Romance o jaře 1848.

Jan Neruda

Romance o jaře 1848.
Čas oponou trhnul – a změněn svět! Kam, kam padlo lidstvo staré? Ej kamkoli tázavý letěl hled, vše nové, tak mladě jaré! A ve vzduchu šuměla divná báj a pěl nám ji sad, pěl ji haluzný háj, i pěl nám ji údol i horstva tem, a pěla ji celá nám širá zem a pěli jsme: „Volnost – volnost!“ Tak lesklá teď čela, tak kyprý ret a pohled tak vlhce řásný, krev na rubín mladla, sval změnil se v květ a každý byl člověk krásný! Nám ve jedno splývala noc a den, den samá byl tužba, pln záře sen – my chvěli se, nevěděli oč, my smáli se, nevěděli proč – ach příznaky první lásky! [21] Jak ku svatbě hluknul se mužstva roj, druh druhovu ruku třímal, a jasavě ku předu šel ten voj, byť osud i v děla hřímal. Kde klobouk tam péro, kde bok tam zbraň – kdo tyranem, prchni, chraň se, chraň, jeť ztracen, kdo ve smích by statnost bral, z těch každý by stokrát život dal „Za národ i lidstvo celé!“ I příroda všude se leskla kol, den každý jak vyhejčkaný, měl modroučkou na sobě kamizol a zlatem byl obetkaný. Kraj celý jak bálová síň se skvěl, kdes pod zemí hudba, vždyť tančil, kdo šel – sám pánbůh nás pokynem k tanci zval a blažen se nad námi usmíval: „Nuž konečně lidmi tedy!“ 22

Básně v knize Balady a romance: