Sníh tehdy byl tak přítulný a milý,
když v prvních spoustách měkce k zemi leh’ –
hořící vločky lehce tetelily
prsíček dívčích stonající dech
a tiše padaly – – – –
A bylo slyšet zasněženou plání
kráčeti první velké Umírání – – –
Zem dýchala jak ten, kdo k smrti stůně,
a čeká se, až vzúpí naposled –
Od polů dvou arktická táhla vůně,
v závratných výškách tiše crčel led,
a tuhl bezcitně – – – –
Klid usínavý v ustrnulé pláni,
a přes ni jde to velké Umírání – –
Již všechno zalehly ty spousty bílé,
a přísvit fialový po nich hrá –
Někoho pohřbily, kdo k nové síle,
k zázrakům novým tiše umírá
hluboko pod nimi – – –
Krok tlumí se a slova šeptem praví,
že umírá, kdo dřív byl silný, zdravý – –
A tkal se dál a dál ten rubáš bílý – – –
Svit věčných lamp pad’ ve strhaný hled –.
Tuhnoucí ruce křížem přeložili,
a čekali, až vzúpí naposled
zem třikrát ubohá – – –
Snad dřív, než noc krvavá světla shasne,
pod bílým rubášem dotrpí tělo krásné – –
A byly tehdy nálady tak smutné
a divné obrazy hrozily v tmách:
přátelská ruka u kořene utne
strom radostí, jenž mizí v hlubinách,
a kruhy menší se – – –
A kruhy menší se – – Kdo řekne jednou:
strom čistých radostí, jenž kdys zde stál,
osudu zkácen rukou bezohlednou?!
Však náhle přízrak podivný mne jal –
Kams do noci své zraky horečnaté
jsem přibíjel – – –
Co viděl jsem, zde máte:
Pojednou vše, co hromadila leta,
a pro co výraz marně chtěl jsem mít:
nemožnost spočinutí, skepse kletá,
a vše, co nelze teď už domyslit,
co nelze vyrvat bez prolití krve
a bez přiznání vlastní slabosti,
co srostlo s povahou se stotožňujíc
s přítěží předsudků a radostí,
(tak záhy ztrpklých) co se formovalo
jen zcela neurčitě v konturách,
to hrozné Mnoho a to hrozné Málo, –
před sebou samým příslovečný strach,
strach přede vším, co mohlo by mi vzíti
to poslední, na čem lpím jsoucnem svým,
a proč se pojednou chce tak! tak! žíti,
a spíjet se tím krásným tajemstvím – – –,
strach před rukou, jež zažehnout chce záhy
to bílé světlo hřejně bolící,
když skřížily se náhodou ty dráhy,
a neřeklo se, co lze doříci – – –,
strach před tím, že mi život v honu divém
i tohle světlo zhasne, zevšední,
až volat budu strašným vokativem,
nebude naděje, že se kdy rozední, –
– nebude naděje a bude pusto, pusto – –
nebude nic – – a už se nerozední –
celou tu hrůzu stoupající ve mne
jsem viděl tam v té noci temné, temné:
zabitou hydru v ustrnulé pláni –,
a přes ni jde to velké Umírání – – –
A vešli jsme –. Je pohádka má krátká:
Pokojík malý, čtyři vlídné stěny,
prsíček útlých plachá holoubátka
mrou úzkostí o ráj v nich uzavřený.
Pokojík – klícka, a přec tolik tají – – –
Básníkův portrait moh’ by mluvit více
o slzách, které v růžích umírají,
nad nemocným svým štěstím vzlykajíce – –
O nocech probděných nad jedním jmenem
ví sympatický poet – eremita,
o bolesti, jež v rytmu unaveném
tělíčkem slabým konvulsivně zmítá,
o snění růžovém, jež mosty klene
v budoucnost bílou, kterou sotva tuší
to krásně modré oko rozdivené
v extasi horující o splynutí duší – – –
Čím je jí svět? Ten ohromný svět vnější,
jenž duši její zimomřivou zmrazí,
čím jeho rozkoše, jež nezkonejší
a nepovznesou –, spíše k zemi srazí?!
Zda může dát jí v rozhodné té chvíli,
když mysl dlouhým trmácením klesá,
mohutnost posice a obří síly? – – –
Je v pokojíčku jako v klínu lesa –.
Nic nehne se –. A my tak tiše stáli.
Vzduch reminiscencemi nezvířil se pranic –.
To jenom že jsme časem vzpomínali,
za těmi zdmi co šílených je štvanic –.
A zde tak svato – –, že jsem bál se zeptat,
proč s duše padá zázračně tak tíseň – – –
A myslím, že mi stěny chtěly šeptat
dojemně smutnou norskou lásky píseň – – –