HLAS.

Adolf Červinka

Na dně mé duše tulácké spí touhy pod těžkou vrstvou starých návyků, však někdy přece přeruší sen dlouhý a vrátí se jak písně slavíku. V té svaté chvíli okovy se lámou, já bych šel v dálky, čistou touhou zpit, a v krajinu zas navrátil se známou, po cestách pustých slunce hledal svit! Hledal bych, hledal, co se nenavrátí, co pohřbeno je sněhu v závěji, mé srdce může zítra dále spáti i s ukřižovanou svou nadějí... A je mi, jak by roztávaly ledy, a do dálky mne volal měkký hlas, se sliby, že se sejdem naposledy, že dlouhá leta zastavil se čas...

Patří do shluku

závěj, sníh, sněhový, zimní, mráz, jíní, zima, saně, vločka, umrzlý

543. báseň z celkových 650

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. V UPOMÍNKU. (Josef Václav Sládek)
  2. SIBIŘ. (Otakar Auředníček)
  3. TOULKY PODZIMNÍ. (Jaroslav Vrchlický)
  4. Zlatý sníh. (Alois Škampa)
  5. Píseň beze slov. (Adolf Heyduk)
  6. Smutný večer. (Jaroslav Vrchlický)
  7. ZAPADLOU STOPOU. (Alois Škampa)
  8. PADÁ MLHA... (Adolf Bohuslav Dostal)
  9. Juž dávno zvyk’ jsem... (František Serafínský Procházka)
  10. PO LETECH. (Jan Červenka)