Snu mládí.

Adolf Brabec

Snu mládí.
Přes balvan těžkých dob a chvil, jež přineslo mně sebou žití, přec pomněnek jsem věnec svil ze bělostného toho kvítí. Je mládí to, jež zdobí skráň a vynořuje květy štěstí z těch bezpočetných žití ran a dál jen cestu sobě klestí. Ó snové dávní, zapadlí do černých klínů mrtvé země, vy květové jste provadlí, jež sklonili své pyšné témě! Jen někdy těžký vzdech a žal do hlubin duše vniká náhle, byť byl by člověk zajásal, zří záměry přec nedosáhlé. Již s Bohem, mládí, na vždy buď, ze zraků jasných záři dávnou v mou duši nadále mi luď, dřív nežli blesky jejich schladnou. Do říše snů mne doprovoď, ku hlavě znavené již si slétni, ve duši dále štěstí rod, jak kdys za krásné noci letní... 11