Takové se duše rodí na hranicích,
kde už příval cizí trhá rodný břeh,
v krajích lidí horských, těžce pracujících,
za lopotnou prací jdoucích v úzkostech;
nejsou rozběhnuté, nejsou rozesmáté,
ve vzdálených mořích ony nekotví.
Kořeny však jejich, věrné, houževnaté
v půdě, z které vzrostly, za vichřice tkví.
Takové se duše rodí v těžkém čase,
oheň kdy už hasne, pramen vysychá.
Minulé v nich slovo znovu ozývá se,
slova dávno mrtvých zazní do ticha.
Sláva i trud zašlý mluví jejich slovy,
v tepu srdce jejich generací tep.
A když v shonu chvíle srdce zahladoví,
slova jejich dobrá jak ten boží chléb.
Neděkujem stromům, květy obsypaným,
pohled, v němž je radost, dík je nad jiné;
neděkujem polím, klasy požehnaným,
bez kterých, co žije, zítra zahyne.
Postojíme němí s obnaženou hlavou
před kmetem, jenž nosí v srdci lásku jar.
Nečeká dík, nechce placen býti slávou,
„Příštím,“ praví tiše, „předejte můj dar.“
„Vyrostl jsem z půdy milované země.
Naslouchal jsem věkům s okem planoucím.
Stíny velkých mrtvých mluvívaly ke mně.
Kéž tak jako ke mně mluví k budoucím!
Z ohně otců mrtvých berte v denním trudu,
nezlomí vás vichr, jenž chce květy rvát.
Na verš jeden myslím, myslím na Nerudu:
„Do skonání světa byl bych s vámi rád.“
Neděkujem stromům květy obsypaným,
pohled, v němž je radost, dík je největší.
Neděkujem polím, klasy požehnaným:
největší je láska němá, bez řečí.
S obnaženou hlavou skláníme se pouze
před tím, který dával, nechtě odměny.
Stojíme tu němi v jediné jen touze:
Kéž předáme dál dar neumenšený!