Hleděl jsem z okna k východu posluněnému.
Slavný byl západ, živoucím ohněm mluvil.
Přes zahrad klíny, zalité stíny, jsem letěl
k širému poli, v podzimu rozoranému.
Přede mnou táhly se brázdy, zvlněné moře,
hnědavé hroudy zplanuly řeřavým uhlem,
doutnají uvnitř, sypou se rozlitou krví,
výhní je lán, tak celičký do dálky hoře.
Ztrnulý stojím, oslněn krásou hroudy.
Plamenem nitra vzhořela veškerá země – –
Vrcholy thují sienně řeřaví zlatem,
trhané břízy jsou polity světla proudy.
Slunce a ohně, oblaků svítivé hrady!
Pomalu hasne nádhera barev a světel,
zmrtvěly břízy, vychladly pole strusky,
mrtvo je zase, dole i nahoře všady.
Nehybně stojím v prostranném okně stranou:
resedy voní, chumáče chrysanthem svítí,
od stropu barokní kaditelnice visí,
kaktus v ní bují, krvavé květy planou.
Zelená záclonka hedbávím matně svitá,
úponky tenké Madonnu ovíjejí,
z lomených svícnů pradědů vzrůstají svíce,
lampička růžová do temna plaménkem kmitá.
Temno jen dýchá. V duši mé ještě to doutná:
řeřavé hroudy k srdci se bolestně tlačí –
bolest vší země tak výmluvně mluví tu ke mně,
mé srdce zní resonancí, vesmíru loutna.