SANDALFON
(1874)
[81]
Zde v oblacích, kol hlavy hvězdnou zář,
nad sebou jenom éther průsvitný,
kolébku věčnou nových souhvězdí,
pod nohami ty valné hlubiny,
tu velkolepou báji prostoru,
kde v temné dálce pruhem žlutavým
se mihne země, hvězda vyhaslá:
zde v oblacích svůj pozdvihuji hlas,
jenž z hlubin vzchází vzdechem modlitby,
jenž stoupá výš po stupních zoufalství,
by naposledy hromem výčitky
v tvůj sluch zaduněl, který posavad
jen zpěvům zvyk a strunám andělským.
Zde v oblacích já mluvím před tebou,
ó duchu světa, bože, slyš mne, slyš!
Jak dávno tomu, přísný rozkaz tvůj
co vyhostil mne z božské říše tvé,
ze krajů světlých tvého blaženství,
sem v tuto poušť, v beztvárný světů práh,
kde zakotvila věčnost brány své!
Let tisíce zde stojím v oblacích,
let tisíce jdou hvězdy okolo
[83]
svou věčnou poutí v drahách obvyklých
po různu, v řadách, tlumech, zástupech;
Ty jedny hrají září háravou
ve plném svitu, květy plamenné,
a druhé hasnou v jiskrách žloutnoucích,
ve chvějném pádu kalné světlošky,
a tisíce jich do tmy řítí se,
jak s hlavy starce vetché šediny,
jak s jabloně ve větru podzimním
se dolů sype žluté lupení.
Já viděl hvězdy hasnout – světy mřít
a nové vstávat z ložisk nachových,
leč kolem všecky jdou mi lhostejny,
mně chladný jejich svit, ba – protivný!
U nohou mých se kupí beztvárná
směs kalné mlhy – zbytek chaosu –
kde mračna, páry, větry mají stan;
kde ve kolébce zlatých obláčků
spí noci dítě, jitra červánek,
svou věrnou chůvou, šerem, konejšen;
pak různých tvarů divná oblaka,
jak hrady, sloupy, tůně, jeskyně,
kde povstávají kroupy, led a sníh,
z nichž vyšlehne též časem kometa
svým zářným světlem, věštec neštěstí
a věčný posel hněvu Jehovy.
Dál světů dálných kruhy vyhaslé,
tmy, propasti a noc a mlčení;
leč vše mi lhostejným, vše cizím jest.
Ó kolikrát juž pozvedl jsem hlas
ve pláči, vzdechu, prosbě, výčitce,
84
bys ukončil tu hračku zoufalou,
bys vyprostil mne z muky vyhnanství,
a zem a světy z pouti bez cíle!
Však nadarmo! – Dál spějí prostorem
vždy ve nových a nových legiích,
dál jako dřív já stojím v oblaku
a stejně vždy nad vším i nad tebou
svá demantová valí kolesa
pán tebe větší – neúprosný čas!
Když dechem tvojím v šírém prostranství
nad propastí tmy chaos vykypěl,
tu z hmoty hluché, temné, beztvárné
já, z božských duchů jeden z nejstarších,
jsem vesmír tobě rovnat pomáhal,
ten krásný vesmír, jemuž klnu teď!
Mým prstem klenut oblouk nebeský
a rozdělena spousta mhy a vod,
a poprvé nad temno děsivé
když zářné slunce zvedlo obličej,
já zlatou jeho osu utvrdil
a před ním let jsem cestou k západu.
A z trosek země ráj když utvořen,
já stal se jedním z prvních jeho strážců,
a tenkráte – ó chvíle čarovná! –
já zamiloval sobě člověka
i jeho zem. Nad ráje horami
já rád prodléval v záři svítání,
a rozložitých cedrů vrcholy
když večernice kmitl paprslek
a v dálce mezi stíny akacií
85
po slunci bledla zlatá záplava,
u proudů rajských často stával jsem
v nich zhlížeje svůj bleskný obličej.
Tu člověka jsem poznal. Jeho snů
já svědkem stal se, jeho myšlenek
z počátku plachých, dětsky bojácných,
já ohlas byl a věrný pěstitel;
a v duši jeho touze poznání,
jak vzrůstala na výši obrovskou,
jsem žehnal v slzách smutné předtuchy.
Zem rád jsem měl a v krásách přírody
já šťastným býval. Jitra šeření,
i hvězdný kmit a tlukot slavičí,
tajemných hájů slavné šumění,
i pestrých květů vonné kalichy,
vln divný hovor, větrů bouř i spěch,
vše plnilo mne smutkem dojemným
a sladkým kouzlem touhy neznámé.
Já zapomínal, že jsem andělemandělem,
a s libostí můj roztoužený zrak
dlel na člověku. Já v něm viděl víc
než pouhý nástroj vůle tvorcovy,
já viděl bratra v něm svých bolestí,
a všecky jeho tuchy nejisté
na zralý plod v mém srdci dospěly!
Tu člověk hřešil. – Smutkem bledou líc
v své Zakrývaje roucho řasnaté
já z ráje hnal jej mečem plamenným. –
Tak vůle tvá to byla nejvyšší –
86
Já sice žehnal v duše hlubinách
té pouti jeho, z které klíčilo
bohaté símě sebeurčení
a hojná setba velkých myšlenek,
leč plakal jsem, že na svém příteli
má ruka musí tvůj trest vykonat....vykonat...
A s člověkem i já opustil ráj,
u trůnu tvého bylo místo mé;
tam v chvalozpěvech, nudném koření
čas zvolna míjel; avšak člověka
i v slávě tvojí byl jsem pamětliv.
Já vzpomínal naň v smutku. Ty to víš,
jak v práce jeho pot a klopoty
jsem vléval sladký balsám útěchy,
jak v mysl jeho bolem zkalenou
jsem hodil jiskru tvého rozumu,
jak učil jsem jej zemi vzdělávat,
a nejvíc ze všech jak se zalíbil
mně věčný smíšek Jubal veselý,
kterému vonné růže v kadeřích
a v srdci svěžest nikdy nesvadly.
A tomu dal jsem, co mi největším,
já svěřil jemu hudby tajemství,
já v ňádra jeho vložil písní dar,
jichž souzvukem se staré země tvář
líp obrodí než v slzách pokání.
A když svůj hněv jsi vylil z číše své
a vody s oblak na zem ubohou,
mně zbylo jenom lkáti s člověkem.
87
Ó tenkrát juž nad vodstva zrcadlem
když mihla se má peruť nachová,
já volal k tobě! Tys mne neslyšel,
jak nyní zase pláč můj neslyšíš!
Tys zatvrdil se příliš v hněvu svém
pro jeden hřích můj – lásku k člověku!
Ty nechceš slyšet mne, ač dobře víš,
že láska jen mne k hříchu zavedla,
jejž vzdorem nazýváš. – Ó panuj dál
v své nádheře jsa slunci obklíčen!
Co můj ti nářek? Když mne neslyšíš,
mne slyší éther, hvězdy, obloha,
mne slyší země, slyší oceán,
a snad i člověk, jejž jsem miloval,
mých vzdechů ohlas v snech svých uslyší –
jen soucit s jeho bídou byl můj hřích!
Šla Hagar pouští – vedro palčivé
své zarývalo šípy do písku,
ni zdroje ani říčky na blízku,
ni palmy, jejíž stín i sladký plod
moh matce být i děcku posilou,
jen dlouhá poušť, žár stále rostoucí.
I v prsu matky vyschnul sladký zdroj
snad lítostí nad smutným osudem,
snad vedrem aneb chůzí klopotnou.
Hoch trpěl jen pro vinu matky své,
ta pro lásku jen – hříchem nazvanou.
Juž klesli oba. – Žízeň horoucí
jak zmije všechen palčivý svůj jed
jim stříkla v jícen; prach a umdlení
88
krok nohy křepké jaly v okovy
i víčka očí klesla narudlá,
jen jazyk svislý z otevřených úst
se v písek zaryl krví mokvaje.
Tys viděl muky jich, však jejich pláč
jsi neslyšel! Tys pouze trestat chtěl,
leč smilovati se – tvůj váhal soud!
Tys v pelikána ňádra uložil
tak dojemný cit lásky mateřské,
že mládě své i krví napájí,
než dal by jemu zhynout v bolestech,
leč k pláči ženy – hluchý byl tvůj sluch!
Tu, vyznávám rád velkou vinu svou,
ja smilování tvému předešel,
já bez tvé vůle nebe opustil,
já z písku vyved vody chladné proud,
a slza matky, slza radosti,
jež jako perla v písek skanula,
mne obrnila silou titanskou,
že bez bázně jsem letěl nazpátek
a s radostí tvůj očekával soud.
U brány ráje s mečem ohnivým
mne čekal anděl hrůzy Michael
a s hrdou tváří tak mne oslovil:
„Odbojný duchu! v hříšném soucitu
a v pobloudilé lásce k člověku
tys přísný zákon Pána přestoupil,
a zasloužíš, bys k padlým andělům
byl připočten, k těm drzým demonům,
již ozbrojenou hromy pravicí
89
Pán vmetal v sirné sluje Gehenny.
Či myslíš, zbůjný, on že nemohl
ze skály pramen vyvést chladivý?
Či lépe ty jsi viděl nežli on,
že matky život schýlen k zhasnutí?
Slyš mými ústy přísný jeho soud
i laskavý. (Neb stejně bez mezí
jest soucit jeho jako jeho hněv!)
Teď mluví hlasem mým: Ty na věky
stát budeš mezi zemí, nebesy,
ve oblacích na ráje zápraží,
kde zakotvila věčnost brány své.
Kol tebe hvězdy půjdou drahou svou,
však cizí tobě bude jejich svit,
kol tebe větry rozpnou křídla svá,
leč tvoje nářky na ně nevezmou.
Ty budeš sám! – Však aby soucit tvůj
se nevznítil ve plamen zžíravý,
ty budeš dolů k zemi zírati
a lidstva pláč a vzdech a modlitbu,
jež k tobě budou stoupat povětřím,
ty v růže měnit budeš edenské,
a ohnivých těch růží řetězyřetězy,
jichž rosou budou slzy věřících
tvým dechem stuhlé v perly bělostné,
ty vinout budeš k trůnu Jehovy
tmou kadidla, jež vonným závojem
věčného světla tají paprsky.
Chceť světů Pán, by stále vonný dým
spěl k trůnu jeho slávy z modliteb
i z proseb, z chvály, z díkučinění.
90
To úkol tvůj! – Sám k jiným soucitný
zde státi budeš bez soucitu sám!“
To pověděl a rozpjal perutě....perutě...
Já tesknou duší dlouho sledoval
třpyt jeho křídel v dálce mizících
i meče jeho zážeh nachový....nachový...
Ó v chvíli té jsem cítil poprvé,
jak nesmrtelnost smutným darem jest!
Ó v chvíli té jsem lidstvu záviděl,
že ztrátou ráje získalo si smrt!
Od chvíle té já zírám s oblaků,
s té výše závratné do hloubky étheru,
kde věčnou drahou zem se kutálí.
Na lidstvo zírám, jeho zápasy,
na jeho plavby, sny a pachtění,
na jeho vývoj, květ i úpadek;
i ducha jeho tajné hlubiny
i záchvěvy já bedliv stopuji.
Já vidím lůno země úrodné,
co vyšlo z něho různých národů,
co pokolení našlo v něm svůj hrob:
víc nežli písku chová oceán,
víc nežli hvězd se leskne blankytem.
U člověčenstva stál jsem kolébky,
já dětství jeho pozoroval sny,
kde žilo jenom plaché radosti
a božské její dceři – umění;
kde berla pastýře a lesklý pluh
víc požehnání světem roznesly
než zlaté žezlo a meč krvavý.
91
Pak vytrženo z dětství her a snů
jak výbojů šlo drahou krvavou,
jak vlnám moře poprv svěřilo
kmen vydutý, jak žernov poroby
na šíje bratrů vlastních hodilo,
jak v neúprosný zápas zoufalý
s poklidným „právem“ lítá vešla „moc“.
A zatím z jeho nitra pučely
sny proroků a věštců zjevení
i skvostných dómů květy obrovské.
A s rachotem zas nových století
se otevřela brána kovová,
v své nitro náhle člověk vrátil se,
chtěl boha mít, a v krve potocích
pro jméno jeho vraždil bratry své
a v brloh dravců měnil domov svůj.
Tu vlny boje když se ztišily
a holá poušť jen zbyla člověku,
tu na otců svých dávný vzpomněl mravmrav,
a jako dítě, jež chce matky hrob
svým prstem rozhrabat, by alespoň
si z tlících kostí vzalo památku:
tak praotců svých hledal hřbitovy,
všel do slují, kde krápník třpytivý
v obrovských sloupů divných útvarech
byl kostí dědů živým náhrobkem,
všel v nitro pyramid, že zachvěli
se faraonové v snech tajemných
a stoletý že střásajíce prach,
jímž čas je pokryl, hrobař věčně živý,
se rozpadli pod rukou potomků;
92
všel v starých hradů chmurná sklepení,
kde místo zvučné trouby hlásného
jej kulich vítal, sup a netopýr;
na starodávných kopal bojištích,
až z mosaiky šedých památek
v svém nitru objal celou minulost.
Já viděl vše. – Jak táhnou v jeseni
přes žlutá lada ptactva zástupy,
že vzduch se chvěje křídel šuměním
a konce nemá dlouhé tažení:
tak před mým zrakem rody člověka
se míhají bez konce, bez počtu,
vždy nové, nové zas, vždy rozličné.
Co v lítých bojích smrt jich urvala,
co oceán jich objal v náruč svou,
co pohřbily jich písky Sámumu,
co zhynulo jich v bídě, v žalářích,
co hřbitovů má každý světa díl,
a dále zas a dále bez konce
jich nepřehledné táhnou zástupy
před zrakem mým se ztrácejíce v tmu.
Všech těchto pláč já spojil v srdci svém,
všech slzy jako jiskry sršely
na srdce moje deštěm ohnivým.
Já mohu říci: „Všeho lidstva bol
sáh na mou duši rukou drtící;
já mohu říci, lidstva kvil a pláč
víc v ucho moje duněl zlekané
než větrů bouř a hromů jásoty,
jež valily se v mračnech pode mnou.
93
Já člověčenstva všeho slzami
jak zakaleným zíral závojem,
a často mnil jsem, celá bytost má
že zosobněný bol jest člověka.
A věrně též jsem plnil úkol svůj:
pláč zoufalství a výkřik rouhání,
ston poslední i beznaděje stesk,
já v růží vonných zamknul kalichy,
z nichž jemnou vůní k Pánu stoupaly
jen přitlumené, zbožné modlitby,
jen lásky ples a vzdechy důvěry.
Já postih vše. Ni hnutí jediné
lidského srdce zrak můj nepřehlíd:
vzdech potlačených i chřest jejich pout,
pláč siroty a hladu úpění,
tonoucích v moři vzdechy poslední,
hynoucích v poušti polohlasý ston,
zapadlých v sněhu srdce matný tluk,
raněných v boji zakalený zrak,
i samovrahů děsné myšlenky,
i dívčích ňader tajný, tichý stesk,
sny Columbů a slzy Magdalen,
hněv proroků, a mučenníků vzdech,
i poustevníka muky, na trní
jenž nahý spal, by ráno procitnuv
zas kamenem v svou nahou bouchal hruď,
žen oklamaných stud a neštěstí,
jich povržení, pláč jich nemluvňat,
i zimničné ty děsné záchvěvy,
pod kterými se svíjí myslitel,
cíl pouti lidské a práh věčnosti
94
když pojal v okruh svého badání,
všech snílků dumy, tuchy nadšenců,
jich mužný vzdor, jich muka v plamenech
neb ve žalářích hrobu děsnějších,
i pozlacenou bídu paláců,
i prostých chýžek smutnou nahotu,
led bezcitnosti v srdcích boháčů,
a ostřejší led v krbu chudiny:
vše cítil jsem, vše projelo mou hruď,
vše v sluch můj bilo, kalilo můj zrak,
vše drtilo mne tihou balvanů,
vše pálilo mne pekla plameny,
vše mrazilo mne ledy severu!
Ó chvíle byly, kdy jsem slzy své
v celého lidstva děsný mísil pláč,
že myslil jsem, že v oceánu slz
se ztopí zem i valná nebesa,
že slzí těchto nová potopa
i k trůnu boha vzkypí! – Nadarmo
jsem volal k němu, který slyší vše,
mne neslyšel! Ó chvíle byly též,
kdy lidstva krví vzplála obloha,
jak rozlil by se po ní červánek;
tam vraždil bratr bratra, divá zvěř
že studem lezla v svoje brlohy,
a palmu zloby, žízni po krvi
a zběsilosti přiřkla člověku.
Tu volal jsem – leč neslyšel mne zas!
Ó chvíle byly – nejděsnější všech –
kdy člověčenstvo v labyrintu tmy
bez cesty, cíle, směru bloudilo
95
jak plachá zvěř, kdy božství paprslek
v něm zhasnul vášní, kdy dech volnosti
ve prsou jeho vymřel zženštilých,
kdy touha pravdy hříchem byla mu
a nudným žertem slova proroků.
Ó v takých dobách lkal jsem nejvíce,
jak bouře dech let hlas můj oblohou,
já volal na soud spravedlivé msty
ne bídný svět – leč jeho tvůrce jen!
Leč darmo lkal jsem. Zahalen v svůj mrak
on lidstvo nechal trpět a mne s ním.
Tu v mukách největšího zoufalství
já přemýšleti jal se o smrti.
Na Kaina vzpomněl jsem, jenž kyjem svým
snes k zemi první smrti návštěvu,
jenž Hospodina rukou znamenán
do pustin světa zanášel svůj bol
mrtvého bratra stíhán obrazem.
On vlasy rval, on v písek zarýval
tvář zjizvenou a v nářku zoufalství
já jediné jen slovo s jeho rtů
jsem splývat slyšel, a to bylo: „Smrt“!Smrt!“
Já Lamecha zřel (který z pokuty,
že Kaina zabil, rukou anděla
byl bezúmrtí trestem znamenán),
jak zšílel divou touhou po smrti,
až myslil si, že on jest smrtí sám!
Já viděl starce tvarů obrovských
stát u Golgotské strmé výšiny,
tvář jeho vráskou času zorána,
96
a jeho údy jako ze žuly
na vichrů, deště biče uvyklé.
Ten nikde nepostál, a v blankytu
když zaleskla se nad ním kometa,
on ruce vztáh a volal „Sestro!“ k ní.
Ten ku Golgotě v noci bouřlivé
se divě přihnal, jeho bílý vous
se kmital tmou jak v dálce sněžná pláň
a jeho oči divě hořící,
jak uhly dva, jenž po ní těkají.
Kles u kříže, jenž na výšině stál,
jej objímal a na svá prsa tisk,
jej vytrhnul a vrazil v půdu zas
a blesky chytal svýma rukama,
a do propastí skákal se skalin,
až déšť a krev mu v silných ručejích
přes rozbrázděný tekly obličej,
a v bouře huk on řval jen stále: Smrt!
a skály, hromy, déšť a propasti
hýkaly za ním ve posměchu: Smrt!
To k mysli své já všecko přivolal
a zapomenuv věčný původ svůj,
dar nesmrtelnosti a božství své
zde v oblacích zář hvězdnou u hlavy
též smrt jsem volal – ale nadarmo!
Můj hlas se ztrácel v pustém bezvzduší
a ve propastech temna bezedných
jak s horských štítů skřeky kondora,
a jako pláč tonoucích na moři.
Kol do dálky se stará souhvězdí
svou drahou brala chladně ledově,
97
a hlučný vichr křídel rozmachem
můj srážel hlas a utlumil můj vzdech.
Smrt nepřišla – leč bratr její, sen,
mých skrání po prvé se doteknul;
já zíral jakby mlhy závojem,
můj prudký bol se zvolna konejšil
a tajemný hlas v duše hlubině
mi pravil tiše: „Slyš, ty nejsi sám!“
A tu jsem viděl dlouhé zástupy
těch velkých lidí, kteří v srdci svém
jen z pouhé, čisté lásky k člověku
bol jeho nesli silou titanskou,
jenž myslili zaň, když on v snění dlel,
jenž trpěli zaň, když on hodoval,
jenž zmírali zaň, aby on byl živ.
Já viděl řady věštců, proroků,
již ve budoucí doby předtuše
vztyčili prapor velkých myšlenek,
jichž mečem pravda, láska zákonem.
Od trpitele srázů kavkazských,
jenž spáry supa světlo vykoupil,
šli přede mnou ve slavném průvodě
myrt, palmy, vavřín, růže na skráních
a kynuli mi, ano skláněli
své ověnčené hlavy přede mnou.
A jejich dav se náhle rozstoupil
a z něho kráčel velký, jasný stín,
vlas ve bohatých zlata pramenech
na vážný, bledý padal obličej,
nad kterým ostrých trnů koruna
98
se krví leskla, jako rubíny.
Ten ke mně šel a hlasem dojemným
mne objímaje pravil: „Bratře můj!“
Já cítil v duši jeho polibek –
a zahojeny všecky rány mé,
já očí jeho vnímal jemný svit –
a usušeny všecky slzy mé,
já hlasu jeho pil jsem stříbrozvuk –
a utlumeny všecky vzdechy mé,
I pravím k němu: „Pověz, mistře můj,
kdy bude konec mého vyhnanství?“
A na to on: „Až z duše člověka
se smekne žernov mrzké poroby,
až z ruky jeho břitký padne meč
a s nohy jeho okov otroctví,
až náboženstvím bude láska mu
a svornost bude jeho zákonem,
pak ukončí se tvoje trápení;
ty v srdcích lidských budeš bydleti
a každá chýžka bude chrámem tvým.
Ty neumřeš! Ve srdci člověka
žít budeš, jako soucit k trpícím,
a každé srdce bude oltář tvůj.
Teď ale trp! a jen v té myšlence
měj útěchu, že nejsi v mukách sám!“
A zmizel v mlze – za ním zástupy
zas nepřehledné věštců, proroků,
velduchů světla, reků myšlenek,
i kněží krásy nepočetný dav,
vše splývalo, vše tratilo se v tmu.....tmu...
99
Já procitnul jsem. – Hvězdy pode mnou
šly tiše svojí drahou obvyklou,
pod nimi v páře země dřímala
na prsou étheru... kol svatý mír
a ticho v srdci mém. – Byl svatvečer.
Od chvíle té se dívám ku zemi
juž pokojně. Jenom když chvílemi
žal divoký mi sevře chorou hruď,
když dotkne se mne člověčenstva pláč,
tu zastenám – leč nikdy o milost!
Jen k smíru volám Hospodina hněv,
jen k soudu čas a k lásce člověka!“
100