Zvonu.

Adolf Brabec

Zvonu.
Zvonu na té vížce bílé, dlouho již nám hlaholíš, někdy usmíváš se mile, častěj’ za to zabolíš. Posvátný svůj hlahol neseš tichým krajem, údolinou, ve bílé jej chýše třeseš, jež se kolem tebe vinou. Jsi jak anděl, spousty, smíru hned tu černé mračno sháníš, tu zas ratolest již míru, na práh tichý neseš, skláníš. Zvonu na té vížce bílé dlouho již nám hlaholíš, někdy usmíváš se mile, častěj za to zabolíš! 18