Dovnitř se nelze vrátit: nad vchodem šklebí se maska;
tisíc tam chlipných je očí, před rampou bičem se práská,
znesvěcujícím hmatem kdos po tajemství sáh’,
svědomí krčí se, zbito, a člověk se svíjí, nah;
já dryáčnictvím krve a navoněnými vzdechy
byl vyštván jako žhář z pod doutnající střechy.
Jdu prázdnými ulicemi: kal vzpomínek na nich lpí;
nad šplouchající řekou – a slyším: město spí;
za okny ozářenými přebdělé tuším hráče,
jdu podél domu slepců a zdá se mi: někdo tam pláče,
a stoupám ve zvlhlý park.
Ó, kde jsem tak dlouho dlel?
Zatím, co dýchal jsem v dusnu, strom za stromem rozpučel.
„My bělostně bílé květy, my po tmě se rozvily samy.
Proč jsi nás opustil? pověz! Proč nerozkvet jsi s námi?
Proč trpěls v těžkém vzduchu, kde jara neznají?“
Tak s výčitkou a steskem ty stromy dýchají,
jako bych po celý život nikdy nebyl živ z jara;
a náhle s vrcholku stromů zazní mi píseň stará,
ta neuvěřitelná, tajemná, beze slov,
z níž neznáme jednoho verše, k níž hledáme tisíc strof,
již každý z nás milionů chce chytit v nápěv nový,
již každý chce pro sebe šeptat a panenskými slovy.
Zde tedy je to všecko. Co jsem kdy, ozvěnou, hrál,
co musil jsem cítit, zlosyn, teď šašek a teď král,
co v potupně prázdném chechtu se šklebilo ze zrcadla,
co zarylo se mi v srdce, kdykoli opona spadla,
to všecko zde dýše a šeptá. Já toužím pod květy:
jen vsáhnout a vssát se do nich! a zřím jen – zakletý,
bych na prázdno do vzduchu sahal –, jak tajemství kvete a roste.
Nemáme pro ně slov. A je to přec tak prosté.