Záhrobní sen.

Antonín Klášterský

Až vítr prach můj rozmete, prach mého srdce šedý, jí sním, že z něho vykvete květ naposledy. Ať vzkvete někde na louce, kol ať je bor se tmící, kam za ruce se vedouce, jdou milující. Když západ ještě krvavý, jak zraněn přehluboko, a probírá se z únavy hvězd vlídné oko! On uvidí ten štíhlý květ a uvidí jej ona, ta květina se bude chvět tak rudá, vonná. Tak chvět se bude, jak se chví nám srdce živé v těle, když plné tuch a tajemství a láskou vřelé. On utrhne a podá ji své dívce mladé mžikem, ta zulíbá ji potají svým sladkým rtíkem. Mé srdce v květu zakletí, jenž pukne plně, ten večer bude ležeti na dívčích ňader vlně.

Patří do shluku

nit, len, příst, kolovrátek, cívka, přádlo, kužel, příze, nitka, vrčet

186. báseň z celkových 339

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. XIII. Zem, sotva ji sluníčko ohřeje, (Jan Neruda)
  2. Žaly nevěstiny. (Jaroslav Tichý)
  3. Píseň o tkaní. (František Chládek)
  4. ŠTĚDRÝ DEN. (Karel Jaromír Erben)
  5. SVÍZEL SYŘIŠŤOVÝ. (Sigismund Bouška)
  6. ČARODĚJKA. (Augustin Eugen Mužík)
  7. Křidélka z paprsků... (Růžena Jesenská)
  8. Chaloupka. (Emanuel Miřiovský)
  9. NA PŮDĚ. (Eliška Krásnohorská)
  10. Poesie. (Adolf Heyduk)