Z východu.

Z východu.
Již mlkne město Moslenínů, již mlkne pyšný Cařihrad, a noc se béře v černém stínu, kam luny svit se nevekrad. Na nejzažším i moře kraji si rudý zašel červánek, jen píseň moře nese vánek, v tom divném jejím ve mumraji. Ze pavlanu jen teskný nápěv si tichým krajem zaznívá, a poslední pak zvuku záchvěv ve snivém moří vyznívá. Tam úplněk zář metá bledou, kde dívka vedle pinie teď s milencem svým hovor vedou, tak tichý jako nénie. V náručí pojal Minaretu, a s Bohem chtěl jí na vždy dát, a pocel sladký z jeho retů chtěl věčně na rtu umírat. „Však harem pašův nesmí míti tě květe krásy, bohyně na mých ty musíš prsou sníti, bez tebe vše mně zahyne. 55 Ve lásky zalkal rozechvětí teď mladý vůdce, janičar, „ty musíš se mnou dále spěti, já s tebou nebojím se čar.“ Ze schodou již i mramorových, ji snésti chtěl a unést ji do vlastí kamsi dálných, nových, svou nevěstu tak přivést si. Tu kleštěnec je zaslech’ jíti a dole viděl stíny dva, o loďku slyšel vlny bíti, hned u nich byl již skokem lva. Již věděl celý pašův haren,harem, že nová žena prchnula, již dostal včera paša darem, jež krásou všude proslula. Vždy blíž a blíže janičaru, dav loděk strážců, kleštěnců.kleštěnců, kol kupí se a řadí párů, vzdálen málo prstenců. V svou náruč dívku svůdce pojal a pádem zčeřil vln se běh, že jenom těl dvé mramorových do vlastí nesou kamsi nových... 56