Decimus Brutus, konsul, tuto zprávu
posílá od nejzazších konců světa.
Že Lusitanům, jatým v bitvách, dal jsem
dvé měst, tož Carteju a Valentii,
za bydliště a učinil tím z lidí,
již od divokých zvířat pouze vzhledem
svých těl se lišili až do té doby,
občany dobré, dbalé stád i polí,
řemesel živných, bdělé obchodníky –
to všecko jsem vám, otci shromáždění,
v předešlé zprávě svojí šíře vypsal,
a doufám, pochvaly že vaší došlo.
Od doby té jsme prošli Iberii,
zem úrodnou, kde v souladu se střídá
hor velebnost a poklid širých polí
a města barbarů, jež (pamětliví
svých předků slávy) útokem jsme brali
a lidem, kteří ani jméno Říma
neznali dosud, rázem ukázali
meč jeho k hrůze, zákon k blahu jejich.
Tak zem jsme prošli k nejzazším až koncům.
Však tu jsme spěšně k návratu se měli;
bez odpočinku, jehož třeba bylo,
noc celou táhli jsme (neb jasné dával
k pochodu světlo velký plný měsíc),
a tak byl rychlý z končin těch náš ústup,
že útěkem by byl moh býti nazván,
kdyby nám silou lidskou býval vnucen.
Toto se stalo, otci shromáždění:
K hor úpatí jsme včera o polednách
pochodem došli. Mírné boky jejich
se lesy černaly, a legie mé
po rozkazu mém vystoupaly vzhůru.
Bezpečno bylo, po barbarech nikde
nebylo slechu – takto jméno římské
před námi šlo a shluk jich rozhánělo.
Když stanuli jsme na hlavě hor oněch,
tu nekonečné vody objevily
se očím našim. V dálce zamodralé
se spojoval pak oceán ten s nebem.
Před námi dole příkře břeh se vrhal
do tmavé spousty. Viděli jsme meze
tohoto světa nevlídné a pusté.
K večeru bylo. Slunce sklánělo se
lámajíc kopí svoje o ty vody
z pod černých mračen. Na pozdrav pak jemu
dal troubit v polnice jsem všeho vojska
a orly legií dal sklonit před ním.
Však rozhněvaně bůh nám poděkoval.
Zrud do krvava, až se hrůzný odlesk
po mračnech rozlil, zčervenil i vody,
a rozezlený ponořil se v moře.
Tu zasyčely vody, popáleny
nebeským ohněm, v bělo zpěnily se
vln hřebeny a ku břehům se hnaly
v divoké zlosti, stále vyšší, vyšší,
až jako hory přelily se na zem
a tříštily se v strašném naříkání;
mrazivý vichr zdvih se v temné dáli
a přes ty vlny hnal se prudkým hněvem,
na hory vylet, kde jsme stáli v děsu,
bil v líce nám a orly naše kácel
a k návratu nám těla obraceje
svou řečí příšerné nám hrozby hučel.
A mračna divných tvarů táhla nebem
nad naší hlavou na východní stranu
a kývala nám nastoupiti návrat,
a stromy všechny úzkostně svou hlavou
nám radily se spěšně obrátiti –
i rozkázal jsem sestoupiti s vrchů
a cestou, jíž jsme přišli, jíti nazpět.
My viděli, že nepříjemní božstvu
jsou diváci, když znaveno se bere
po denní cestě k svému odpočinku.
A nikdy nebylo to štěstím Říma,
kdykoli jednal proti vůli bohů...