GIORDANO BRUNO.
– „Mne nikdo v Boha věřit nepřiučí,
vše, co zde jest, jest vzruch a mocnost sil,
jež prostor v sobě má, čím sní i zvučí.
Zda tvůrcem toho jakýs pánbůh byl?
Jsouť víra s vědou pojmy jenom různé,
mně jenom rozum s poznáním je bůh,
jenž zhnětl v jedno ohavné i luzné,
jak chtěl a velel bujný tvorstva vzruch!
Ta tvornost odvěká vše k sobě váže,
co tušíme, co zříme ven a ven;
kdo jinak věří, jinak mylně káže,
by uspal lidstvo věčnou v půlnoc jen.
Jeť bez mezí a času vůkol všecko,
vše ovládá a řídí vlastní ruch,
blíž pravé víře bylo šťastné Řecko,
kde boha vlastního měl les i luh.
26
Od stupně k stupni dokonalost stoupá,
jak zákon přírody v ní zakotven,
nechť jinak káže vaše věda skoupá,
by lidstvo uspali jste věčný v sen.
Mně jednot jednota je všecko všudy
a celek zůstává vždy nezměněn,
jen částky mění se – to nejsou bludy –
a každá vlastním vzruchem ven a ven.
Jen částky v celku mění se v mé víře,
leč vývoj jejich nekonečný jest,
duch květů můž’ se zdokonalit v zvíře
a zvíře v člověka se může vznést!
A zlo a dobro pojmy jsou, jen slova,
a k celku hledíš-li, zlo prchá hned,
vše obrozuje v vesmíru se znova,
jak odvěký to vzruch byl v zákon sved’.“ –
– ,A kdo ti zjevil ty tvé pravdy asi?‘
– „Mé nazírání v svět a rozum můj!“
– ,A odkud ty máš?‘ – „Pěstily je časy
a lidstva poznání!“ – ,A tvoje zbůj!
To, kacíři, vše přeměníme záhy!‘
– „A pravdou bude rozum znovu zas,
máť svět i člověk odvěké své dráhy,
a z těch je nevyšine žádný z vás!
27
Těch nezastaví slova papežova
a neuprosí pluky hloupých bab;
co rozum lidský ve svém chrámu chová,
to nepochopí slepý víry rab!“
– ,Ej, až tvé řeči utlumí dým dusný,
až oheň stráví každý sval i kost,
hned do Tibery vrhnem prach tvůj hnusný
a proklet budeš církví na věčnost.‘
– „Tak bude, vím, leč v každé jiskře žáru
i v prášku kouře bude se mnou Bůh,
kam půjdou, půjdu též prost vašich spárů,
v hvězd kolotavé světysvěty, v nebes kruh!“
– ,Ty jinak chceš, ty nepřítel jsi Krista,
jenž za lidstvo svou svatou cedil krev,
a soudit přijde lidstvo dozajista
a na vždy skončí lidský svár a hněv.‘
– „Byl člověkem, kdo narodil se z ženy,
proč v holubici měnil by se bůh?
A člověk v zášti na kříž natažený
už z hrobu nevstane, když zchlad’ a ztuh’!
Jak může člověk v chléb své měnit tělo
a sebe jíst, a pít svou vlastní krev?
To všecko, vy jak díte, stát se mělo –
Kdo okusil? Kdy pravda přišla v jev?
28
Vím, víra s vědou dva jsou pojmy různé,
věda je v přírodě, a v té je bůh,
a všechen život v bohu, kráse luzné,
to věř, ať slep jsi, ať jsi něm i hluch!
Bůh není zvlášť, on bydlí ve svém díle,
on v hmotě je a ve všem má svůj stan,
i v pojmech je! Je v nadšení a síle,
je nad vrch lidských snah i lidských han!“
– ,To blud je, odvolej!‘ – „Ne, bloud tak káže!
Nač odvolat, o čem jsem přesvědčen?
bůh síla jest, jež s nebem zemi váže,
vy čemu učíte, je pouhý sen!
Jsem bezbožec! Však vy jste podvodníci!
Ne! Neodvolám žádné ze svých slov!
Nuž postavte mne trestem na hranici;
bůh jest i tam, kde budu mít svůj rov.
Je klamem vaše písmo od počátku
až do konce, až na poslední bod!
Nač všecku námahu, nač všecku hádku?
Vy díte: „Zjevení to“, já dím „svod“.
Jsem bezbožec, vy nástroji jste bludu,
a kážete jen výmysl a klam.
Vím, nejsem nic, nic nebyl jsem, nic budu,
a vaše písmo za tlach bláznů mám!“
29
– ,Ej, nutno utlumit je třeba věru
tlum bohopustých, zlotřilých tvých slov.
Než jed svůj svěříš prokletému peru,
spíš hranici ti dáme za příkrov!‘
– „Tak dobře jest; nic půjdu, v nic kde není,
a nic kde není, není žalu též;
mé nezžehnete přece přesvědčení,
v čas pravda zvítězí, lež bude lež.
Dým z těla vnikne v domy vaše pyšné
a vnikne do bezduchých vašich čel
a bude dusit vaše srdce hříšné,
až z mého vzejde květin vonný pel!“
30