Procházka v parku

Adolf Brabec

Procházka v parku
Na večer jdu si každý den na bílou stezku parku zas, když rudý slunka zážeh, jas ve listí směs je zapředen. Vzduch chladem bývá rozředěn a mile dýše vůkol keř, ze žaláře že vyveden, mním opouštěje domu šeř. A bazenu mne šedá čeř zve sobě blíž a vodopád, ve zajetí však chudá zvěř mne vábí víc než kdesi chlad. Tam papouška zřím v kleci spat, ve pestrém šatě, smutný zrak teď povzdechl si teskně tak, že divnou dumou hned jsem jat. Pták zná mne, dlouho zřím jej již, ve kleci smutně sedá vždy a hlavu bílou kloní níž, ptá se, kdy bude konec, kdy? 36