Zvonu.

Adolf Brabec

Zvonu na té vížce bílé, dlouho již nám hlaholíš, někdy usmíváš se mile, častěj’ za to zabolíš. Posvátný svůj hlahol neseš tichým krajem, údolinou, ve bílé jej chýše třeseš, jež se kolem tebe vinou. Jsi jak anděl, spousty, smíru hned tu černé mračno sháníš, tu zas ratolest již míru, na práh tichý neseš, skláníš. Zvonu na té vížce bílé dlouho již nám hlaholíš, někdy usmíváš se mile, častěj za to zabolíš!

Patří do shluku

tklivý, tón, teskný, zvuk, píseň, žalný, struna, vzdech, lkát, lkání

138. báseň z celkových 697

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Zvony. (Rudolf Richard Hofmeister)
  2. Až do houštin temnošera (Adolf Heyduk)
  3. Za skřivánkem. (Adolf Brabec)
  4. XI. Ó zdali v nivách asfodelů (Jaroslav Vrchlický)
  5. Vodopád. (Augustin Eugen Mužík)
  6. Slyšíš-li, ty nebe veliké, modravé, (Josef Holý)
  7. Loretánské zvonky. (Adolf Heyduk)
  8. Na večerní zvon. (Augustin Eugen Mužík)
  9. I. To hvězdou slétl anděl s nebes výše, (Josef Kuchař)
  10. SPOUTÁNI. (Jaroslav Vrchlický)