh po něm jazyky,
a jako onen kolos biblický,
jejž ve svém snění viděl Daniel,
když štěrk se dotknul nohou hliněných,
tak velký, valný, zvolna svalil se
jsa roven pohoří na tuhou zem;
leč dřív než mohl celou tíhou svou
si lehnout na ni, jak na moře mrak
a jako mlha nad šer propastí,
juž druhý vítr křídlem po něm šleh,
121
v prach rozmetal jej a jak pouhou smeť
jej házel kolem, nová údolí
tam vyhloubil, tam hory nakupil,
tam dávno tlící kosti vyhrabal,
tam zbytky zdí, jež celá století
pod pískem snily, stromů kořeny,
s palm suchým listím v jediný smet vír
a v huku bouře příšerně se smál.
Ó jaké divadlo! – A Marie,
ač sotva srdce v těle bilo jí,
přec klidně stála s čelem vzpřímeným,
zrak cloníc rukou v dál se dívala,
jak obzor tměl se, v tváři cítila
žeh plamenů, v šat písek padal jí;
leč když měl k zemi klesnout jeho mrak,
tu vítr vzal jej na své perutě
a kolem ní jej v dálku tmavou hnal,
jak ohnivými biči andělé
by hnali z ráje zástup démonů.
Tu z této spousty v dál se nesoucí
cos bílého jí k nohoum upadlo,
a Marje zvedla to – vír dále spělspěl,
až zmizel kdes jak mraku kotouče;
svit slabý z mlhy husté prodral se
a Marie viděla, v ruce své
že drží lebku. –
Dlouho zírala
jak strnulá ve očních důlků šer,
na vyceněných zubů šklebný řad
a chvěla se pod tíží myšlenek.
Kdo promluvil k ní tímto posláním?
122
Zda poušť, zda bouře, či snad nebesa?
Zda touto lebkou hrob ji oslovil,
či byl to pouze pozdrav pustiny?
Jak tlumočiti daru toho řeč?
Ta lebka druhdy snila, myslila,
ty oči plály, ústa líbala
a ještě teď se zdálo Marii,
že po polibkách prahnou. Tajemství!
I vzala ji a tiskla k retům svým
a k srdci zas a v pláči zvolala:
„Zas bohatou jsem v svojí samotě!“
A rukou vrásky na ní stopujíc
šla dále pouští – lev ji sledoval.
VI.
Lev promluvil.
Bouř minula, jen mraky strhané
nad prostorem se prázdným míhaly
jak obrovské a děsné prapory,
jež strhal zápas živlů vzbouřených.
Vzduch tichý byl a večer pomalu
číš zlatou snů svých k zemi ukláněl.
Ta po bouři se tichá stajila
jak skonejší se dítě v kolébce,
jsouc usedavým pláčem znaveno.
Kraj změněn byl, tu nová údolí
dech bouře vryl, tam stará vyplnil,
123
tu nanes písčin celé pohoří.
Jak pouští dále spěla Marie,
tu karavany trosky uzřela
pol zasypané, těla velbloudů
s lidskými těly v svorném objetí.
Vše mrtvé bylo, vlasy spáleny
i kůže údů, v ústa zpěněná
i v důlky oční písek napadal,
pěsť zaryta v zem byla bezděčně,
šat serván větry vesel míhal se
a třepetal; u sedel velbloudích
dvě láhve plné vody visely,
dál tamburina v písku ležela,
pak něco zbraně. Všecko bez hnutí.
Krok plachý zastavila Marie
a dívala se okem soucitným
na strašlivou tu kořist Samumu.
Leč náhle vzkřikla, jakby uštknuta
zpět ucouvla, tvář kryla dlaněmi
a zase novou hnána smělostí
se nad mrtvoly plaše sklonila.
Ha! je to přelud, je to skutečnost?
I dívala se dlouho, upřeně,
na jednu z mrtvol; na zem poklekla,
ji vzala v náruč, třásla, chvěla jí,
blíž obrátila k sobě obličej
a v svitu luny, která pomalu
nad hlavou její vzplála úplňkem,
ač znetvořené dechem Samumu
a smrti zápasy a úzkostí,
přec poznala ty tahy lahodné
124
a druhdy milé jí! Ach, to byl on!
On, za nímž spěla v hříchu objetí,
on, s něhož ňader hlavu povznesla,
když vzbudila se v noci orgie
část lepší duše její. To byl on,
jejž milovala celým srdcem svým,
a s láskou ženy, která všecko dá
za obět lásce svojí. To byl on,
ta milá tvář i v smrti spanilá!
Byl ještě mlád, snad mladší docela
než ona! Hle, jak černý jeho vlas
ku skráním padal v skvostných prstencích,
jak nad rtem bledým, nyní zmodralým,
se prvních vousů kmital lehký stín!
Ty sličné tahy ztuhly v úsměvu.
I třásla jím v svém němém zoufalství,
jak mohla tím by jiskru uhaslou
zas roznítiti v požár života;
a když bez hnutí těžká mrtvola
jí svalila se v náruč soucitnou,
tu plakala a pláčem zoufalým
ji chtěla vzkřísit. Sedla do písku,
v klín složila to tělo vychladlé,
a s vytřeštěným zrakem dívala
se v ztuhlou tvář, tak zohavenou teď.
Co myslila? Jak mlha klesnulo
cos opojného na ni, před zrakem
jí táhly všecky noci rozkoše,
jak luzné dívky v tanci veselém
květ na skráni a perly ve vlasech,
a slyšela zas jásot cymbálu,
125
tluk tamburin a hovory a smích,
a viděla zas číše kypící,
a cítila rtů parné prahnutí,
a ruky stisk a ňader vlnění.
I plakala. Svou mladost viděla:
šla kolem ní, jak nahá bachantka,
jíž v divém tanci břečtan s révovím
byl strhán s údů bujně ztepilých;
ta rovněž plakala. Co nyní jen?
Má všemu odříkat? Má zase zpět
se vrhnouti v ten jícen lákavý,
má pouště stín, jenž na čelo jí pad,
střást s duše své, jak pouze těžký sen?
Vždyť jdeme všickni stejně k zhynutí,
ať po růžích, jež slují rozkoší,
ať po bolesti hloží ostnatém.
Kde zapomnění? Pouze smrt jest mír,
a jedno, kterou branou vejdeme
v říš jejích snů. I naklonila se
a líbala zas v slzách zoufalství
tu mrtvou tvář, a náhle zdálo se,
že mrtvý ret pod jejím retem vzplál,
že opakoval její polibky,
že tuhá ruka rázem oživla
kol jejích boků vinouc prsty své,
jak druhdy v lásky sladkém objetí.
A lásce odříkat? – Ne, nikoli!
Jen milovat!.....milovat!...
V tom přiblížil se lev;
a mračen, přísně zuby vyceniv,
jí na klín tiše lebku položil,
126
již poušť jí dala ještě před chvílí,
a kterou maně v písek pustila
nad mrtvolu se drahou sklánějíc.
A složiv lebku na klín Marie,
leh k nohoum jejím s děsným zařváním.
A ona? – dlouhý, rozcuchaný vlas,
jímž zastírala miláčkovu tvář,
zpět hodila, své slzy setřela,
a pošinuvši drahou mrtvolu
jak v oné noci tiše s ňader svých,
se zrakem strnulým do myšlenek
se ztrácela. Noc zatím roztáhla
své stíny nad zem, jako velký stan,
zkad pouze lampa luny míhavá
se chvěla matně v mraků přeletu.
Jen z dálky časem dlouhý, smutný řev
se ozýval, snad lačná hyena
se rvala s družkou svojí o kořist.
Hvězd bylo po řídku, poušť nažloutlá
se v dálku táhla ostrým obrysem,
jen vítr bděl a časem zahvízdal,
jsa roven hrobaři, neb jako on
zas vyrovnával hroby, střásaje
s hor navátých v důl sypké písčiny.
A stále u mrtvoly Marie
v svých bděla snech; pol zřela na lebku
a zpola na lva. Zvolna míjel čas.
Šlo k jitru juž, když mračna zmizela.
Chlad svítání táh pouští. Povstala.
Lev, jak by uhod její myšlenku,
jal hrabati se v písku. Hrabal hrob,hrob.
127
Tam uložila kvapně mrtvolu.
Lev pomoh zahrabat. Pak usedla
si opět na hrob soše podobna.
Sem uložila sen své mladosti.
Zas byla klidnou. Zase cítila
svou starou sílu, starou odvahu.
Vše nyní z hrudi svojí vyrvala.
Tam bylo prázdno; mohla slaviti
tam vjezd svůj Nekonečnost. V nový svět
a v nové žití bránu našla teď. –
Teď celá teprv poušti patřila,
poušť majíc v srdci. Čím jí teď byl svět?
čím jeho sny a plaché naděje?
Svět měla v sobě. Dřív než nachová
nad obzor vzplála jitra záplava,
juž vstala k odchodu, klid v mysli své
a v hloubi duše jasnou záři hvězd.
VII.
Zosimus.
Juž na poušti let žila čtyřicet.
V ten čas na druhé straně Jordánu
muž objevil se, prostý poustevník,
a vetchý stařec v zraku smrtelných,
však zásluhami velký před Pánem
a odříkání pravdou mohutný.
Co přelétlo mu roků nad hlavou,
128
sám nevěděl. Dřív mezi lidmi žil
a středem jejich kráčel veliký;
teď v poušti žil, by k věčnosti měl blíž,
a jeho duchu rostly perutě.
Dřív mezi lidmi mračen, truchlivý
stál jako cypřiš v plesu přírody,
jenž o mohylách sní a hřbitovech;
teď na poušti stál jasný, poklidný,
jsa roveň cedru, který zbrázděné
své čelo blesky zvedá k blankytu,
a s důvěrou se dívá v budoucnost
jsa s větry spřátelen. Tak Zosimus.
Cit nesměrný, jenž dřímal v dítěti,
jenž vrhnul muže do života vln,
kde nejdivější vřavou kypěly,
ved starce na poušť. Z klínu Samoty
on chtěl se sklonit srázných do hlubin
nad Nekonečna vlny mlčící,
jsa děcku roven, z klínu matky své
jež nad studně se kloní vroubení
a natahuje ručky po hvězdách,
jež svůdně z hloubi jemu kývají.
On hledal boha. Pravdy nebylo,
jíž neobjal by duchem všestranným.
On viděl lidstvo, jak proud mohutný,
jenž spěje v temno; viděl tisíce,
jak nechají se nésti vlnami
a neptají se „odkud“ ani „kam“?
Leč on se ptal. Šel k zřídlu nazpátek,
sed k člověčenstva první kolébce
a poznal záhy, jedna myšlenka
129
že v zlaté uzdě třímá oblohu,
hvězd koleje i světů soustavy.
On tušil ji, ač slovem obsáhnout
ji nemohl, i nazval bohem ji;
neb srdce lidské musí modlu mít,
před níž své úcty pálí kadidlo,
a musí stěžeň mít, jejž zachytí,
když v divé bouři vše se řítí v zmar.
On stále hledal. Když spěl pouští sám
a zástupy hvězd uzřel nad sebou,
tu říkal k sobě: „Ejhle, zrcadlem
těm valným světům, velkým, nesměrným
jest lysá moje lebka, proč můj duch,
ač malý jen a tělem obmezen,
by nemoh býti toho zrcadlem,
jenž sterý život budí kolem nás,
jenž před námi byl, jenž v svém rozvoji
by měřiti moh rozlet křídel svých,
vdech v línou hmotu jiskru života?
Hle, jaké lidstva velké určení,
být boha svého zářným zrcadlem!“
A když svá pouta roztrhala bouř,
když živly rovny smečkám dravých fen,
kol zuříce jen zhoubou, zničením
a smrtí hrozily, on klidně stál
a říkal k sobě: „Nač má potřebí
té země bůh? jak zrnko písečné
on setřásti ji může s řízy své;
leč právě v tom jest jeho velikost,
že neučiní toho. Větry jdou
a mračna spějí, člověk myslí dál,
130
vše bez konce, leč tím jen v pouti své
jest člověk větší jich, že můž se ptát:
kam cesta má? že cíl svůj nejistý
můž vložit na klín valné přírody,
že rozšířit se může v ohromnost
a strhat ona pouta otrocká,
do kterých s Prostorem jej upjal Čas.“
Tak myslil, bádal, tak žil Zosimus.
K té hranici on dospěl myšlenkou,
kam za svým srdcem došla Marie:
on žitím plným stálých obětí,
a ona viny temným bludištěm,
však oba křídlem touhy po pravdě.
Juž dlouhá léta žili na poušti.
On v duši svojí nosil jasnou zář,
cos jako odlesk příštích červánků,
v nichž vztyčí lidstvo myšlenky své chrám;
a ona v srdci zoři západu,
v níž mřely bludy starých století,
by záhy pravda vzlétla fenixem.
Je oba odkojila Samota,
týž osud, jenž je svedl před lety,
zde mezi nimi Jordán položil,
snad by jich srdce lépe uzrála,
by zrak zostřený dálkou bezednou
spíš poznal východ.....východ...
Léta míjela.
131
VIII.
Sen.
Noc klesla k zemi. Středem pustiny
spěl Zosimus jak vždycky zamyšlen.
Čím jemu tmy? On světlo v duši měl.
I rozhlédl se kolem, uzřel strom,
obrátil k němu kroky umdlené
a v soucitný šer jeho haluzí
na tvrdý peň svou hlavu podepřel,
a usnul tiše, jako na klínu
své matky šťastné dítě usíná.
Sen podivný tu jeho duší spěl:
Byl na lodi, jež mořem bez hrází
se kolébala v slunce paprscích,
ve bílých plachet šperku zářícím
na modrých vlnách labuť báječná.
Den parný byl, loď jela pomalu.
Zpěv lodníků, smích, křik a hovory
se mísily ve lkavé tóny strun,
i cymbál zněl tak bujně, divoce,
a s ním o závod flétna unylá,
a v jejich souzvuk jako hlučný smích
pad rolniček ples zvučným cinkáním.
A na palubě jaký shon a rej!
Muž každý vznášel v ruce plnou číš
a tamburinu žena nad hlavou.
I bylo vše,vše jak v časech antických,
132
když Dionýs spěl v maenad průvodu,
na pouti svojí roznášeje kol
kmen révy a s ním ples a veselí.
A divý vír se stále zaplítal
a šíleněji zněl jek cymbálů,
až překypěly vína poháry
i číše smyslů. Jaká orgie
před tváří nebes v slunce glorii,
zde v prostřed oceánu! Zdálo se,
jak naposledy staré pohanství
by pádu svého děsnou výčitku
v tvář nebi vrhlo v smíchu šílenství!
A tento olymp měl svou Venuši.
Hle, prostovlasá v ruce plnou číš
se míhá všady, duše orgie,
šat v tanci spad jí dávno s ramenou,
zrak divým ohněm teskně plápolá!
Kde zjeví se, tam utajený smích
zas k nebi smělým tryskne paprskem,
kde zjeví se, tam noha umdlená
zas v smělejší skok svaly napíná,
ret hledá ret, kol boků těsněji
se ruce pnou a novým požárem
se vznítí oči! Kdo jest žena ta?
Jak spanilá jest ve svém neladu!
Ten skvostný vlas! ten úběl ramenou!
ta vlhká něha očí kouzelných!
jak odolati jim? A znova zas
zní hudby ples a číše přetéká.
133
V tom zatmělo se nebe. Z hlubin vod
se vztyčil náhle černotmavý mrak;
rost jako hydra báje, obrovská
na všecky strany rozpjav ramena.
Juž slunce zhltil jícen šklebivý,
juž divou smečku větrů rozpoutal,
a v plesu ryk a hudby zvučný smích
vpad náhle táhlým hromu duněním.
Ó jaký zmatek! Číše vypadly
všem rázem z rukou, spilý kapitán
a mužstvo spilé, ženy úzkostí
teď úpěly,úpěly jak dříve rozkoší.
A vítr hvízdalhvízdal, jak by se jim smál,
chyt koráb jako míč, jej k nebi vrh,
jím zatočil a hodil v prohlubeň,
kde vlna vlně podávala jej.
Strach dotknul všech se prstem ledovým
a probudil je. „Běda, běda nám,
hněv bohů vzbuzen nyní zničí nás!
Čím smíříme jej? Koho za obět
svých hříchů vrhnem v moře vzbouřené?
Hle, Marie, již zovou hříšnicí!
S ní do moře! a my jsme spaseni!“
A všecko teď se k ženě hrnulo,
jež před chvílí jim byla královnou
a duší plesu. „Rychle v moře s ní!“
A divá smečka plavců surových
již na ubohou ženu vrhla se,
ten šat jijí rval, ten vlasem nádherným
pěst ovinuv si lodí smýkal ji
ku kraji paluby, a ve slzách
134
zrak obrácený k hněvným nebesům
pod rukami té chátry zběsilé
se chvějíc strachem, polonahá skor,
nad propastí juž stála Marie.
Jen okamžik...okamžik... V tom náhle v bouře ruch
a ve křik plavců nad hrom silnější
hlas mocný zazněl: „Stůjte! Nazpátek!“
V tom hlasu bylo cos velkého
a strašného. Jak bleskem dotknuto
vše ucouvlo a obrátilo tvář,
zkad zazněl hlas ten. Mezi plachtami
stál přísný stařec; dlouhý, šedý vlas
ve stříbro vousů splýval v prsténcích,
šat řásnatý kryl údy ztepilé,
zrak blesky metal, tichý, veliký
stál v ruchu bouře, mračno za sebou.
„Zpět, ani krokem dál!“ tak poznovu
do huku vln a větrů zahřímal.
„Ta žena patří Bohu! Pouze vlas
kdo na čele jí zkřiví rouhavě,
v soud boha propad, jehož sluhou jsem.
Leč víře vaší bych moh křídla dát,
tož jmenem toho, jenž kdys před věky
od země spousty vody rozdělil,
já velím tobě, bouři, utichni!
ty větře, stůj! ty vlno, pokoř se
a poslušně jak dříve koráb nes!“
A bouře stichla, blesky zhasnuly.
Jen poslední z nich starci u skrání
jak aureola zaplál nádherná.
135
Vše udiveno k němu spěchalo,
mu žehnajíc, a šatů jeho lem
kdo políbit moh, šťastným cítil se.
U nohou jeho v slzách vděčnosti
tvář pozvédala k němu Marie.
On zvedl ji a v čelo políbil
a hlasem tichým vážně pravil k ní:
„Vstaň, dcero má, a jdi a nehřeš víc!“
A mořem tiše dále spěla loď.
Kmet vzbudil se. – Sáh rukou na čelo,
jak vzpomínal by. „Ano,“ zašeptal,
„tak stalo se; juž asi padesát
let od té doby prchlo k věčnosti.
Leč z hloubky duše mojí proč jen vstal
ten obraz, jejž jsem dávno zapomněl?“
A usnul zase. Ale nesnil víc,
jen cítil, že mu cosi pomalu
do tváře dýchá... Oči otevřel
a zachvěl se, neb starý, velký lev
svou nad ním hlavu skláněl nádhernou,
a vida, že se vzbudil Zosimus,
jal řváti se, a stranou uskočil
a v běh se dal, a zastavil se zas,
jak Zosima by lákal za sebou.
A tento šel, neb tajný, vnitřní hlas
mu velel jít. Lev pouští vedl jej
až k Jordánu. Zde našel mělký brod.
Pak dále chvátal. Šli tak celý den,
až v sklonu slunce v dáli kynula
jim stará sfinx a palem vrcholy
a zbytky zdí. – Lev zmizel za sfingou.
136
IX.
Poznali se.
I vstoupiti chtěl za ním Zosimus.
Však mocný hlas jej náhle zarazil:
„Hoď sem svůj plášť, neb nahá žena jsem!“
I poslechnul, plášť svlekl s ramenou
a za sfingu jej hodil. Za chvíli
týž hlas se ozval:
„Nuže, chceš-li, vstup!“
A Zosimus hned vešel za sfingu.
Na svadlém listí palem ve stínu,
o sochy záda hlavou opřena
zde žena ležela, vlas šedivý
až k patám splýval přes Zosima plášť,
tvář vrásek zryta temným bludištěm,
však oko plálo ohněm mystickým
a duše v něm tak velká zářila,
jak pouště prostor, nebes nádhera
by rostly z něho.
Hrůzou strnulý
stál bez pohnutí dlouho Zosimus,
až po chvíli děl hlasem nejistým:
„Rci jmenem boha, zjeve tajemný,
proč vyhledal mne lev tvůj na poušti?
Ó rci, co žádáš ode mne? kdo jsi?“
137
A ona řekla hlasem truchlivým:
„Jsem Marie, již zvali hříšnicí!
Jsem žena, která zapomněla svět,
jsem žena, která zapomněla čas
se ztrativší nad bezdnem svojich vin
i nad vesmíra zářnou velebou.
Šat vetchý věkem spadal s údů mých,
vlas zšedivěl, leč z tůně bolestí
má duše čistá křtem slz plamenných
výš povzletla nad prostory a čas!
Smrt očekávám. Ráda vítám ji.
Leč v noci včera ach, snad naposled,
se ozval člověk v hloubi duše mé,
já zasteskla si vidět lidskou tvář.
Teď, věčnost když svá křídla ohromná
nad mojí hlavou tiše rozpíná,
já zasteskla po tváři člověka,
a po letech jsem hořce plakala
jen touhou zas, jen lásky potřebou!
A bůh se smiloval. Tys Zosimus!
Tys vyrval mne kdys jícnu záhuby
a v nový život první obrátils
mé bludné kroky; ovšem klesla jsem
zas v propast zpět, leč tvoje památka
mě vzkřísila a z ňader rozkoše
mě hnala v pouště svatou samotu,
a ještě nyní v žití mého sklon
smím děkovat ti! Nejen v lidskou tvář,
leč v tvůj se mohu dívat obličej!
Jsem pokojna a klidně umírám!“
138
A vzpřímila se svojím na loži.
Kmet sedl k ní, a v slzách pohnutí
jí líbal ruce, vlas i obličej.
A ona vzala v dlaně jeho skráň
i dívala se dlouho, upřeně
do jeho očí, štkajíc ve slzách:
„Ó lidská tváři! svaté tajemství!
ó vznešený ty boha obraze!“
Pak ustala a zase po chvíli:
„Ó Zosime! Jak nebi děkuji,
že takto mohu uvítati smrt! –
Rci, co jest smrt? Jen triumf života!“
Noc vzešla zatím plna zářných hvězd.
Tu Marje vstala: „Pojď, chci naposled
zřít nebesa, pojď, toužím naposled
v hvězd legiony vnořit duši svou
a opojit se krásou oblohy
a dálkou pouště!“ Vyšli před sfingu,
na stupeň polo pískem zavátý
si ruku v ruce klidně usedli;
však nemluvili – pouze chvílemi
vzdech tajemný, neb výkřik podivu
z jich ňader ticho pouště rozvlnil.
Ó jaká noc! Ó jaké tajemství!
Pod pláštěm hvězdným velké duše dvě,
žíznící věčnou touhou poznání
se opíjely nebes nádherou!
A jako ze sna štkala Marie:
„Mám loučiti se nyní s oblohou?
139
Půl věku lidského jsem četla v ní,
s ní mluvila! Teď mám jí „s bohem“ dát?
Ó Zosime! Ó pověz, co jest smrt?
Mně zdá se, tento prostor ohromný
že v moje ňádra zvolna stupuje,
že večernice záře míhavá
se pomalu v mém oku zažíhá,
dech, který světy v dálku pohání,
že unáší mne zlatou perutí!“
A mlčky zase dlouho dívali
se v hvězdné nebe....nebe...
Noc juž míjela,
tu k Zosimovi řekla Marie:
„Teď odejdi! jak sama žila jsem,
chci umřít sama! Jdi, jsem smířena!
Až jitřenka se vznítí na nebi,
mne nebude! Můj hrob jest připraven.
Bouř zavěje ho. Vezmi s sebou lva,
jak mně on tobě bude přítelem!
Jdi! hvězdy blednou, vítám červánek!“
A plačíc padla jemu v objetí.
140
X.
Jitro.
Však vstala klidna. Zašla za sfingu.
A krokem volným v srdci těžký žal
zpět ku Jordánu kráčel Zosimus,
lev za ním tiše s hlavou sklopenou.
Když zhasly v nebi hvězdy poslední
a rudý lem když jitřních červánků
poušť políbil, tu kmet se obrátil.
V té chvíli náhle obzor daleký
se sloupy písku víc a více tměl,
bouř zaduněla, vítr do víru
se zakroužil a zavál, zaházel
i zbytky zdí i sfingy poprsí,
hrob Marie i palmy truchlící.
A zase kráčel dále Zosimus,
lev smutně za ním....ním... Tichá byla poušť.
141