Zima, teskno, temno, chladna!
Zemi bouře bijí v líce.
Zas však přijde Vesna vnadná,
mžikne jen ta kouzelnice,
a zas zkvetou hory doly,
zas zpěv jara zahlaholí.
Zima, teskno, temno v světě!
Málo víry, málo lásky.
Kam jen hledneš, v srdci hne tě
sterý bol a steré vrásky;
křivdy křičí, bída tlačí,
osiřelé děti pláčí.
Ale pohleď, kdo to pílí
s útěch světlem v tmu těch strastí?
Zjevy, o nichž báje snily?
Či snad posli z věčné vlasti?
Toť lid Kristův, Boží plémě,
posli světla ve tmách země.
V jedné ruce lampy zlaté,
v nichž plam z nebe, víra plane;
v druhé lásky růže svaté
na Golgatě natrhané;
tak, ať tmou, ať závějemi,
putují po strastné zemi.
A kde nad drahými rovy
sirota si slzy stírá
a kde lkají chudé vdovy
a kde bídné bolesť svírá
a kde v duši kvil se třese:
„Slitujte se, slitujte se!“ –
A kde zní vzdech zoufající:
„Ach, již nikdo nepomůže!“ –
tam ti Páně učedníci
nesou zář svou a ty růže:
Pro hoře a pro úpění
soucit, pomoc, potěšení.
A kde radosť žití vadla
jako kvítko krutým mrazem
a kde žalu noc jen vládla,
tam to jitřně svitá rázem;
tam to vlídných poslů darem
hřeje, kvete novým jarem. – –
Rozumíš, náš každý sbore,
slov těch tužbě, slov těch přání?
V době naší, ach tak choré,
znáš své slavné povolání?
Čím víc svou jen vedou tmáři,
ty buď světlem, ty buď září!
Pravdy Boží lampy zlaté
víry plam nechť vůkol šíří!
S Golgaty tvé růže svaté,
křivdy, svár a bol nechť smíří!
Tak, hle, každá naše četa
budiž světlem, světlem světa!