A zhnusení přijde. S nezvratnou jistotou
to zhnusení přijde. Nervy, uštvané prázdnou rozkoší,
zášť, odpor budou jen cítit.
Přepjaté struny
pod dotykem smyčce houslisty, do něma spitého vínem,
se naposled zachví neurvalým, barbarským akkordem.
Pak struny s třeskotem puknou. – Smyčec odhozen v koutě.
Oh, byla to píseň jiná, již na mých nervech jsi hrála,
když byla’s bojácná, plachá, v rozpuku vášně!
Pak ale hra tvá smělejší byla, rozmarná ruka,
mně drahá kdys buzením jemným čistějších tónů,
hrát počala píseň vilnou, divoce bezohlednou,
jen sluchu tvému lahodnou. Spita rozkoší vínem,
svým tónům naslouchajíc v sobecké labužnosti,
co nejdřív zahraješ píseň pustou a frivolní.
Ve prázdném akkordu vyzní bezcitné šumaření.
A přijde rozloučení. Kéž by jen bylo v něm
tak trochu melancholie, lítostné něhy!
Kéž aspoň by z kalužin duše vybředly vzpomínky
na chvíle setkání prvních, vábného vzdoru, prvního vzdání!
Kéž aspoň by srdce mé časem bušilo ozvěnou
těch úderů srdce tvého, ve hruď mou divoce bijícího!
Kéž ruce mé, zvyklé kdys objímání tvé šíje,
za podzimních nocí po tobě s touhou rozpínané,
kéž by se zachvěly dozvukem, nejslabším třeba,
při myšlence na ty ztracené, opojné okamžiky!
Ty ruce však nikdy se nepohnou. Pouze mou nohu,
jež darmo kráčela k Tobě v soumraku večerů,
jež byla by příliš líná i na tvůj vyjíti pohřeb –
tu schvátí brutální touha, do všeho kopnout.