Tma, zlá to tma, jež kolem houstne...
Bůh suď... Zas bolí duše má...
Jsem jak ten pták; když v kleci tloustne,
je spokojen a nezpívá.
Když síly jeho uplývají,
duši si vyzpívá...
Před lety tupě jako ovce
hnán modou, chodil v davu jsem
v hod tento Boží ve Stromovce,
bavil se družným rámusem
a touhu tu měl, natáhnouti
své údy v svěží trávu jsem.
Rozdílné dnes a jindy touhy.
Cos jiného bych dnes zas radš.
Hospodin na ovce své dlouhý
má neposlušné karabáč.
Přes celé stádo své je šlehá.
Tu nespomahá hněv a pláč.
(Tak ulice se na mne řítí
tu dnes... Ten rachot děsivý...
Přátelskou ruku zachytiti!!
Jsem živý dnes či neživý?)
Kol uší jako ovád bzučí
karabáč zlý a plesnivý...
Zdá se mi, hustým mořem plynu
soustrasti vlastní. To je zlé.
A nelíbím se Hospodinu
na celé této pouti své,
na tabulkách těch podél cesty
pramálo, věru, odvislé.
Ba ovšem... Cítím horko v líci.
Ne – nebyl v tom všem rozum. Ne.
To slon jen může dovolit si
stromky jím čerstvě zlomené
naházet v cestu a jít píti
z nejbližšího vždy pramene.
Nu – brzo bujný přejde zápal.
Což musilo to vše tak být?
Po zelené jsem krvi šlapal.
Teď nemohu se zachytit
stromečků v chůzi. Zlomeny jsou.
Což musilo to vše tak být!?
Tma, zlá to tma, jež kolem houstne.
Bůh suď... Zas bolí duše má.
Jsem jak ten pták. Když v kleci tloustne,
je spokojen a nezpívá.
Když síly jeho uplývají,
duši si vyzpívá.