Poslyšte, co podivného
islandská nám pověst praví!
S biskupem svým rozvadil se
Ásgrimsson,*) mnich tvrdohlavý;
v prudkém hněvu biskup Gyrdr
mnicha vrhá do žaláře,
na dno sluje přehluboké,
prázdné vůně, tepla, záře.
Smutně chuďas v jámě strádá –
tma ho straší, zima mrazí
a kol nohou rozechvělých
žab a hadů roj se plazí;
pozvolna mu srdce měkne,
fialkou v něm lítost pučí,
k modlitbě se rozpínají
duše jeho křídla ručí.
Matce Boží, která smutné
utěšuje smavou zoří,
důvěrně se v bídě svojí
zádumčivý vězeň koří
a duch jeho ponenáhlu
zbožných citů rozvlnění
v tklivou, vroucí, přeumělou
mariánskou píseň mění.
Sotva vypěl prvou sloku,
citů, slov šperk drahocenný,
o stopu hned nohy jeho
nad roj plazů vyvýšeny;
žasne, pátrá, divný stupeň
pod strnulou hledá patou –
paprsku, aj, zázračného
povynesen prouhou zlatou!
A slok sto mnich sto dní skládá,
až tak sto jej zlatých pruhů
přepodivně vynořilo
z úmorného sluje kruhu;
dopěna a v duši vryta
„Lilja“, píseň řídké ceny,
a skald její plesně vítá
volnosti ráj navrácený.
O mnichovi Ásgrimssonu
islandská tak pověst praví.
Zračitě v ní zrcadlí se
básníkův los dojímavý;
také básník, v bláto vrhán
otupělých duší hanou,
zemi, nebi ku podivu
pěje píseň neslýchanou.
A tu spějí cherubové,
okouzleni písně vnadou,
a svá zářná, zlatá křídla
v nádherné mu stupně kladou,
by jak luzné rajské vidmo
s nadšenosti prudkým chvatem
v oblast krásy mohl stoupat
po nebeském řebři zlatém.