JEN JEDENKRÁT

Petr Bezruč

JEN JEDENKRÁT
Už nevím, kdy a kde jsem slyšel jednou vypravovat pověsť. Kdes na severu země je smutné údolí, sevřené vrchy; to smutné jest a temné, neb žádný den tam nezasvitne slunce. Tam smutný žije národ u věčném sněhu v začouzených jurtách, kol ohně sedí muži, jimž zlata dražší bývá každé slovo, za nimi teskné ženy, a v zad se tisknou v kožešiny děti. Tu nevím, jak se stalo, či snad se vymkla ze své dráhy země, v den jeden svitlo slunce: A celý národ poděšený září v ráz prchl v černé jurty a balvany zavalil každý východ, a tváří klesl k zemi, k démonu neznáma posílal prosby, by šetřil jejich žití... A zatím venku slunečná záře sžehla věčné sněhy a půda nedotknutá pod rety slunce dala fial květ. – 27 Bůh slunečný když viděl to mrtvé ticho a bázlivé prosby, přes údol přešel, a nikdy víc v tu nepohleděl stranu. – A když strach přešel, a ze stanů se odvážili lidé, a zřeli vlahou zemi, květ neznámý a vůni fial čili, a zřeli, že se dobrý bůh na ně podíval, jimi uražený, a viděli v své duši, že nikdy den ten nevrátí se zpátky, tu smutek hlubší žití v ráz schýlil hlavy zasmušilých mužů, a šíje teskných žen, a v dvojnásobném dále žili smutku, neb cítili, že jednou jas žití šel kol jejich mračné země, a jejich přešel vinou – a víc se nenavrátí! *** Jen jedenkráte kolem mne šla láska. Vlas černý pad jí k pasu, a sladkým hlasem hovořila ke mně: Vy dobrého jste srdce, a s Vámi bude šťastna každá žena – 28 a krátký plachý pohled, jenž více řek než její sladká slova, jež řekla sladkým tónem, jak mluví se v mé vlasti u Těšína, šel s její řečí! – A já, jenž dávno vypil až v hořké kvasnice číš svého žití a z knihy žití bílé vytrh listy, já řekl drsným tónem, tak jak mluví dav černých mužů hore tam pod Ostravskou plání: Bez konce, slečno, s oním půjde štěstí, jenž bude Vaším mužem, – však na strom zvadlý nepřipínám růži. A já ji miloval a ona se mi vdala! A můj krb vyhas, v srdce lehly stíny, a smutek bez konce jde mojím žitím, když vzpomenu si často, že sladkým krokem kolem mne šla láska, a já přirazil dvéře svojí chaty, a nikdy víc se nevrátí zpátky! – 29

Básně v knize Slezské písně: