Smutek.

Smutek.
Ku zemi když se listí žluté nese ve vírném letu ustlat svůj si hrob, tu smutek do srdce se rázem třese a hluboko proniká do útrob. Tu s Bohem na světě ti všechno dávádává, což posledně juž zážeh slunka pláplá, kde štěstěna si jindy rukou mává, teď zoufalosť jen černým křídlem vlá. A listí zatím dál se řítí přece, tu jeden na zem padne, druhý v řece, a mizí kdesi mezi zemí bledou, teď bezlisté si stromy hovor vedou. Ta barva žlutá mámí oči tvoje a halí tmavého se do závoje, a barvy nemá země kraj i lesy, vše mizí, radosť, jásot, plesy. Na povadlých již stráních není květu, ve křoví netrilkuje ptactva roj, což vše se spolu pustilo již v boj a s Bohem radosť navždy dala světu? Jen smrť svou náruč, žárné zdvihá oči, by zhltila, co těší ještě zde, kam se jen člověk pohne, kam se točí, za ním se tiše plíží, stínem jde. 39 Což vesmír též má smrť a její kosu, či člověk ujde jí, opustiv svět, když na země byl vložil osu jen smíření a lásky bílý květ? My jdeme zvolna tam druh za svým druhem pod vrby spat ve snivé zátiší, snad hrob až obepne nás užším kruhem, se smutek, tesknosť naše utiší. 40