Kol zaplál po hvozdě nach večera,
co chvíli dál se šine, výše stoupá,
až bleskl v písek na břeh jezera,
kde s pěnami se na mělčině koupá
i dále hloubkou modrých vln se brodí
až k protějšku. Tam širá skála holá
půl ve vlnách a nad vlnami zpola
se v hlubině i výši v šero tratí.
Prv bílá, jako deska hrobová
teď, jak by se jí v ňadra ledová
krev lila, rudne, plamenem se zlatí;
a v žáru tom, jenž sálá v sosen hlavy
a barvy lesa v jeden purpur taví,
hle, po skále stín velký, černý chodí.
Stín lidský, v podobě však obrovité,
jak démon v záři věčných plamenů,
svůj tmavý zjev na žhavou stěnu vrhá.
Teď chýlí paže; myslil bys, že trhá
tu skálu ze základů, z kořenů,
neb k tůni pod vodami nejhloub skryté
že sáhne prstem, zaryje se nehtem
v dna slizký hrob a vymrští pak s chechtem
z vod na povrch, co kdys tam utonulo...
Teď zjevení se náhle k výši hnulo
a kryje skálu nestvůrným svým tělem
od pěny vod už po sinavý vzduch,
kde v bledý oblak černým vráží čelem,
jak v nebesa by temný vzpoury duch
hnal útokem. Teď lokty rozprostírá
i zdá se ti, že v nich tu skálu svírá
a zas jak spálen žárem jejích boků
pln strachu couvá ve zbabělém skoku,
zas kradmo blíž se plazí, chvíli váhá
i znova rázně v ledví její sáhá
i napíná své duchovité svaly
a tlakem vzteklým skálu před se valí – –
Vše marně však. Již athlet příšerný
se v sebe choulí v malomocném studu
i čeká, číhá; teď se zvedá temně,
hle, ramena svá rozpíná i šíří,
jak rostla by z nich křídla netopýří,
až nepoznáš, zda stín ten nezměrný
duch Satan jest či zvíře z pradob země;
i vzdýmá silou nezdolného pudu
svou peruť beztvarnou až pod nebesa,
by unesla jej žeřavé té skále,
však ona marně mává neustále,
až jako mrtvá k tělu mdlobou klesá;
vždyť k patě obrově svou celou tíží
se hory, vodstvo, zeměkoule klíží,
a marně vzdušný velikán ten stinný
chce letem ujíť hroudě ve svět jiný.
A dlouho trvá hra, jež zrak můj poutá.
Stín poznovu vždy z přitmělého kouta
se dobývavě řítí, skálu ztéká,
zpět odražen pak svislé oudy vléká,
jež každou ranou pitvorně mu chromnou;
vždy znova zuřivě se vrhá v před,
by obludnými ruchy bájné stvůry,
jichž nikdy v živém tvorstvu nezří hled,
se chopil skály s vůlí neoblomnou:
tu chce ji bokem do jezera vmésti,
tu pádnou pěstí rozdrtit ji s hůry,
tu vyvrátit ji, na bedrách ji vznésti.
Však všecko hrozivé to úsilí,
v němž tmavý zjev se lopotí a svíjí
jak červ, jejž k zemi zrnko písku tlačí,
vše posunů těch divých víření,
vše potýkání s cílem svým se míjí,
a marně velikán ten zpozdilý,
jenž nemá sil, by zvedl pírko ptačí,
se pachtí ve svém pyšném šílení.
I stanu v chodu, an mě zjev ten jímá;
on stojí též, tak zříme přes jezero
druh na druha. Již v boru mží se šero,
jen skála dosud plamenně se vznímá,
a na ní lpí můj stín jak přikován, –
hle, tvora malého stín velikán!
Hoj, skrč se, obře, sobě samu k smíchu!
Již v zrcadle té rudožhavé skály
mi zjevils nadlidskou tu lidskou pýchu,
jež zve se vůlí, velikostí ducha,
či velemocí rozumu, či sterým
snad ještě sladším jménem sebechvály,
k níž tvrdá skaliska ta kol jsou hlucha...
Ó přelude, ó velký stíne, kterým
náš obraz roste v mnohé žhavé chvíli,
ty obří touho v slabém prášku síly,
ty pude bohatýrský, velkolepý,
jenž hlavou ženeš, cíl kde skalou hrazen,
ran svojich necítě, k své zkáze slepý,
pln víry vítězné, byť stokrát zrazen,
ó jaká v tobě svatá pošetilosť,
v tvém hořkém losu jaká božská milosť!
Nechť domnělým jen křídlem, drahý klame,
v tu skálu biješ, selhávaje v smutku,
oč větším’s ubohé přec pravdy samé!
Ó nadšení, oč větším’s nás i skutků!...