POKÁNÍ DONA JUANA
(1877)
[143]
Kolem černé, holé skály,
v středu jejich těžké dvéře,
na řetěze plném rezu
visí na nich kladivo.
K těmto dveřím poutník přišel,
kladivo vzal mocnou pěstí,
jal se prudce bušit do vrat,
při tom volal divoce:
„Otevři se, bráno pekel,
odemkni svůj bezdný jícen,
příchodem mým vyplněn jest
účel tvého stvoření.
Otevři se, rychle, rychle;
rouhač jsem, jenž klne bohu,
člověk, jenž se ďáblům směje
a v tvé muky nevěří.
[145]
Věřil jsem jen v plný pohár,
miloval jsem dívčí ústa,
snivé zraky, plná rámě,
doufal jsem jen ve svůj meč.
Bil se denně aspoň pětkrát
pro čest, již jsem dávno neměl,
a co žen jsem uvrh v bídu,
nevím věru ani sám.
Otevři, mne nudí život,
snědé líčko jako bledé,
havraní vlas jako zlatý;
mrzí mne již milovat.
V poháru mi zhořklo víno,
a můj meč jest plný zubů,
a nic nemůž uhasiti
touhu moji bezednou.
Otevři, ať muky tvoje
děsnější jsou než sny všecky,
nežli hrozby zpovědníka –
nové jsou, to dostačí!
Jak, ty stojíš bez pohnutí?
Nuže slyš a šlehni po mně
ohněm, lávou, sirou, smolou,
otevři: Jsem Don Juan!“
146
Ale ticho, ticho, ticho;
nehnula se pekel vrata
a Don Juan udivený
z ruky pustil kladivo.
Bez hnutí tu před ním stála
brána pekel v černých skalách,
než v svých mukách, než v své hrůze
děsnější v svém mlčení.
A jen z hlubin hrůzyplný,
odměřený, jednotvárný,
přísný jako výrok soudu
vznášel se hlas k obloze:
„Don Juane, vrať se jinam,
peklo nemá pro tě místa,
ani ono nemůž býti
mírou tvojich zločinů!
Jdi a hledej klidu jinde
pro svou duši plnou sporů,
marně budeš tady bouřit,
darmo volat den i noc!
Don Juane, vrať se jinam,
pro tvou muku není léku,
kletbou tvou jest velké srdce,
peklo své sám nosíš v něm!“
147
A zas ticho, ticho, ticho.
Kolem černé, nahé skály,
nebe šedé, olověné,
a ty dvéře bez hnutí.
Chvíli stál zde zamračený
Don Juan, pak obrátil se,
ruce v boky podepřel si,
zasmál se pak divoce.
Ale v jeho smíchu náhle
vyšlehala divá bolest,
jako had, jenž v kotouči spal,
když se náhle roztočí.
„Peklo nemá pro mne místa,
země – ta mne omrzela,
co mi zbývá – pouze jedno –
vzhůru, půjdu hledat ráj!“
***
Kráčel stepí, dlouhou stepí,
bez křovin a beze trávy,
bez ptáků a bez pramenů,
kráčel dlouho, kráčel sám.
Kamení kol jednotvárné,
balvany, jichž holá čela
čněla jako stoly duchů,
rozmetány v neladu.
148
Nebe stále zamračené,
bez slunce a bez měsíce
světlem matným, šedožlutým
ozářeno chvílemi.
Snad to v dálce letla kolem
jakás bludná vlasatice
a hrsť světla vrhla v letu
v tyto pusté výmoly.
Don Juan vždy kráčel dále
o svůj meč se opíraje,
kráčel a s ním táhly řadou
divé jeho vzpomínky.
Bezuzdná to chasa pestrá
bujných žen a polonahých
s usmíváním lásky na rtech,
s výtky slzou ve zraku.
Bezuzdná to chasa pestrá
ničemů a darmochlebů
s rukou pro groš nataženou,
ale s dýkou v haleně.
A Don Juan kráčel dále
o svůj meč se opíraje,
vzpomínky v něm střídaly se
jako letní blýskání.
149
Šel jak ten, kdo chodí ve snu,
mluvil jako náměsíčník,
cítil v srdci pal své touhy,
cítil peklo v duši své.
Chvílemi žen jména volal,
usmíval se, šílel, soptil –
Klaro, Fausto, Leonoro!
ó vy sny a fantómy!
***
Myslil, že zas jede lesem,
dlouhým lesem olivovým,
že se z lovu k zámku vrací
vesel, mlád a divoký.
Neb po jeho boku jede
dcera jeho hostitele,
Marie – ach tolik vděků
nelze v lidském těle krýt!
Lovců sbor juž zajel v údol,
klobouků jich péra pestrá
míhají se pouze v dálce
a juž mizí v haluzích.
Jedou spolu vedle sebe,
ona snivá, zamyšlená
pustí zvolna uzdu koně....koně...
obloha plá v červáncích!
150
A on stále hledí na ni,
jak přes cudné její oči
hedbváná se klopí víčka,
jako opál průhledná.
Pod přívalem bílých krajek
jak se tiše ňádra vlní,
ostruhu dá svému koni....koni...
ptáci pějí v houštinách.
A v tom zvedne ona k němu
krásnou hlavu ozářenou
a dí hlasem jako zvonky –
slyší hlas ten posavad:
„Don Juane, povězte mi,
proč tak v záři celé nebe,
proč tak hlasně pějí ptáci,
proč na mechu taký stín?“
A on skočí jako tygr,
bílé krajky rve jí s ňader,
blesky vášně v černém oku,
odpovídá divoce:
„Proč je v také záři nebe?
vidět chce tvých ňader úběl;
proč jest mech pln sladkých stínů?
znát chce sladkost údů tvých!
151
Proč tak hlasně pějí ptáci?
svatební to píseň pějí!“
A juž strh ji s koně dolů –
Marie, ó Marie!
***
Kráčel stepí, dlouhou stepí
bez křovin a beze trávy,
bez ptáků a bez pramenů,
kráčel dlouho, kráčel sám.
Myslil, že zas v chrámě stojí,
v šerém chrámě, plném dýmu,
jenž se valí z kaditelnic
v hustých sloupech nad oltář.
Cítil, kterak jeho údy
halí mnišský habit dlouhý,
slyšel zpěvy, chórem k němu
bral se průvod jeptišek.
Svíce v rukou, hlavy k zemi,
kráčely tak zpívajíce,
okna chrámu jen se chvěla
hymny svaté vlněním.
A Don Juan sáhl k boku,
ohmatal tam meč svůj dobrý,
k srdci sáh – to bilo prudce –
nyní půjde okolo!
152
Viděl bledé, krásné tváře,
přímý vzrůst a černé oko,
plná ňádra pod habitem, –
div zadržel vášeň svou.
Dal se zavřít v zpovědnici.
Dál znízni, hymno hřímající,
výš kadidla modré sloupy!...
Lenoro, ach Lenoro!
Meč mu pomoh a hrsť zlata.
Dál znízni, hymno hřímající,
výš kadidla modré sloupy!...
Neskojen dál světem hřměl.
A ta chasa upomínek
stále větší, stále větší,
za ním ve dne, za ním v noci
jako letní blýskání.
***
Kráčel stepí, dlouhou stepí,
bez křovin a beze trávy,
bez ptáků a bez pramenů,
kráčel dlouho, kráčel sám.
Italie, jak jsi krásná!
jak jest modré tvoje nebe,
oči žen tvých jak jsou černy!...
Fiametto, dobrou noc!
153
Myslil, že s ní v člunu sedí;
jeli tiše kolem břehů,
na nichž sítě potrhané
spravovali rybáři.
Slyšel píseň „Maris stella“,
v nachu moře, zem i nebe,
réva kolem bílých domků
a kol jejích skrání vlas.
Kam s ní zajel? – Moře hučí,
velké hvězdy svítí nad ním
a z vln zní to pláčem tichým:
Fiametto, dobrou noc!
***
„Sper vás ďábel! mám snad věčně
tak se potáceti kolem?
Kam jdu? nevím – co chci? nevím.
Vzpomínek vždy nový rej.
K ráji jdu a cestu hledám
a kol step je kamenitá,
nebe šedé, olověné,
a já sám a umdlený!“
Tak Don Juan zahromoval,
rozhlížel se pustou stepí,
o meč svůj se opíraje
kráčel dále, kráčel sám.
154
V tom nad sebou slyší šumot
jako tisíc křídel ptačích,
s podivením zvedne hlavu –
co to letí mlhami?
Nad jeho to krouží hlavou
ve liniích jako vlny,
jak řetězy bílých růží,
jako řada labutí.
Zastavil se, pravil k sobě:
„Jací jsou to asi ptáci?
Odkud přišli, a kam letí?
Kéžbych mohl za nimi!“
A v tom s výše skanul k němu
tichý hlas jak tony harfy,
padl v palné jeho srdce
jako rosa do květu:
„Nejsme ptáci, my jsme duše,
které z pekla děsné muky
očištěny, prosty viny
vznášejí se k nebesům!“
A juž letí dál a dále
jak řetězy bílých růží,
jak labutí karavana,
když se vydá přes moře.
155
Don Juan zas osamělý
za nimi se v dálku dívá,
o meč pak se opíraje
kráčí dále pustinou.
Ví směr, kterým letly dále;
ubírá se přes kamení,
za ním cválá pustá vřava
jeho dnů a vzpomínek.
***
Sedm bran má město boží
a na sedmi vrších stojí,
andělů je sedm střeží,
ohnivé jich meče jsou.
Černé skály kolem hradeb,
černé hradby basaltové,
střechy věží zlatem hoří
a drahými kameny.
První brána mučenníků
z rubínů, jež ohněm planou,
v oblouk pne se, jako z krve,
již pro boha vylili.
Druhá brána vyznavačů
smaragdová jak luh jarní,
proto snad, že oni věčnou
naděj měli bez bázně.
156
Třetí brána nevinnosti
z lilijí se klene výše,
místo rosy v květech jejich
planou perel růžence.
Z topasů a chrysoprasů,
onyxů a amethystů
ostatní se klenou brány
v plné záři planoucí.
A ty brány uzamčené
na veřejích démantových
otočí se, otevrou se
tomu, kdo ráj zasloužil.
Dítko, třeba sebe menší
jak jen prstem lilijovým
těžkých vrat se dotkne jemně,
otevrou se s hřímáním.
Sem po dlouhé, dlouhé pouti
Don Juan se dovlek smutný,
do vrat bil, však marná práce,
stály věčně bez hnutí.
Obešel všech sedm dvakrát,
volal, křičel, tloukl mečem,
tloukl pěstí – ale dvéře
stály věčně bez hnutí.
157
S jedné věže okřídlený
cherubím se sklonil k němu,
šat měl jako sněhy alpské
a jak slunce obličej.
Hlas jeho zněl jako bouře,
jako vody padající,
oči jeho byly blesky,
zlaté stíny kadeře.
„Don Juane, slyš soud boha!
Peklo zavřelo ti brány,
ale rovněž brány ráje
zavřeny ti na věky!
Ale věčná láska Páně,
věčné jeho smilování
zná ta muka srdce tvého;
slyš, co ústy mými dí:
Jdi a klekni v prostřed cesty,
kudy táhnou skrze mraky
očištěné duše svatých
z očistce muk plamenných.
Táhnou jako holubice
V bílých rouchách, každá anděl,
v kadeřích má bílou růži,
čistoty své znamení.
158
Klekni tam a na ně čekej,
vypravuj jim svoji bídu,
zpovídej jim svoje hříchy,
úpěj, plač a naříkej!
A když jedna očištěná,
svatá duše smiluje se,
z vlasů svých svou růži strhne
a jí tobě hodí v klín:
Pak smíš přijít, pak i tobě
otevrou se brány ráje!“
Dozněl hrom a vzplály blesky,
Don Juan stál opět sám.
***
Šel a hledal onu stezku,
nad níž v mraku míhala se
bílá křídla očištěných,
kteří letli ku ráji.
Zprvu vzdorně sedl na zem,
zavřel oči, hryzl rety,
nechal plát v svém nitru peklo,
nechal zuřit vzpomínky.
Ale žízeň míru věčná,
žízeň touhy stále rostla,
oblomila jeho nohy,
tak že klekly v kamení.
159
A ta bolest neúkojná,
stále nová, stále větší,
meč mu z rukou vyrazila,
sepjala je k modlení.
A ten plamen lásky v hrudi
vzňal se znova na rtech jeho,
klad mu na ně slova prosby
a v zrak slzy zoufalství.
A juž prosil, plakal, volal.
Nad ním táhly očištěné
duše k ráji v bílých rouchách,
bílé věnce v kadeřích.
Často rozeznal jich tahy,
volal: „Klaro, Fausto, Inez,
Fiametto, Leonoro,
Marie!“ – však nadarmo.
Ani k němu nepohledly,
letly dále ve oblaku
k branám ráje – a on dále
klečel léta sám a sám.
Nehodil mu nikdo růži,
jeho pláč zněl v bezdno nebes,
kolena mu v kámen vrostla,
a vous bílý vodopád.
160
Léta prošla, klečel stále,
žaloval svou velkou bídu,
ale ani jedna růže
nepadla mu na čelo.
Viděl všecky, které v propast
bídy uvrh svojí vášní,
miloval je – ale všecky
letly dál – on zůstal sám.
***
Tu se vzchopil jako obr,
vstal a kráčel k branám ráje,
velký byl v svém utrpení
jako dřív v svých zločinech.
Přišel k bráně – aj, tu cherub
vstříc mu vyšel v hvězdném rouchu,
za ruku jej ujal vlídně
a tak pravil s úsměvem:
„Dřív byls hrozným ve svých vinách,
veliký byls ve své pýše,
ve své vášni, ve svém hněvu,
ale teď jsi nešťastný!
Všech bran sedm otevřeno:
přes vše viny jich a hříchy
nešťastným a opuštěným
sám vždy ráj se otvírá!“
161