PAPÍROVÝ MOJŠL
Ten ráz na pravdu jsem neudeřil:
žalost jejich nesklonila šíje;
to jen britský fantast-básník věřil
a na raçu skládal elegie.
Z Polské přijde žid k nám pod Bezkydem,
za pět roků ves má – napřed víme –
kdysi žebrák, nyní oře lidem,
u všech děvuch má ius noctis primae.
V němé zlosti zaskřípneme zuby:
děvče, muže, dědinu žid skoupí...
A kdo za to, že jsme jako duby,
na ženy a na peníze hloupí?
Jedna spřežspřež, a přece názor měním:
Osud smyk’ jím, jak srp žlutým klasem;
už tak bývá. S božím dopuštěním
přiskřípne čert Hebrejce též časem.
Tak přemýšlím a je závěr blízký:
když tak Pán svých vyvolených chrání,
přes svůj křivý nos a hrubé pysky,
přísahal bych, nebyl židem ani.
Když od města dolů jdete k jihu,
den co den tam žida potkáš s měchem;
dej mu krejcar, zahodí ho v mihu,
dej mu papír, chopí se ho spěchem.
[20]
Den co den jde příkopem a travou,
z bláta papíry pozorně loví,
čte a třese kudrnatou hlavou,
říkají mu Mojšl papírový.
V zimní noci šel jsem k městu němý,němý.
Bůh mne...? Kdo si na milníku hoví?
(Deset minut krčma pod olšemi!)
Sněhem zalit Mojšl papírový.
Čekáš, až tě zítra kdosi sundá,
bídnou kořist havranů a lišek?
Modlíš se? Dbal kdy Pán vagabunda?
Vzhůru, žide, půjdem na kelíšek!
Šenkýři, dej k ohni tu lavici:
Vodka rtem se chválí a ne slovy.
Málem by byl zmrzl na silnici
tvůj host vzácný, Mojšl papírový.
Synku, jak chroust zmoklý sedíš věru,
když umdlené se stran svěsil krovky...
Co bys pil? Však víš, my ze severu
napijem se nejspíš kontušovky.
Vypij, Mojšle; jest jak první láska
sladká, jde z ní prvosenky přídech,
hořká jest jak beznadějná láska,
vonná jest jak sosna na Bezkydech.
21
Ostrá jest jak zuby horské píly,
zatřes jí a perla k vrchu vyjde,
jasná, že by bozi sami pili,
MojšleMojšle, pij, ach drž krok se mnou, žide!
Kdo se na svět přes kraj sklenky dívá,
celý se mu rosou v máku třpytí;
všecka žalost v jeden úsměv splývá...
a co, žide, povíš o svém žití?
„Blázen jen své hoře vypravuje,
vodka hřeje a pán židům přeje,
s Mojšlem prodlí, Mojšla vyčastuje,
všecko povím – pán se nevysměje.
Jednou, pane, Bůh vám k milování
družku švarnou daruje, však víte,
jednou z ručky vypadne jí psaní...
jak vy, pane, jak s ní naložíte?“
Nedá, žide. Též ráz zaplakala
ve mně láska, – dým jsem pustil z smotku –
měl jsem děvče rád... jinému přednost dala...
a dva roky, žide, pil jsem vodku.
Co hořkého kdy se žitím tkalo,
leckdo šeptal ve sluch slova lisí...
ale nic tak cestou nedojalo:
soucit kmitl blázna toho rysy.
22
„Tož já, pane,... tož já...“ a juž ústil
do sklenice hořký motýl bolu:
Hleďte, Mojšl zase skočnou spustil –
homerický smích zněl ode stolů.
„Utkvěl jsem na první krásce zrakem;
a když sličnou vezmeš sobě ženku,
už jsi zabit jak Goliáš prakem,
jak když ručíš za velikou směnku.“
Lépe brkem brousit žernov mlýnský,
nežli věřit ženě milující;
nač ses ženil? Chyť do zubů rýnský,
chceš-li ženy, a běž po silnici.
„Miloval pán ženu kdys? Stín prvý
noci rájem byl mi až ku ránu,
ve dne za kmit jeden sladký brvy
byl bych snes jí cedry od Libánu.“
Kdo zná kvést jen v stínu sličné masky,
hleď, ten běží za bludičkou v černu:
vsadil život na sedmičku lásky,
blázen jest a patří na lucernu.
„Patří tam. A jednou... jednou... pane,
lístek ztratila: nu, co tam stojí?
Svět se točí se mnou, z řádků vane
vlastní hanba, vina ženy mojí.
23
Nevěstko, již mítmít, kdo chtějí, mohou!
Čepel padla ve vlas ranou hromu –
datlík s rudou čapkou u mých nohou
má je žena...“ nosem smál se k tomu.
Déle žils – víš, jak se věci dějí:
Listem břem, (8) bůh temným mluví hromem:
z lidí ti, kteří se nosem smějí,
vždy se smějí nad spáleným domem.
„Vítr zdvih se, odnesl to psaní...
sběhli se a odvlekli mne z domu:
Zabil věrnou nevinnou svou paní –
zbláznil se – dodali moudří k tomu.
Tichý blázen! – Pustilo mne časem
hlupců soudců a lékařů plémě;
list ten hledám... bloudím... světu já jsem
potrhlý žid... co pán řekne ke mně?“
Bos nech, chud nech, mlád kdy’s, motýl štěstí
drží se tě jako olše strouhy;
v podzim žití v sluch ti zašelestí
hořké sny, vzpomínky, marné touhy.
Tak či tak buď. Pij. Jak tobě včera,
šlápne mně na šíji osud příště;
těžko žít od jitra do večera,
jednoho nám nebýt útočiště.
24
Tomu na šíj lehlo jarmo kmene,
tomu žena život otrávila,
toho bolest jak bič koně žene –
vodka, bratře, sladká vodka zbyla!