Jak v sadě u Ivana kupce bohatého
Na jarním rozpučení krásné růže kvetou,
Krásné růže kvetou, oči k sobě vábí:
A v domě u Ivana otce bohatého
Krásnější dcery rostou, oči k sobě vábí,
Zvláště-to mezi všemi Marja Ivanovna.
Nedbám o růže všecky v Ivanově sadě,
Dbalbych já o dceru Marju Ivanovnu –
Ach, již za muž ji dceru otec vydává,
Proti vůli vydává, k veliké žalosti,
A za Maksima-to z Moskvy bojařína.
On s krásnou děvou ujel do Moskvy,
On mladou ženu v svém domě chová,
Přístupu a odchodu k ní ani od ní;
A jest Maksim lakomec – ne stříbra, zlata,
Leč veliký lakomec ženiny krásy.
Vyjde-li Marja z domu – hned Maksim za ní,
Jde-li po ulici – Maksim tu při ní,
A pozdraví-li kdo ženu přívětivým okem,
Muž líce pomračuje, k domovu obrátí,
Z domu ženu nepouští, tejden nevychází.
Tak nepokoj ním dnem nocí zmítá,
Ve dne on stínu své mladé ženy
Často nevěří, jeho se leká,
V noci on ze snu křičí, volá,
A lupiče své ženy do potu stíhá.
Bylo-li jaké dříve v Ivanovně lásky,
Láska i ta k muži svadla, – uchladla;
Ona pláče za mužem – muž jinák vykládá,
Ona truchlí a bledne – muž jinák soudí;
Och, veliké ty hoře, jak tobě ujíti,
Jak sužitele toho a trapiče zbýti! –
I projíždí jednou na koni za jitra
Hlasatel carský ulice po Moskvě,
O nemoci Carově on provolává,
Ku pomoci každé duše on přivolává,
Slibuje veliké dary, carské milosti;
Těžká-tě nemoc Cara zastihla,
Tož Borisa cara Feodoroviče,
Lítá zůří mu bolest po oudech,
Jakby pod nohama plamen vyšlehoval;
Všickni lékařové rozutíkali se,
Nevědouce rady a hlavy střehouce.
A Marja Ivanovna stojíc u okna
Jedva provolání porozuměla,
Zlá se myšlénka v hlavě namanula;
Ona poskočí na rychlé nohy,
Ona se zamkne do své komnaty,
Tajný list piše k Caru velikému,
V listě oznamuje a lest zahaluje:
„Veliký Care, slavný Hosudare!
A jest člověka v kamenné Moskvě,
Který nemoc tvou umí uzdraviti,
Mohlby život tvůj drahý zachovati,
Kdyby k tobě nechoval kamenna srdce,
Proti tobě nestál odpornou duší,
Člověk ten po jménu bojařín Maksim.“
A když Ivanovna zlý list napsala,
Po důvěrné služce k dvoru odeslala;
Borisa list dochází, on jej pročítá,
Bez prodlení Maksima k sobě obesílá,
A obeslav jej, mluví k bojařínu:
„Hoj an jsi Maksim, bojařín mi známý!
Známý pro nenávist ke mně Caru tvému,
Tožť i známý po rozumu tvém léčitelském,
Ty spomoz, uzdrav choré oudy moje,
A nechceš-li z lásky ke mně Hosudaru,
Učiň z lítosti co k bližnímu svému;
Chciť velikou milostí tebe obmysliti.“
Jak tu podivil se a uleknul Maksim,
On svou přepodannou lásku osvědčuje,
On svou neumělost v lécích objevuje,
Vše přísahou tvrdí a Bohem dokládá.
I nevěří Car Boris slovům bojařína,
A po hněvu svém velí, po rozkazu carském,
Buď z nemoci těžké i hned vyléčiti,
Buď hlavu úpornou pod meč položiti.
Nastala tu bída na bojařína,
Tuhá nevole Maksima zasáhla,
On na své mysli nedlouho přemítá;
Z dvojíhoť zlého jedno vyvoliti,
Snad náhodou šťastnou lze smrti ujíti,
Ze lstivých osídel vrahem položených.
I káže on Maksim zeliny snášeti,
I všeliké byliny velí přinášeti,
Jaké kdy od rodu slyšel jmenovati,
Jaké kdy na zemi viděl vyrostati.
On byliny vaří, proměšuje, cedí;
Z jedněch carovi nápoj připravuje,
Jiné mu na choré oudy přikládá,
Hojí, léčí ho den první, léčí druhý,
A dne třetího – divu velikého!
Car bolesti pozbyl – Car s lože vstává,
Vyzdravěl, pozbuda vší nemoci tíže.
I promluví Car Boris k lékaři svému,
Půl po hněvu mluví, půl po milosti:
Hoj lékaři můj, Maksim-bojaříne!
Chci za tvé léky tebe darovati,
Chci za tvou zpouru tebe pokárati:
Knutem pokárati, dvory darovati,
Ty kolik ran přijmeš na tělo svoje,
Dle počtu přijmeš i dvorů v dvoje.
Maksim rány přijímá, Car dvory počítá;
Padlo na Maksima všeho devět ran,
Nelíbo desáté již se podvoliti
Ani za carstva půl Moskevského.
I vyplatil car dvorů osmnácte,
Podařil jej Maksima též mnohým stříbrem,
A snad uléčil Boris i svými léky
Maksimovo lakomství ženiny krásy,
Jako on z náhody Hosudara svého.