Rozžeh’ jsem prvně svícen parožnatý,
chanuky svátek*) Israel dnes slaví,
mně třikrát běda! že ten večer svatý
docela zbělil šediny mé hlavy.
Třicátá půlnoc nad oknem mým stojí,
co duše moje se zoufáním v boji,
dnes jitřní hvězda ranních za červánků
zas najde v slzách víčka beze spánku.
Ubohý starče, jedinou měls dceru,
jak bludný plavec hvězdu na severu,
jediný lupen, jeden pramen v stepi,
jedinou duši, jež tě láskou střehla,
a teď ji voláš pláčem bědným slepý,
jak noční rosu palma vedrem zžehlá.
Bylť úsměv její, jak by vánku dechy
květ oranžový padal s listů střechy,
a v oko její celé moje štěstí
andělem krásy Jehova dal snésti –
nač myslit dál a vlastním vzpomínáním
přitiskat osten k zbodaným již skráním?
Z večera jednou karavana celá,
velbloudů zástup, pozlacených mezků
k chaloupce mé z hor nedalekých sjela
hledajíc pravou do Damašku stezku.
K úžasu svému v shromážděné četě
v čabrace zlaté, muže po boku,
Juditu zřel jsem na velbloudím hřbetě
s důvěrou dětskou v tváři, ve oku.
Turbany lesklé, hlavice jak máku,
opasky zlaté, pštrosí chochole,
osmáhlé tváře s pýchou v divém zraku
obstouply chatu v šumném hlahole.
„Derviši cizí! to-li tvoje dcera,
kalifa ret se k džauru pokoří,
od dneška má je krásná bajadéra
a tobě dám loď šperků na moři.
Veliký Allah v horách zmátl cestu,
bych na dol zlatý přišel, na nevěstu,
jak antilopu v horách nocující,
postřeh’ jsem v mechu hurisku tam snící. –
Fík s palem hlavou, kapradinou řásnou
snů vějíř spřádal nad dívčinou krásnou,
již prvým hledem pomýšlel jsem na to,
jak v rukou mých se zaskvěje to zlato,
jak v letu křepčíc po koberci patou
ukojí vášeň ve útrobách vzňatou.
Z Iranu květem ověsím ji doma,
v červeném moři zlovím perlice,
a sto otrokyň, kdy povelí rtoma,
přinesou drahé masti na líce.
Však hlava tvá, kdy v naduté se pýše
rozkazu mému, přání protiví,
plemeno tvé, jež v kalifátu dýše,
jak stádo vženu v plamen ohnivý.“
Byl Abdal-Malik, Damašku to vládce –
má dceř se smála; v zdobách královny
že uzří svět jak vzdušné ve pohádce,
lesk minaretů, půvab čarovný.
Dětinnou byla; však mé srdce vroucí
div neustalo v útrobě mi tlouci,
já nehnul brvou, z kamene měl oudy,
jen tupým zrakem hleděl na velbloudy. –
Otrockým hlasem v prach se kloně bradou
v zajetí dal jsem dceru svoji mladou,
však pojednou, jak jiskry na oceli,
myšlénky dávné hlavu rozechvěly.
„Kalife mocný, svol jen k prosbě jedné,
v pokoře otrok z prachu k tobě vzhlédne,
viz národ můj jak uhněten se plazí,
pro boha svého nemá svatyně,
jak zvěř divokou stíhají nás vrazi
a stánek boží – chudá jeskyně.
Chrám vystav nám a dceru odveď v harem,
v objetí jejím celé nebe dříme,
výkupné její zaplatiž tím darem,
my ještě hlouběj v prach se pokoříme!“
Vystavěn chrám a obec spěchá celá
k chaloupce mojí úctou rozechvělá,
okénka věnčí ratolestí palmy
proroka zbožné prozpěvujíc žalmy,
v nadšení jásá, obět velkou chválí,
že ruce mé se s dcerou rozžehnaly
pro slávu boží, pro Jehovy stánek –
však pro mne přešla chvíle radovánek.
Myšlénky hrozné tepaly mi v čelo
černými křídly, srdce odumřelo.
Hle! krásný chrám jak černý les se chmuří
s hvězdami v oknech, s lunou na cimbuří,
lešení ještě v síť se kolem spíná,
již zítra posvětit mám stánek hospodina.
Zvuk písní z města, v skalinách jak ptáci,
ozvěnou smutnou v nitru mém se ztrácí,
dnů třicet trvám na modlitbách k bohu,
zda milost boží dosáhnouti mohu?
Prodal jsem duši, mrzkost bohopustá
ne k slávě boží, k záhubě mi vzrůstá.
Kmentový biret se korunou zlatou,
obléknu sukni, thoru vezmu svatou,
zapálím obět k odpuštění hříchu – – –
V noc rabbi vyšel u divokém smíchu.
Zarudnul oblak v poušti na pohoří,
zápalná obět – Jehovy chrám hoří.