Jdi, s bohem buď; tvých pohádek směs šedá
ni jediný vzkaz matčin zpět mi nedá,
jež soucitně když rtů se tkla jen v letu,
vír ve mně vyvolala květných světů.
Jdi, s bohem buď, mě nazpět nepřivodí
rej klamných slov, jež v srdci se ti rodí,
toť bubliny, jež z touhy tvé se linou
a v slunci blyští se a mžikem hynou.
Jdi, s bohem buď, mne znova neutěsná
ta vnad tvých rozbujených štědrá vesna,
jež, na co s žhavým políbením padne,
už nezkvete a kvete-li, v ráz vadne.
Jdi, s bohem buď, mně cit tvůj nenahradí
těch bílých růží ubitého mládí,
jak bludička on v třasavisku skáče;
já zabloudil a srdce moje pláče. –
Jdi, s bohem buď, mou duši neomámí
ten přízrak kvetoucí kdys mezi námi;
znik’, zahynul jak oblačný zjev v poušti,
jak pták v hruď postřelený v lesa houští.
Jdi, s bohem buď, jdi, mne už nenavnadí
tvých černých vlasů lesklá úpleť hadí,
již ondy kol mé náručí jsi vila,
by v chvění z objetí tě nepustila.
Jdi, s bohem buď, už znova neukove
tvých očí žár mé duši hroty nové,
bych proboden a přibit jimi všemi
mřel mezi nebem na kříži a zemi.
Jdi, s bohem buď, jdi, mne už neovane
dech sladce omamný tvé lásky plané,
dost růží těch, jež nesla jsi mi v klínu,
vždyť pylem do nich nasypalas z blínu.
Jdi, s bohem buď, jdi, mne už neoklame
lesk svůdných slov, jenž v prismu lži se láme;
má duše ví a srdce dobře cítí,
že smírná duha z nich mi nezasvítí.
Jdi, s bohem buď, mne znova neusmíří
ten bakchanal, v němž žhavá krev tvá hýří,
on v soumraku mi do ňader lil žáry,
leč ráno tkvěly v nich tvé vášně spáry.
Jdi, s bohem buď, mé srdce nezabloudí
vnad v květnici, kam lepost tvá mne loudí,
jen vonnou smrt bych získal místo líku,
jak bělásek, jenž zaspal v náprstníku.