MYTHUS O VÍNĚ
(1876)
[163]
Smích bohů s Olympu zněl na vše strany,
let vesmírem jak zlatý paprsk světla,
zem tknuta jím se zachvěla a zkvětla.
Smích ten byl zoří u východní brány,
byl duhou v mraku, v azuru byl slunce,
pel na květu a nach byl na merunce,
zněl vesele a málokdo by tušil,
že výsměchem byl, jenž sfér hudbu rušil,
že mořem byl, v němž černé fatum spalo,
byl orgiíorgií, a přece těchy málo
v něm člověk našel by, jenž sní a bádá,
neb Moloch, když se šklebí, jistě žádá
co nejdřív oběť.
Bohové se smáli;
v Olympu síních zlaté hvězdy plály
kol záři světla sálajíce plnou;
vzduch dýchal ambrou, azur modrou vlnou
se míhal pod nohami hodovníků.
Smích, hovor, zpěv, vše v jednom bylo ryku
a plesem tím se zachvívalo nebe.
Dnes nestačila číš podávat Hebe,
nektar tek proudem jako zlato skvělý;
o závod Musy do souzvuku pěly,
v rej tance divý splétaly se Hory;
[165]
jich lehký šat jak zářné meteory,
když svítí nocí v přeletu, se míhal.
Na místo blesku Joviš pohár zdvíhal
i Juno přísné tahy vyjasnila,
svit luny v očích Afrodité snila
o Martovo se rámě opírajíc.
Ve chladné hrudi lásky požár tajíc
Diana tiše hladila své feny.
Dnes Apollo byl krásy souzvuk smavý
a Gracie dnes byly pouze ženy.
Déšť květů Flora střásala si s hlavy
a orel Joviše spal v hromů voze;
sám Vulkán tančil dnes o jedné noze,
vše plesalo, dnes na svět zapomněli.
Tu náhle, kde se brány ráje tměly
se zvedajíce zlatých na veřejích,
cos mihlo se, dva stíny. Krokem jejich
vše chvělo se a v základech se třáslo,
azur se kalil, hvězdné světlo haslo.
Dvě postavy blíž jdou, stín jejich tmavý,
nad bohů směsí černý mrak se staví,
číš padá z ruky, smích zhasíná všudy.
Kdo jsou ty ženy? Gigantické údy
šat jednoduchý ukrývá jen z půli,
sval každý jako z železa a žuly,
kyn vůle dřímá v každém jejich tahu.
Kdo jsou? co chtějí teď u nebes prahu?
I Joviš vstal, mdlá ruka uchopila
blesk dřímající. Ale Moc a Síla
se nezachvěly, čelo jejich skála.
166
„Ha, odkud jdete?“ Venuše se ptala.
„Zda byla dobrá kladiva, jež skoval
jsem v bleskné výhni?“ Vulkán křičel v smíchu
a Joviš jakby teď se vzpamatoval,
zved hlavu, hromem zněl hlas jeho v tichu:
„Jsou upevněny znova nebes hráze?“
Moc brvou nehnula a Síla líně
ret skřivila: „Spi dál v své slávy stíně?“
„Jest potrestán?“ – „Jest přibit na Kavkaze!“
*
Proud smíchu hlučný odměnil ta slova
a jedním rázem plesná bouře znova
kol vlnila se. Joviš pustil střely,
smích přešel v jásot, ve strunách Mus hřměly
vše dithyramby záchvatu a plesu,
a Joviš mluvil: „Vizte, jak jest malý!
Já vidím ho tam skály na útesu,
jíž skráně věčný sníh a mlha halí,
tam přibit leží, spoután titan spurný.
Já vidím slzu, jež zrak jeho chmurný
zalévá krví, slyšímslyším, kterak vzdychá.
Či myslíte, že znova v oheň dmychá,
jejž urval nám chtě lidstvo oblažiti?
Já vidím supa, jak se k němu řítí
a s vřeskem pomsty játra jemu klove.
Hle, jak se zmítá, vazby démantové
jak sdrtiti chce svojich údů vzmachem!
Jen dále zuř! Olymp se nehne strachem,
v tvůj pláč zní hymnou zvučný hlahol bohů!
Chci vesel být, neb klidným teď být mohu,
167
mým nebe jest, mým podnožím jest země,
ze středu pekel nedoletí ke mně
pláč titanů zdí stajen devaterou:
a jejich hlava v étheru říš šerou
ku ledných obrů přikovaná skráním
svou vinu pyká věčným umíráním.
On proklíná – my smějeme se sborem –
ó jak jest malý se svým velkým vzdorem!“
A nový smích a nová tance vřava.
Čím den jim byl dnes a čím půlnoc tmavá?
Sám Helios jda koupat svoje oře
po dlouhé cestě v purpurové moře
u bran Olympu v udivení stanul
a rozloučit se nemoh s jeho prahem;
každému bohu z vousů nektar kanul
a perlami byl na žen ňádru nahém.
Vše v jedné směsi. Pouze Moc a Síla
k Joviše nohoum sedly v zadumání,
trůn jeho těžkou podpíraly dlaní,
leč nezladily vrásky ku úsměvu.
Za nimi stranou tich v tom bouřném zpěvu
stál Dionys; zpět hrdě hodil hlavou,
zrak jeho těkal plaše bohů vřavou
a v hloubce svojí jako bleskem svítil.
On pouze ze všech s člověkem vždy cítil,
a proto hnusné byly mu jich plesy.
Zde v síni nebes vzpomněl na své lesy,
kde šerem buků veliký Pan dýše –
I usmál se a vyšel z nebes tiše.
168
Sestoupil na zem. Podél hory svahu
se táhl prales od Olympa prahu:
byl valný, rozsáhlý, pln divé směsi
skal, dolů, stromů; kapraď, mech a vřesy
zde bujely ve prvotní své síle;
jilm, cedr, sosna, dub ke bříze bílé
se tulil dvorně kořeny své vina,
hloh bujel v šíř, kleč plazila se líná
a tráva chvěla stříbrnými klasy.
Vše bylo život. Stéblo každé řasy
buď rosy krůpěj hostilo, neb mušku,
nad květy motýl hledal svoji družku
a tetřeva hlas ozýval se v mlází.
Ten prales zdál se býti beze hrází,
vrch jeho stromů s oblaky se snoubí.
Což teprv divů dřímalo mu v hloubi!
Co zraků ve větví tmavé změti,
kam ani slunce paprsk nedoletí,
zkad pták své mládě učí rozpnout křídlo!
Tam z každé skály valilo se zřídlo,
a v každém zřídle opět nové žití.
Kmen bez sekery vlastní tíhou řítí
se v hustý mech a do rubáše květů.
A jaký šum! jak tisíc lačných retů
by hledalo se ku líbání kolem!
Což teprv bouř když roznesla se dolem
a kmeny hrály jak obrovské struny!
A večery! – kdy v tichém svitu luny
vše oživlo, když šeptaly i stíny.
Ó zlatý věk, ó sladký život jiný!
Strom snil, neb duší dryada v něm byla.
169
Ve hloubi skalin jeskyně se kryla
jsouc vyhloubena v lůno staré žuly,
jak tlama zela zarostlá jsouc způli,
jak dlouhý vous jí visel břečtan s brady;
u vchodu mech zval k odpočinku mladý
a z boků skály teklo zřídlo svěží.
Tmou kmenů bleskl paprsk slunce stěží,
šer tklivý vládl kol a ševel tichý,
teď šeptání, teď vzdech a nyní smíchy –
snad někde satyr plachou nymfu honil.
Nad zřídla pramen starý dub se klonil,
kol obrostlý jsa hložím divých malin.
Tu hrdliček smích zvonil z mračných skalin;
na kraji břehu stála lilje bílá
a zdálo se, že sama nymfou byla,
jež zhlíží v zřídle úběl nahých údů;
mech tkaný zvonky kol pokrýval půdu,
tmou oko faunů jak bludička plálo,
tu blesknouc a tam mizíc. Věru málo
sem zabloudilo nesmrtelných bohů;
i sama Diana jen zřídka nohu
nad ústupem tím stavila v svém honu,
když poledne své zlaté mlhy clonu
na hlavu vrhlo stromům dřímajícím.
Zde sedávaje na kmenu již tlícím
sám veliký Pan dlíval v zamyšlení.
Tu sluj znal Dionys a často v snění
zde strávil parný den spit měkkým mechem,
tu letem brouka neb veverky spěchem
zrak bavil mdlý, neb staré spřádal báje
silénů flétně z dálky naslouchaje,
170
až na víčka Sen prst mu vložil zvolna.
Sem lákala ho nyní touha bolná.
Sed na hebký mech blíže sluje vchodu.
Snil zarmoucen; tu náhle jak by vodu
svých páží vzmachem právě rozdělila,
či z lilije se v nymfu proměnila,
se mihla před ním jemu nejmilejší
všech najadek. Zde často v lesů skrejši
s ní scházel se, víc před ním neprchala,
mdlé hlavě jeho ráda vždycky dala
svých ňader bujný samet k odpočinku.
Jak byla krásná! Ve zlaceném vínku
jich dlouhých vlasů dřímal tváře oval;
zrak touha byl; kdo nikdy nemiloval,
tenten, z číše jejích retů by směl píti,
hned bez rozpaků dal by celé žití.
Mech zachvěl se, že její kroky tlumí.
Juž stála za ním – on jsa zabrán v dumy
se nepohnul; tu sedla k němu v trávu,
ku jeho prsům přitulila hlavu
a ruku kladla na palné mu skráně;
pak jeho čelo vzala v obě dlaně
a v oči jeho dívala se tklivě.
On krásnou hlavu sklonil zádumčivě
a vše, co vřelo v jeho ňadrech skryto,
řek jeden vzdech: „Mně člověka jest líto!
Ó rci, jak v ňádra tvá svou kladu hlavu
ku těše svojí, rci, co za náhradu
mám dáti jemu?“ Nový příval vzdechů,
a juž jak perla hrála v mechu
171
a plála stříbrem slza boha svatá,
než setřela ji nymfy kadeř zlatá.
Však její oči též se v slzách skvějí,
tož soucitem, že on se trápí; v reji
snů lásky sladkých, v touze objímání
dnes přišla k němu a teď v žalu sklání
se nad trpícím. – Jak s ním slzet musí!
Ta slza boha její radost dusí,
leč její touhy, její lásky síla
se rovněž v slznou velkou perlu slila,
jež s růžných víček, když zrak k němu nesla,
se smeknula a v slzu boha klesla.
Jich obou duše v slzách těchto byla.
I objali se; dvoje srdce bila –
na srdci lásky soucit odpočíval.
Ó svatá chvíle! Z daleka pták zpíval,
bor jako hrůzou trčel k nebi němý,
mech trnul, porami jen země všemi
cos projelo jak tvorčí chvíle hnutí.
Ó mysterium lásky, obejmutí,
ó kouzlo snů, dvou duší jedno vření!
Co bylo to? dvou retů přiblížení,
a z jedné duše letěl v druhou plamen –
co bylo to? kol šumí listí, kámen
sen věků střásá, divnou písní zvučí.
Hle slza v slzu padla a z nich pučí
stvol hebounký, jenž v prut a kořen roste!
Jak rychle bují v svojí kráse prosté,
jak světlé listy na vše strany žene!
Ty plochy svoje sluncem ozářené
172
výš zvedají: hle, kmen podpory hledá,
kol úponky, prosící ruce, zvedá,
jak vodopád zpět v rodnou skloněn půdu
se vrhne, nymfo, na úběl tvých údů,
je ovijí svým smaragdovým skvostem,
hle kvete juž, jest včelka na něm hostem,
pel střásá juž, hle v zrnech plod se jeví,
ta rostou valem, ba na ňadrech děvy
již planou zlaté hrozny v snivé kráse.
Z kolébky jejích ňader pozvedá se
jsa oblit sluncem první hrozen plný;
jak byl by vyplul z prsou jejích vlny,
tak září, svítí, zázrakem jest oku!
A druhý tam zas kolem jejích boků
jak světlý jantar úlisně se vine,
ten u hlavy jak náušnice kyne,
ten províjí se tmavějšími listy
a v pelu rosném září amethysty,
je vidět krev, jež v zrnech jeho svítí.
A bleskem z houští faunů dav se řítí,
ten k sluji letí a ten ke křovisku,
ten v ruce pohár drží a ten misku,
ten hrozny trhá, ten je v číši tlačí;
a nové pruty bujet nepostačí
a nové hrozny září na jich stvolu.
S najadou Dionys, jak ve snu spolu
zří na ten ruch. – Co chce ta chasa divá?
A lesy šumí, potok zní, pták zpívá,
v smích silénů se z dálky syrinx mísí;
a faunů dlaně hned se mění v lisy
a v číších vře to, kypí, šumí, hraje,
173
a v krátké chvíli v ruce nazvedaje
číš plnou, v které víno zlatem hoří,
se z jícnu sluje starý satyr noří
a plný pohár ke rtům boha vznáší.
Ten smočí rty v něm, tajné kouzlo plaší
mu z duše rmut, vrou všecky žíly v těle;
i přihnul číš a vypil ke dnu směle
a druhou podal nymfě – pila taky.
Ó divný nápoj! Zaplály jim zraky,
tu ohněm náhle líce jejich květe,
již spálil vše, co trápí je a hněte,
z nich náhle všecka tíže mdloby spadla
a bohů svěžest zázrakem v nich zmladla.
I pili všichni; réva rostla stále
od stromu k stromu, šířila se k skále,
sluj zastřela jak smaragdovou sítí,
jíž mřížemi jen zlaté hrozny svítí
a Dionysa tygrů třpytné oči.
Hle, fauni již se v jednom kole točí!
Tam starý silén dryadu chyt v houští
a mlaskal svoji olizuje bradu;
smích, zpěv a hovor letěl lesní pouští.
Pil Dionys, zved znova pohár plný
a radost vstala z vína zlaté vlny
a nymfa změněna jest na – maenadu.
Rej bezuzdný! vír divý! ryčná vřava!
shon, zápas lásky, bouř, jež neustává,
myšlenek moře, smyslů opojení,
a blesky očí, srdcí tluk a vření,
174
ryk vítězný a píseň triumfálná,
smích laškující, nová žízeň palná,
vše v jeden chaos zmateno a spjato
jest dechem vína, které živé zlato
jak zazvonilo věčně jasným zvukem,
myšlenkou v duši, v srdci bylo tlukem,
na retu písní, v oku blesky plesu.
Jich jásotem se chvěla hloubka lesů.
I valili se v davu, v divém shonu,
od boku ženy strhly šatu clonu,
vlas hříčkou větru volně rozpoutaný
byl zvonky slezu a břečtanem tkaný,
po kypícím a svěžím, mladém těle
se pjalo listí a úponky chmele,
číš v pravici a v levé thyrsus měly.
V jich středu tažen tygry zlatoskvělý
vůz Dionysa duněl, on v něm stoje
s milenky vlasem v směsi vlasy svoje,
spjat révy dlouhým vínkem do objetí
číš povznáší. Ta vřava dále letí,
ryk faunů, maenad zpěv a pusté smíchy.
Tam ozvěnou se ozval údolí tichý,
tu vzbuzen les svou rozkolébal hlavu
a hymnou svojí vpadl v jejich vřavu
a slunce haslo prachu jejich víry,
a hřměli dál, jim nestačil svět šírý.
Číš stále plna purpurem se skvěla
a hymna jejich dalným krajem zněla:
„Jdem hnáni v rej jak větrem pýří květů,
nás žene rozkoš, nesem radost světu,
175
jež zrodila se z vína vlny zlaté.
Na místo okovů my ruce spjaté
jen věnci máme. Zpěv před námi spěje,
bůh lásky vínem naše srdce hřeje,
plá v očích našich, na rtech se nám směje!
Jdem hnáni v rej, jak ptáci letí na jih,
jsme jara zvěst, o zlatých dobách, rájích
ve srdci lidském burcujeme tuchu;
zpěv náš jest hovor, v němž duch mluví k duchu.
Jsme lidstva smích, jenž tvrdá pouta láme,
jsme lidstva zoře, která neoklame,
my v hrudi boha, nadšení zář máme!
Jdem hnáni v rej a kdo náš pochod staví?!
květ vůní spit se houpe nám kol hlavy,
nám patří svět a v jedné hymně plesné
jen námi země nebi v náruč klesne.
Trud lidstva slzou v naši číši skane,
rubínem hoří, mihne se a vzplane
a myšlenka z ní – Afrodita vstane!“
Tak zpívají. Tlum jejich víc a více
se vzmáhá, roste. Letí jásajíce;
kdo jednou vínem svlažil rety spráhlé,
skráň ověnčí a ve závrati náhlé
jde za nimi. Král žezla v thyrsus mění,
kněz na rty maenad tiskne políbení,
kdo helot byl, jest bratrem svému pánu.
Zem nestačí jim. V kterou světa stranu
se obrátí? kdo postaví jim hráze?
Dál hřímají, jak dlouhá step se vine
176
kraj před nimi. Jen dál! cíl blízký kyne. –
Hle, slunce zlatí juž sníh na Kavkaze!
Na rozbrázděném obrovských skal čele,
na prahu oblaků u výši stmělé,
kde sníh se z dálky míhá prouhou bílou,
na štítu strmém Mocí vbit a Silou
pněl Prometheus v bolestech den třetí.
Nad jeho hlavou větry, mlhy letí,
pod nohama řvou jemu vodopády,
však z této živlů velkolepé vády
ni jeden hlas se k němu nepovznáší,
jenž s ním by trpěl. Všecko sám on snáší,
svou samotu, svůj trud, své pokoření,
svůj vzdor, své záští, studu svého vření,
vše muky duše horší nad bol těla.
Noc přikvačí, on sám, juž den se bělá,
on stále sám... jak stádo černých draků
cos mihne se mu kol vyhaslých zraků
a mizí v dálce... poletavé páry
to byly smělé, fantastické tvary,
jež vítr vyhnal z ledovitých slují.
A mine noc a den a větry dují
a měsíc zapadá a slunce vzchází,
před ním ten obzor valný beze hrází,
kol moře mhy a moře mraků pouze.
Hle, vítr, jakby smál se jeho touze,
teď zaúpěl – jde pomoc! zří, bod tmavý
jak z šera roste, juž u jeho hlavy
van perutí si klestil cestu mračny.
I prohledne, – však běda, to jest lačný
177
sup Joviše, jenž denně hruď mu hlodá.
Zas cítí ho, jak spáry svoje vbodá
mu v mocná bedra, v žulovité svaly,
jak sletěl níž, juž zachvěly se skály!
juž orgií na hrudi jeho hýří!
On cítí juž, to křídlo netopýří
jak cloní skráň mu, tu kolébku světů,
zkad blýskavicí u zázračném vznětu
se usmálo a orlem k nebi vzletlo
to nebes dítě, myšlenka a světlo!
Juž cítí hlod a cítí svoji bídu
a drzost bohů, stará pouta lidu...
Chce volati – leč povzdech na rtu zmírá –
kde soucit jest? Kol nebes valná, šírá,
se táhne pláň, jest bez hvězd, bez měsíce.
I mlčí juž, ni neodvrátí líce.
To mlčení, to němé pohrdání
jest největší vzdor, s kterým ve jho sklání
své mocné čelo. Zde u nebes prahu
juž éther svatý nevolá ni dráhu
hvězd putujících; ví, že vše jest darmo,
ví, místo Zeus, že má se říkat jarmo;
že myšlenka jest aureola duhy,
k níž dospět lze jen přes žaláře kruhy,
ji pošlapat, jest uznat jsoucnost její.
On musí trpět, když se bozi smějí.
*
I cítí, jak se bozi krutě mstili.
I okeanidky ho opustily
a naposled snad v mracích, jež se ženou,
178
se Merkur mihnul patou okřídlenou
od Zevse smír a milost nabízeje.
Noc bouřlivá, dešť s oblaků se leje,
blesk časem sletí k němu na skalisko,
jak výsměch bohů zahoří mu blízko
u bledé skráně, jakby chtěl mu říci:
Já jsem ten oheň věčně hárající,
jejž urvals nebi, chyť mne jednou ještě!
On necítí víc větrů šleh ni deště,
jež plným proudem s oblohy se řítí,
jen tento výsměch bodá ho. On cítí,
jak jeho sbité, obrovité údy
se mění v skálu, v nitro tvrdé půdy
jak stromův stromů kořen jeho noha vrůstá.
Na oči lehla mlha jemu hustá,
vous rozerván jest deště ručejemi,
tvář jedna brázda a brázdami těmi
cos s krví smíšeno v prach země stéká...
A s nebes bozi patří na člověka!
*
Den po dni kane v propasť věčna líně.
Tu náhle jednou dole na planině
ký ruch a shon a jaká šumná vřava!
Smích jako paprsk, jako střela žhavá
se vbodnul v mračné ticho skalných tesů,
ty zachvěly se, zazvonily v plesu.
A ohlas, který strmý štít jich hlídal,
jim novým jasu proudem odpovídal.
179
Blíž spěl ten zástup, divná směs a divá,
sbor faunů, maenad, každý thyrsem kývá
a každý k nebi vznáší číši plnou,
v níž cosi plá a hraje zlatou vlnou,
jak v pohár kdos by nachytal hvězd zlatých.
Květ houpá se kol skrání vínkem spjatých,
prs dme se blahem, oko něhou šílí,
číš ku retu a ret se k retům chýlí
a valný hymnus letí ku obloze.
V jich středu Dionys na zlatém voze
jsa tažen tygrů a pardalů smečkou.
Šat nádherný až k patám s dlouhou vlečkou
mu volně splývá kolem oblých boků,
číš hoří v ruce, radost hoří v oku!
Maenada jedna objímá mu nohy.
Tlum silénů dme v zakřivené rohy,
dav jiných píská na lydickou flétu.
Své vnady nahé ženy tají v květu
a listí lilku, břečtanu a chmele.
Dav nahých dětí v cestu květy stele,
dav satyrů se tísní s vozy vzadu;
ti zlaté hrozny nosí na hromadu,
ti tlačí je a ti juž zlatou šťávu
v číš slévají. Vše jesti v tomto davu:
král s otrokem, i první lásky snění,
blesk myšlenky i zápal opojení!
Jsou pod skalou – teď juž se zastavili.
Sup Zevse opět sletěl v této chvíli
na titana hruď – dlouhý vzdech a žalný
pad v jásajících hymnus triumfálný,
jak zlozvuk sjíždí v zlaté moře tónů.
180
Jen jeden vzdech a vše bylo v tom stonu.
Zvuk dythirambu dozněl matným ruchem;
a jako bouř, když sletí v spící luhy,
hlas Dionysa rozlehal se vzduchem:
„Vstaň, titane, a setřes svoje kruhy!“
Však odpovědí byl jen povzdech druhý
a strašný šelest křídel supích v mlze.
„Vstaň, titane! Juž vyschly lidstvu slze,
i tvoje vyschnou!“ Bacchus znova volá,
„vstaň, oltářem je tvoje skála holá,
zkad myšlenky zář v nekonečno svítí
a roste, bují, nebes práh ji chytí!
vstaň, titane, juž nad tvou hlavou hoří,
vstaň, svět se topí v purpurové zoři,
vstaň, Olymp klesá, země z mrtvých vstává!“
„Vstaň, titane!“ hřmí celá běsná vřava,
leč ticho zas, teď vzdech zní – zmírá, hyne.
I zvolá Bacchus, číší v ruce kyne.
„Vstaň, pohleď na svět, jenž nás vítá plesem!
My lidstvu naději a radost nesem –
hle, symbol její v révy zlato stajen!
Vstaň! uzříš ráj, jenž člověčenstvem bájen!
Co v číši hoří a čím hruď nám plane,
to nejsou révy slzy ohnětkané,
to nadšení jest, kterým vesmír dýše.
Pij plamen jeho, povstaň v staré pýše,
181
ve ohni jeho zrozen poznej sebe,
a v našem čele pojď juž stéci nebe!“
Leč ticho zas. Šum křídel zazněl horem;
sup, který znova titana hruď kloval,
nad hlavou Baccha právě odletoval.
Ten hodil po něm thyrsem; meteorem
lít vzduchem tento, srazil dolů supa.
Na toho vrhla se teď faunů tlupa
a trhali jej v divém křiku s chvatem,
co jiní zase, blesky v oku vzňatém,
na skálu lezli. Útok, směs a lání!
Přes balvany a trosky skalných strání
dvě maenady skrz mlhy šedou chmuru
až k titanu se vyšplhaly vzhůru:
z nich jedna, která po boku mu sedla,
se skály skleslou hlavu jemu zvedla
a druhá dotknutému smrti stínem
rty sprahlé zvolna svlažovala vínem.
Rej faunů za nimi se k skalám vrhá
a láme pouta, přeráží a trhá,
číš podává a titanu pít dává.
Ten zvolna oči otevřel, noc tmavá
od zraků jeho duše prchla zpola.
I napil se; v tom znova Bacchus volá:
„Vstaň, titane, a setřes svoje kruhy!“
Ó zázraku! Ten, jenž byl kolos tuhý,
jenž hlodán větry byl, juž skála šedá,
jejž hlodal sup, ten pomalu se zvedá
182
jak hrozný fantom ze skalného hrobu.
Jest viděti, jak střásá s údů mdlobu,
jak zvedá rámě, hlavu k nebi tyčí:
před ním jest Kavkaz malý, trpasličí,
on stoupá s něho velký, chmurný, děsný!
A dole povyk uvítá ho plesný,
zní hudby jásot, číší zvuk a pění.
On vstoupí na vůz k Bacchovi a v chmuru
se vznesou všichni, letí do azuru,
za nimi sloupy prachu, smích a hřmění!
*
Spěl k Olympu ten zástup rozpoutaný;
tam ještě bohů smích zněl na vše strany,
leč děsné fatum z jeho vln již vstalo
a příšernou svou hlavu pozvedalo –
tvář Gorgony, kdo pohlednout smí na ni?
Jsou v nebesích a nikdo, jenž jim brání;
na prahu stojí a již v síň se valí.
Ó leknutí, ó úžas nenadálý!
Číš padá z ruky, píseň na rtu zmírá,
pod jejich kroky zachvívá se šírá
báň étheru, jich dechem hvězdy hasnou.
Noc vstává z propastí a tmavořasnou
otvírá peruť nade bohů hlavou,
jak vlny rostou, stále větší vřavou
blíž maenady se hrnou, fauni, lidé
a bozi mlčí, chvějí se a trnou
a neptají se, co ten průvod značí.
Ten roste stále, Olymp nepostačí,
183
by všecky objal v rozlehlé své síně.
Po blesku sáh Zeus naposledy líně,
ten mihnul se a rudou střelou lítnul,
však v plnou číš ho jeden satyr chytnul,
blesk zasyčel, nad titana skráň holou
se zvedl zlatem a byl aureolou.
Teď hromem Zevse Prometheus volá:
„Jsem myšlenka, jíž nikdo neodolá!
Kdys vbita na štít srázných, skalných tesů,
jsem bohem teď, v svém klíně vesmír nesu!
Ve srdci lidstva vstává Olymp jiný!
Pryč! z cestycesty, Zeve, bozibozi, buďtež stíny!“
Moc se Silou, jež držely v svém klínu
trůn Zevse, jsou jen přelud a hra stínů.
A stále v před se tlačil rej ten běsný;
jim z číše šlehal oheň, květy vesny
kol skrání vlály, písně z retů zněly.
A kde jsou bozi? Prázdný Olymp celý,
jak veliký hrob v nekonečno zívá.
Na obzoru mha v bílých pruzích splývá:
ten Martem byl, ten Dianou, ten Zevem!
Jest pusté nebe, zem však zvučí zpěvem,
nad ní jak slunce myšlenky zář trůní,
jest rosou, světlem, barvami a vůní
a k lidem mluví ve sluncích i v řase.
Spust Olymp bohů – země usmívá se!
184