Vzpomínka na matku.
V to okno mé tak tiše voní zas bělostný květ jasmínu, tak rád tu sedal již jsem v loni, při měsícovém zástinu. Na stěnách keřů kresby matné, se mihotají sem a tam – mně zdá se slyšet kroky chvatné, však zatím jsem tu sám a sám. Květ prší dolů sněhobílý, při něžném vánku dotknutí, i jediný ten květ mně milý, že cítím duše pohnutí. Tak zadumčívě hledím kolem, kdy měsíc červen, měsíc krás rozechvěl každým vetchým stvolem a probudil jej v žití zas. Tak, Bože, náhle napadá mi, proč nevzbudil – též moji máť, bych obsypal ji fialkami a nemusila v hrobě spát... 21

Vzpomínka.
Květ bílý jako padlý sníh ve ztuhlou klad’ jsem její ruku, bych i ve chvílích posledních ji zřel a snášel žal a muku! A žhavá slza vytryskla, jak rosa padá v kvítka zkvetlá, na skráň se její vytiskla, ta slza moje žhavá, světlá! 22

Marné tužby.
Den znaven sivou hlavu sklonil vždy níž a níž nad šerou zem, na nebi červánek jen tronil a obru žen hor modrý lem. Já znovu snil a znovu sál do sebe tiché noci stín, když měsíc nebem matně plál a líbal černé země klín. Já toužil zas po jaré síle, po dávných snech již stlumených, jsem blíže smrti, dál však cíle, blíž tužeb marných, zlomených. 23

Rozloučení.
Již navždy s Bohem mám vám dát, má vlasti, rodný kraji ty, bych zítra, byl jak list z vás svát, jejž nemožno víc najíti. Dnes divně srdcem zahrává si bol a radosť pospolu, když posledně se smrákává, jdu loučiti se k topolu. „Buď zdráv, ty kraji milený, vy lesy, v nichž jsem snívával, i vršku břízou zbělený, z kterého jsem se dívával.“ Na stříbrný tvůj, řeko, pás, na luhy kvítím protkané, tu těžko slza neskane, když má vše zmizet v jeden ráz. Ty zvonku z bílé vížky tam, proč hlaholíš tak smutně dnes, ty cítíš, s tebou kraj i ves, že zítra budu sám a sám! Že zítra bude hlaholit, na lodi vlna, stříkat, hřmít, když oceán kol rozelit, „že nemám více vlasti mít!“ 24

Za cílem.
Já miloval, vše bylo marným, a nenalez jsem nikde cíle, ve mládí mého mizel síle, dál spěl jsem žitím žhavým, parným. Dnes směji se a zítra pláči, chce mír kraj, pahorky tam bílé, však bolesť jej zas rozevláčí, jdu dál přec, marně hledám cíle. On kyne vstříc v modravém stínu, ve volné říze hermelínu, ve kraji jednotvárném, pustém, ve směsi mlh a kouři hustém. Já klesnu, padnu možná zítra, tak dím si každého zas jitra při nesplněných tužbách – síle, však nevím, zda přec najdu cíle! 25

Hvězdě.
Ve tvém chtěl jsem spát objetí, ty noci čarovná a svůdná, ve vesmíru tvém rozpjetí, když na nebi, plá hvězda bludná. Když krajem táhne duchů chor, na srdce divná duma sedne, ve dáli šumná řeka bledne, na obzoru se modrá bor. A tobě jedna hvězda jen na nebi na tvou dráhu svítí, lesk její plá-ti rozvětven, kdy posledně se pozatřpýtí? 26

Juž jaro?
Dnes jaro? – bude za sto let ve svou náruč zase pojme svět, jej zlíbá, jeho květnou líc, a oddechne si z vonných plíc. A skřivánek též bude pět, dnes jiný pěje v křovisku, i potok bublat, šumět, spět, a měsíc kmitat na blízku. Ten olbřín dub, jenž přečkal běd, že sklání hlavu, mysle zpět, ten dávno bude práchnivět, ne jaro, síla, láska – svět! 27

Květu.
Květe starý, věčně nový, zas tě vidím vonět, kvést, věnec kolem řetězový, druhů chce mne bájí vést. Chce mně stezku sypat bílou, dávnou cestu, dávno svátou, obdařit mne novou silou, provést říší květenatou. Přec chci, květe, míti tebetebe, když mně dáváš zdarma vůni, tak již člověk, když i trůní, chce mít více, – chce mít nebe. 28

Ve své jizbě.
Když přijdu do své jizby zmlklé, šeré je smutno mně při lampě matném svitu, do oken, když si bubnuje déšť, pere, kol ticho, jenom v uchu mém si zní tu. Zas tesknota se divná srdcem nese, do kadeří když kroužím chladnou ruku, cos steré vidíny mi v duši třese a s ními touhu bolesť, žal a muku. Před lampou zlatá síť se světla kmitá, když v říši vzpomínek se duše noří, a myšlénky tu víří, svítí, hoří, když dál se duše mořem snění zmítá. O! zjevy nedosáhlých, vzdušných vzletů, o zastavte se, odpočiňte v letu, v paprscích svých plných divné záře, vy stejny vždy jste v zimě jako v jaře. Vy žijete jen jedním okamžikem, zřím ve vás snění, celé mládí svoje, však zaniknutí jest i vaším vznikem, a noříte se do tmy do závoje... 29

Osud člověka.
Když sila zlíbá hroudu jenjen, juž zkvetou kvítka stověká, když síla zlibá lásky sen, hned zplodila tu člověka. V objetí pojme divný svět hned neznámý ten nový květ, a slzy stírá rozechvět, proč v neznámu nezůstal zpět. Když síla zlíbá člověka, hned usne u věčný lásky sensen, na hrob mu dají hroudu jen, zde zkvetou kvítka stověká. 33

Ve vašem zraku...
Ve vašem zraku, plném lesku, čtu plno žalů plno stesku, v něm slzí moře proudí, hned květů žárných plane jas, hned slza z něj se loudí.loudí, hned úsměv hraje zas. 34

Našemu žití.
To žití hřbitov zapadlý kde ve astra se pliseň mění, ve blátě sníh je napadlý, je kamenem jen zapomění. A květy, jež nám podává dech jara, něhu dívčích těl, jsou jedem, jenž nás okřává by na vše člověk zapomněl. Na světě žijem ke dni den, ve slunka aureoli jase, než poznáme však žití sen, dál putujeme odtud zase. Hvězd zlatých velká rodina všem stejným jasem cestou svítí, však člověku jen slední hodina rubášem pouze z téhož kvítí. 35

Procházka v parku
Na večer jdu si každý den na bílou stezku parku zas, když rudý slunka zážeh, jas ve listí směs je zapředen. Vzduch chladem bývá rozředěn a mile dýše vůkol keř, ze žaláře že vyveden, mním opouštěje domu šeř. A bazenu mne šedá čeř zve sobě blíž a vodopád, ve zajetí však chudá zvěř mne vábí víc než kdesi chlad. Tam papouška zřím v kleci spat, ve pestrém šatě, smutný zrak teď povzdechl si teskně tak, že divnou dumou hned jsem jat. Pták zná mne, dlouho zřím jej již, ve kleci smutně sedá vždy a hlavu bílou kloní níž, ptá se, kdy bude konec, kdy? 36

V letním jitru.
V šumném moři těžkých klasů přes noc vykvet’ rudý mák, do černých mu sednouc vlasů stápí rosa jeho zrak. Je léto, když již vykvet’ mák si a červená se jeho květ, přec na vše smutněj’ hledí jaksi, ač ve nádheře teskní svět, Jen jitro krásné je jak jarní, vše zkvétá, voní, těší se, však rozechvět je nad tou marní pás modrý, jenž kol věsí se. Vždyť bude krajem bez těch klasů si vítr spěti bez ohlasu, na místech žlutých, zkvetlých, v polích, směs bude strnišť černých, holých. Kde nejzažší je vrchů témě, teď leží dosud bílý sníh, pak zbělí zase celá země na místech svých i posledních! 37

Život.
Náš život jedním zmítán bojem všech vášní, citů sterých rojem, ve přístavu si stane lásky, zde vztýčí míru bílé pásky. Však dále jde a neklid za ním ve sterém hlasu bouře hučí, zas lehoučkým jen větru váním, ve srdce rázem bolest lučí. Ó živote, tys démon věčný, jenž láká, svádí, nám se vkrádá, být musí a je člověk vděčný jen tobě, jaká však juž rada. 38

Smutek.
Ku zemi když se listí žluté nese ve vírném letu ustlat svůj si hrob, tu smutek do srdce se rázem třese a hluboko proniká do útrob. Tu s Bohem na světě ti všechno dávádává, což posledně juž zážeh slunka pláplá, kde štěstěna si jindy rukou mává, teď zoufalosť jen černým křídlem vlá. A listí zatím dál se řítí přece, tu jeden na zem padne, druhý v řece, a mizí kdesi mezi zemí bledou, teď bezlisté si stromy hovor vedou. Ta barva žlutá mámí oči tvoje a halí tmavého se do závoje, a barvy nemá země kraj i lesy, vše mizí, radosť, jásot, plesy. Na povadlých již stráních není květu, ve křoví netrilkuje ptactva roj, což vše se spolu pustilo již v boj a s Bohem radosť navždy dala světu? Jen smrť svou náruč, žárné zdvihá oči, by zhltila, co těší ještě zde, kam se jen člověk pohne, kam se točí, za ním se tiše plíží, stínem jde. 39 Což vesmír též má smrť a její kosu, či člověk ujde jí, opustiv svět, když na země byl vložil osu jen smíření a lásky bílý květ? My jdeme zvolna tam druh za svým druhem pod vrby spat ve snivé zátiší, snad hrob až obepne nás užším kruhem, se smutek, tesknosť naše utiší. 40

Jak krásně u nás bývalo.
Jak krásně u nás bývalo za jarního kdys večera, když čelo hor se stmívalo a měsíc smál se do šera. Na křidelkách svých roznášel ze zahrad větřík vůni, květ, když duch můj výš jsa rozechvět do vesmíru se povznášel. Když hleděl pak jsem šerem zas, kdy zemi měsíc utkal páspás, jsem viděl blaho pospíchat, u našich stanout ve vsi chat, Jak krásně u nás bývalo, za jarního kdys večera, když čelo hor se stmívalo, a měsíc smál se do šera. 41

S hvězdami.
Hvězd pluje zvratným vesmírem na tisíc různým cílem, na každé v štěstí rozsilém se spřádá bouře s mírem. Jsou hvězdy, které věnčí zem jak z kvítí modrým pásem snů krásných, nových řetězem, když svým se třpytí jasem. Když potkají se za sto letlet, se jas jich slzou třpytí, pak vypoví si, co těch běd za sebou neslo žití. A když se loučí spolu teď, by letěly dál, plály, se hlédly za tisíce let, je černé mračno halí. Zlá hvězda jiskří zelené na dobrou hvězdu oči, pak září svojí zbělené se vesmírem dál točí. Tak naše láska žitím jde, tím těžkým bouřným žitím, i kdo se s hvězdou nesejde, též dál jde vlnobitím. 42

Vítězství.
Svých květů vesna oceán po širé zemi rozlila a země jako Titeán se květy těmi opila. Můž’ býti sladší rozchvětí, než zváti květy svými, ve volném cítit rozpětí, vše květy líbeznými. Ta oběť, jižto přináší, přec každým rokem naše zem, ta štěstí sebou odnáší, a hlásáhlásá, kdo je vítězem! 43

Zapomnění.
Kdys čelo studené jak mramor, jsem zvedal, krůpěj potu stíral, když smutek duši mojí svíral, a v dáli usmíval se Amor. Ku smíchu bylo mně i k pláči, vždy víc jen čelo ruka tlačí, zdá se, že přece lásku zkojím, však vyznat to se děsím, bojím. Mně zdálo se, že ztlumím snění, když však jsem hlavu výše zved, tu zářivý stín ke mně slét, já bál se stínu „zapomění“!

Rovné.
Co může zachvět silou, zas jen síla, a víru upevnit jen víra, a hříchy dovršit zas hříchů míra a přinést mír jen holubice bílá. Kam štěstí vešlo si, přec strasti kráčí, kde jeden mrak, tu jistě druh se mračí, a žalosť jen zas za štěstím se skrývá a do srdce bol dál a dále vrývá! 44

Píseň z mládí.
Má píseň skrovná rozplesej se skřivánkem tím světem, tu lístky růže rozesej, tam upusť poupě letem. Buď mně jen něžnou pomněnkou, na doby mého mládí, buď mně jen jednou písmenkou, to život poosladí. Ty lístky jara zavál čas, je zavál příliš záhy, kdo by si jich nevzpomněl zas? na mládí sen svůj vlahý? Vše prchá, prch’ mně mládí čas, k jinému zas se vrací na širé pouti světem zas, by konal jinde práci. Přec stezku jednu ze zlata za sebou zanechává, kde láska dávno zavátá svým bílým šátkem mává. 47

Písni.
Ó písni moje snivá si s jarním vyleť vánkem, kdy kolem juž se stmívá, se zulíbej s červánkem. Jsi vonným, družným květem, jež jaro kouzlí zase, když letí naším světem, tu vykouzlí tě v kráse. Tak divnou dumou, tesknou, se duše moje svírá, že řasy mé se lesknou a v zrak se slza vtírá. Když slyším tebe, písni, jsi démonem mně náhle a srdce mé cos tísní, jak akkordy tvé táhlé. Co blaha, hned zas bolu, ve tvém zřím něžném květu, co něhy skrýváš v stvolu a vyzpíváš ji světu. Však nechci jedin pouze by na vždy byl tvůj nápěv, jenž v sen by jal mne dlouze, a stlačil očí záchvěv... 48

Píseň harfenisty.
Svou harfu mám tu jedinou, jíž svěřím žal a všechen bol, když smuten dál jdu dědinou, vše bezcitno je ke mně kol. Jak těžko je ten život vést, se rtů se vine jenom vzdech, však do písně jej nesmím plést, z těch vane jenom štěstí dech. Pouť má je bludná, kde je cíl, tak ptám se harfy ozvěnou, kde hrob si kolem kvítka svil, znít harfu slyším milenou!

Píseň malířova.
Do oken slunko za mně svítí, na pestré na obraze kvítí, Vesny hlavu jež má mé zdobit a věnčiti do zlatohlavu. Jen rychle dokud ruka svěží, na louku duch pro kvítí běží, do práce chci se rázem dáti a z citů svých se zpovídati. Však vzlet můj vyšší, ruka chví se, na plátně část mých citů stkví se, kéž moh’ bych jednou všechny vyliť, jež měl jsem – v srdci skryty byliť. 49

Za jasmínovým parkem jen..jen...
Za jasmínovým parkem jen, kde světlo jako bludička, se z aleje vykrádá ven, z ní opozdila písnička. Naslouchám písni, vůkol noc zapřádá kolena snivý svět, na mne má píseň čarnou moc, několik prostých jejích vět. Zní mně to duší zas a zas, před lety co již doznělo, týž něžný, něžný pro mne hlas, co druhdy mnou tak rozchvělo!

Píseň vystěhovalce.
Dnes zde a zítra kdo ví kde! Víc nemám mít juž domova, za mnou jen anděl strastí jde, a zítra půjde poznova. Však nejhorší, že ztratím cos, tu drahou moji rodnou vlast, proč připad na mne krutý los, že musím kosti jinde klást. A zítra moře, vlny hluk, zda přehluší ten srdce tluk, vlasť dá jen jednu květinku, však drahou – na ni vzpomínku. 50

Písni.
Jen výš a výše zaletej, má písni, teskná, jasná, kde svítí hvězda řásná, tam sponky svoje rozplétej. Tam nechť tvé hymny vyskočí do hvězdných, třpytných do očí, do měsíce se díváš, když večerem tam býváš. Buď každý akkord, každý ton, jenž tryskne duší tvojí, vždy jak by srdce byl to zvon, jenž strasti, boly zhojí. Tak rád’ tě slyším každý čas, tak rád tě slyším vanout, a poslouchám tě zas a zas a slzu cítím skanout. 51

Z východu.
Již mlkne město Moslenínů, již mlkne pyšný Cařihrad, a noc se béře v černém stínu, kam luny svit se nevekrad. Na nejzažším i moře kraji si rudý zašel červánek, jen píseň moře nese vánek, v tom divném jejím ve mumraji. Ze pavlanu jen teskný nápěv si tichým krajem zaznívá, a poslední pak zvuku záchvěv ve snivém moří vyznívá. Tam úplněk zář metá bledou, kde dívka vedle pinie teď s milencem svým hovor vedou, tak tichý jako nénie. V náručí pojal Minaretu, a s Bohem chtěl jí na vždy dát, a pocel sladký z jeho retů chtěl věčně na rtu umírat. „Však harem pašův nesmí míti tě květe krásy, bohyně na mých ty musíš prsou sníti, bez tebe vše mně zahyne. 55 Ve lásky zalkal rozechvětí teď mladý vůdce, janičar, „ty musíš se mnou dále spěti, já s tebou nebojím se čar.“ Ze schodou již i mramorových, ji snésti chtěl a unést ji do vlastí kamsi dálných, nových, svou nevěstu tak přivést si. Tu kleštěnec je zaslech’ jíti a dole viděl stíny dva, o loďku slyšel vlny bíti, hned u nich byl již skokem lva. Již věděl celý pašův haren,harem, že nová žena prchnula, již dostal včera paša darem, jež krásou všude proslula. Vždy blíž a blíže janičaru, dav loděk strážců, kleštěnců.kleštěnců, kol kupí se a řadí párů, vzdálen málo prstenců. V svou náruč dívku svůdce pojal a pádem zčeřil vln se běh, že jenom těl dvé mramorových do vlastí nesou kamsi nových... 56

Na kraji lesa...
Již mihotavé stíny dlouží vždy víc a víc se podél lesa, jak lem se noci zemí plouží ve hrob, když slunce rudé klesá. Ze syté vůně sosen, smrčí, tak těžkou hlava, tíže v duši, na kámen sedám, jenž tu trčí, a neznámý bol klid můj ruší. Ve záplavě a zlatém proudu kol hoří žehnané ty kraje, sám rozmílám jen nohou hroudu, vír bolných citů srdcem hraje. Již zašla prška zlatých květů, na kmenu prodlím, jenž tu trčí, o bolu dál přec šeptá větu ta sytá vůně sosen, smrčí. 57

Procházkou.
Když procházkou jdu každý den, bych tíseň zahnal, bol a stesk, mě cosi žene ven a ven do kyprých polí, bílých stezk. Chci volně dýchat, volně snít, ťo bolu, stesku uleví, když slyším Anděl Páně znít, má duše plna úlevy. Snu jara dávno odvyk’ jsem a štěstí květ mně povad’ již, ve přírodě jej hledám jen, u srdce když je tíž a tíž. A dálku hledám, hledám změn; ta širá zem a stinný les mně skytá vše, co krásných jmen, ten život, ruch a práce ples. 58

Na hřbitově.
Ve štíhlých křížů stínu za bílou zdí spí ona, nad hrobem květ jasmínu plá nejdražší jak spona. Mír vlaje přes ty rovy do vnitra černé země, přes nakypřené krovy své sklání vrby témě. Je pusto tu až k pláči, po pěšinách jdu bílých, ve zrak se slza tlačí a stýská po těch milých. Co růží krásných vzkvétá a něžných poupat bílých, zde z jara jako z léta.léta, nejsou to srdce milých? Ve štíhlých křížů stínu za bílou zdí spí ona, nad hrobem květ jasmínu, plá nejdražší jak spona. 59

Na jaře.
Když přišlé jaro rozpínáš, si živůtek svůj vábný, na kraj mne rodný, půvabný zas znovu rozpomínáš. Tam kvete as juž petrklíč na naší veské pláni, kde u zdi hrají děti míč, níž pomněnka se sklání. A cesta domů úží se, zarůstá travou, mechem, sedátko pod ořechem, se zemí blíž již druží se.

Záře luny.
Tvou záři tají bledý duch, jenž přes tříšť paprsků se nese, je ticho tam – kde žár a ruch? jen zář se na svět dále třese. Jak pusto as, kde děsnosť spí a kletba věků černá lpí, kde dříve vesna zkvétala, ach jaká změna nastala! To beztvárný květ, němý bol, a troska, již byl požár zžal, jež pluje mořem vesmíru, bez cíle, štěstí, bez míru! 60

Rovům.
S novým jarem zeleným se zdobíte zas šatem, na keřích náhle zběleným se bílým stkvíte pasem. I na vás jaro vzpomnělo, i pro vás šperky mělo, a upletlo vám diadem, však vítáte jej s chladem. Z jara sem přece zavítá, z vesničky tváře milá, zda kvítečka jsou zalita; kříž dělá ruka bílá A zatím stíny dvojité se nesou, jeden květů, ten druhý dole pojíte, jenž dál juž s Bohem světu. A vaše město utichlé ve hrob se denně vejší, zda oko již to vysychlé, čí spí zde nejmilejší? Já dával tichým hodinámhodinám, dál letěl, když jsem dlíval u vás; těch ještě vzpomínám, když večer již se stmíval. 61

Naše skály.
Tak tichá jest ta naše ves, však tišší blízké skály, jen kapraď kdesi, jinde vřes ze skal se dolů valí. A tajemnosť zde za dne spí, ve začernalých bocích, na bílých skalách kletba lpí, a v teskných zuří nocích. Však tvářnosť skal se nemění, ni ve útocích času, balvanu ve ohlasu jen někdy pád zní ve snění. Za šera duchů postavy do úbočí se nesou, když šíjí skalisk třesou, si černé hrady postaví. To vybělalé kamení je plno zkazek květů, a leckdes najdeš znamení, jež zmizí časem světu. I zvěsti svěje brzy čas, jež stařeček ti poví, až zbělí vnuků jeho vlas a vnuci budou noví. 62 Přec poklad skrývá ona stráň a půlnoc bílou paní, vždyť nestárne těch skalisk skráň, ve času napadání. U bílých skal věž bílá ční, květ protěž se druží k ní, zdi hradu, nižší dřívějška, přec živoří tu do dneška. A kaštan, jenž za mládí stál, na troskách stojí dosud, však smutněj’, jako by se ptal, kdy porazí jej osud? 63

V šumavských hvozdech.
l.
V těch našich lesích šumavských, se volně, sladce dýše, na březích sedí Vltavských ve hrdé české pýše. Hle co nám Pán Bůh dal těch krás, ve sterých lesích modrých ve chýžích pak těch malých zas, jen srdcí Čechů bodrých. Sem kdo si přijde postesknout, tu les ho celý slyší, tu vidí slzu zalesknout, že v okamžik se stiší. 64 II.
Ó krásné lesy Šumavy, vy lesy mojí vlasti, vy krásní jste bez únavy, a pluj citu, slasti. Do vás jsem chodil za mládí, do vás si chodím dosud, to údy mé zas omladí, byť dál mne zanes’ osud. Vy tajemný jste duchů chor, jenž chvalozpěvy šumí, snad více ještě váš ten bor, než chvalozpěvy tlumí. Vám žehná stále dobrý Bůh, vždyť žehná české zemi, on požehnává její luh a vy jste jeho lemy. 65

Lesem.
Když lesem smutným kdys jsem jel, tak jednotvárným lesem, na nebi mráček jen se chvěl a strom se splétal s vřesem. Již soumrak jím se překlonil, a vánek zvonil listím kdes, tam ptáček píseň odzvonil a v hnízdo skryl se za útes.

Noc.
Svou hlavu těžkou, černavou, nad zemí noc juž snesla, v údolí hory únavou svým velkým tělem klesla. Vždy níž a níže nesla se, nad hrotem zlaté báně, až vnořila do křesla se a zazněl Anděl Páně! 66 OBSAH:
Str. Ptáčkovi3 Proč jméno Vaše4 Za skřivánkem5 Pousmání6 Větru lkání7 Propasť pekla8 Píseň nemocné9 Vzpomínka10 Snu mládí11 Vzpomínka12 Těch květů bude málo14 Prvnímu květu15 Známé16 Prvně v plesu17 Zvonu18
Vzpomínky Vzpomínka na matku21 Vzpomínka22 Marné tužby23 Rozloučení24 Za cílem25 Hvězdě26 Juž jaro27 Květu28 Ve své jizbě29
[67] Str. Nálady. Osud člověka33 Ve vašem zraku34 Našemu žití35 Procházka v parku36 V letním jitru37 Život38 Smutek39 Jak krásně u nás bývalo41 S hvězdami42 Vítězství43 Zapomění44 Rovné44
Písně. Píseň z mládí47 Písní48 Píseň harfenisty49 Píseň malířova49 Za jasmínovým parkem jen49 Píseň vystěhovalce50 Písní51
Obrázky. Z východu55 Na kraji lesa57 Procházkou58 Na hřbitově59 Na jaře60 Záře luny60 Rovům61 Naše skály62 V šumavských hvozdech I. II.64 Lesem66 Noc66
E: pk; 2005 [68]