Setkání.

Adolf Heyduk

Čas povelel a Zima v bílém kroji šla v náruč Smrti, Jaro potkalo ji, a zřely se – ó tajemné té chvíle – z jich očí luhem tekly proudy bílé. A Zima s pláčem Jaru dala ruku: „Mne stihlo slunce střelou svého luku, hle, umírám, když ty při slunném vzletu v mých stopách kouzlíš krásu růžných květů.“ A Jaro k Zimě lichotným dí slovem: „Jdi klidně spat; kdo šedin pod příkrovem sny modrých fialek si nese k hrobu, nač touží růže míti pro ozdobu? Ty na svých ňadrech milou neseš těchou tu skromnou modroočku libodechou, leč mně, když pyšné růže k srdci vinu, jest krváceti trny jich, až zhynu.

Patří do shluku

poupě, růž, růže, květ, vypučet, vonný, zkvést, kytka, perla, fialka

402. báseň z celkových 486

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Mila. (Jaroslav Vrchlický)
  2. Sníh na růži. (Augustin Eugen Mužík)
  3. Poslední květy. (Augustin Eugen Mužík)
  4. None (Alois Vojtěch Šmilovský)
  5. Bílé srdce. (Zikmund Winter)
  6. Jaro v jeseni. (Adolf Heyduk)
  7. Píseň. (Adolf Heyduk)
  8. II. Otevřelo jaro oči fialkové – – (Josef Kuchař)
  9. 7. Ladný zjeve porozvitých růží, (Karel Hynek Mácha)
  10. BÍLÉ SRDCE. (Zikmund Winter)