– – – toť plané řeči – ano, u sta hromů!
že New York slavil největší svůj svátek,
když kommodore náš z Filipin se vrátil,
že obě strany – a v tom poprvé že
se shodly spolu – nabízely jemu
Dům Bílý a s ním funkci presidenta –
co myslíte si při tom, zemské krysy?
To povýšiti mělo Dewey George?
Řek „hlupáci“ bych, řeknu: pošetilci.
Jsou činy, kterých nelze odměniti,
jest rostlina, jež nikdy nemá květu –
a odměň jej – už ubereš mu ceny
a u toho jej snížíš, kdo jej proved.
– No, kalíšek sem! Hrdlo námořníka
být musí svlaženo a duše dostat
se do nálady, má-li vzpomínati
na chvíli, kdy se tenkrát zahoupala
od světla denního ku branám pekla,
ba, skorem byla v pekle! – To jsou činy,
jež provedeny, odměnou jsou sobě
a všecko, co by svět chtěl přidat k tomu,
je stáhlo by z té říše hvězdné slávy
do bláta země. Provedou se jednou,
snad za sta roků jednou. – Ale výklad
si složte sami. Dám vám jen text k tomu
jak pastor boží slovo o neděli.
Já povím prostě, jak a kde to bylo.
– Tak, správně nalils, zelený ty hochu,
tu vědu nalévání pěstuj vždycky,
když osud přivede tě do okolí
starého námořníka. – Pozvedne-li
však jednou Vlast ten hvězdnatý náš prapor
a nutno bude jíti na fregatu –
jdi na fregatu, jak šel bez reptání
ten starý námořník, jenž dopřává ti
cti, žes mu dát směl sklenku k povzbuzení.
Vy sotva znáte záliv u Manily.
To, braši, představte si velkou kapsu
s uzounkým vchodem, vchod ten uzavřen je
ostrovů řadou, každý ostrov – pevnost,
zkad jícny děl jak duté oči lebek
se dívají a smělci smrtí hrozí.
A celý přístav uvnitř obtažen je
– jsouť Španělové od vždy zbožní páni –
růžencem tvrzí. V této velké kapse
je kapsa menší – záliv u Cavite.
Tam Španělsko má svoje arsenály
a růženec dvoj– až i trojnásobný.
V té menší kapse stálo loďstvo jejich
a – jak snad rozumíte – ochráněno
i přírodou i dovedností lidskou.
Byl první máj a čistě prané ráno,
když stanuli jsme u té velké kapsy –
což „stanuli“ – my ani na vteřinu
se nezastavili a plnou parou
jak labutě jsme pluli modrou vodou
za admirálskou lodí – do zálivu.
Loď za lodí, a všechny pěkně v šňůře,
jak při manevru. Plachých ran pár padlo
z těch očních jam, a přední naše lodi
jim vrátily ten pozdrav desetkráte.
– Jen nalej, hochu! – Bylo to, jak dáš-li
slovíčko ženské. Zpět dostaneš deset.
Tak vepluli jsme do veliké kapsy –
a byl to pohled! V levo dosahuje
až k nebi takřka věnec temných vrchů
a dole vyhlížejí z hájů, zahrad
bělounká města. V pravo jako klenot
Manila svítí do čistého vzduchu
báněmi, věžmi, domy světlých barev.
A lodi naše manevrují směle
do malé kapsy, přímo do Cavite.
Kouř z komínů plul do čistého vzduchu
a ve výši se roztáh na baldachýn –
snad andělové to tak nastrojili,
by pánubohu zakryli tu zkázu,
jež zbožné Španěly zde stihnout měla.
Oh, žertuje se dneska, milé krysy,
však tenkrát – no, nám bylo jinak tenkrát.
U Cavite, jak řek jsem, stáli oni.
Loď vedle lodi, všechny houpaly se
na modré vodě lehce, bezstarostně,
jak slečny v bále, když si muzikanti
nástroje ladí, a ty krasavice
se čepýří už na své tanečníky –
ba, žertuje se dneska, ale tenkrát
nám Španěl mohl zahrát pochod smrti,
jen kdyby – inu řeknem přímo: kdyby
na místě Španěla byl Amerikán,
na místě Montoja náš George Dewey.
Smrt nežli zabí, vždycky ochromuje
a činí bezbranou tu oběť svoji
– jen měl by vědět člověk, obětí kdo,
a komu Osud zvítěziti určil,
a půl dne často, často hodiny jen
je potřebí, by bylo trochu jasno –
tak jícny tvrzí bouchaly a hřměly
a v půlhodině všem nám bylo jasno,
že bouchají a hřmí, by rámusily.
Jich rány netrefily, naše bomby
v ně padaly, zmar nesouce a oheň
a přísně mlčení jim kázajíce.
I lodi jejich ozvaly se krátce
a byl to spíše výkřik uděšení
než obrany. My vpluli v malou kapsu
a v jedné přímce jsme se postavili
loď proti lodi – jako při manevru.
Pak na komando poslali jsme salvu
do španělských těch krasavic a druhou
a třetí, čtvrtou – inu, výzva k tanci,
jak dovede jen naše Amerika.
A krasavice začly se nám klonit
a pýřily se, promlouvaly trochu,
bok zdvihly jedny, druhé, nestydaté,
své zadky vystrčily na nebesa
a třetí zahořely náhlou vášní
a syčíce a šumíce se nesly
po rozbouřeně vodě rozběsněně,
až jako vyčerpány klesly do vln.
Tu pustili jsme čluny na záchranu
tonoucích lidí – – – Nalej sklenku ještě,
jsem hotov skorem se svou povídačkou –
oh, krysy, krysy, takový den zažít,
dost pro život je. A teď představte si:
náš kommodore vsadil ten den v sázku
čest Ameriky, život svůj, svou pověst
a život všech nás, nechceme-li mluvit
o eskadře a všem, co vezla sebou
a zahrál va banque – můžete se vmyslit
v tu duši jeho? Víte, co v ní nechá
den takový, když dobře dopadlo to?
A pak mu přijdou s poctou, presidentstvím,
a čerti vědí, ještě s čím! Já viděl,
jak na můstku stál admirálské lodi,
praporek v ruce, v zubech lulku svoji
a k předu hleděl – ne na jícny tvrzí,
ne na španělské lodě – zíral v prostor,
kde viděl Cos, s čím vešel v onu sázku,
s čím hrál a toužil vyhrát. Ano. Slovem:
to první máj byl tenkrát. Náš i Jeho.