ONDRÁŠ

ONDRÁŠ
Hasly hvězdy, bylo k ránu, do mraků se Lysá zdvihla, v dáli věže Ratiboru, Tatry obzor zastínily, kosi zdvihli píseň v sosnách, já šel dolů do Frýdlantu. Cestou velký stín se mihl. Znám ty oči, co se svítí, jak železo rozpuštěné; znám ty pocuchané vlasy, jak četyna (10) přes kmen břemů; znám ty hrubé, těžké ruce, co se o kyj podpírají – Ondráš z Lysé – bratře Ondro! Velikán se zaškaredil, hned se Lysá pomračila, kosi v sosnách dozpívali, mraky srazily se k bokům. „Co tu skoro (11) z rána robíš? Též ty’s jeden z cizích chlopů, co zelené šaty mají, co děvuchy vyhánějí a co cizí řečí řondzum (12) – čert sám v mé je nasel bory?“ Bratře Ondro, z tvé jsem krve, [30] z tvé ojčizny od Těšína, já písničky tiché zpívám... „A co národnárod, nezpívá už?“ Vyhynuly naše písně, děvuše se zalkne v hrdle, zlým když okem ti ji změří, co zelené šaty mají a co cizí řečí řondzum – čert sám v tvé je nasel bory! Jediná nám zbyla píseň a tož: žol, žol, žol mi bedźe... Pobrali nám naše školy, pobrali nám naše hory, salaše nám pohubili... „Po zákonu tak se dálo?“ Po zákonu, bratře Ondro! „A kdo dává cizí školy?“ Ten, kdo bohat, kdo má hutě. Po našemu po dědinách potichu gorali řondzum, ale v hutích cizí mluva, a pro ty se školy staví... „Po zákonu tak se děje?“ 31 Po zákonu, bratře Ondro! Po našemu slovo boží ještě slýchat na Borové, ještě zavzní v Janovicích, ale péro paterkovo nesmí psáti po našemu... Víš, kdo pánem je ve Frýdku a kdo pánem ve Vraclavi? „Po zákonu tak se děje?“ Po zákonu, bratře Ondro! Ve Frýdku nás podávili, kde kdo zapřel svoji mluvu, jako jednou zradil Juráš... „Po svědomí tak se děje?“ Po svědomí, bratře Ondro! A juž nevím, jak to bylo. Smích se trhl knírem Ondry, divný smích a nekonečný (hora hoře vracela jej, hora s hory chytala jej), smích té matky v řecké báji, když jí padlo sedm synů, když jí sedm dcerek padlo – smích jak by to od sta racků Paskovskými nad rybníky. 32 A já jsem se zasmál také. Myslím, že se cosi trhlo tichým smíchem v boku Lysé věčně tiché, mlčelivé, zkamenělé slzy oné národa porobeného, co se dívá přes sto roků na ten útisk při Bezkydu: jak se směje horská matka, když chlop kdesi v dolech shasl, když chce živit sedm ptáčat, a kobzole (13) dávno došly; dětem dávnou poví báji místo kobzol o Ondráši...