Ballada májová.

Jan Neruda

Ballada májová.
V bílé míse vodu vaří s úzkostlivě bdělou tváří – pěkná holka, lepých tvarů. Voda v míse v plném varu, bubliny jak v dešti chrlí, a jak holka varu slouchá, voda kloktá, syčí, hrčí, jak když cvrček v hroudách cvrlí, jak když oknem bzučí moucha, jak když v dálce povoz hrčí. Houkla půlnoc. Holka klekla, prsten rychle s ruky svlékla, hodila jej varné v lůže. „Svatá panno Petronillo! Dnešní májové své noci máš náš osud ve své moci, [41] činíš cokoli Ti milo – prosím, prosím, dej mi muže! Zajisté že muže svého každého z Tvé ruky beru, nepředpisuju Ti věru, svatá panno, nevybírám, nemysli si, že se vzpírám – jen ne, probůh, zrzavého!“ Z mísy vrch se páry valí, a jak holka blíž se kloní, z páry líbezně to zvoní jako stříbrem z dálné dáli: „„Vidíš, holka, mám Tě ráda! Ve kostele ráda býváš, tenkým hlasem „Ave“ zpíváš, dala bych Ti kamaráda – ale koho dát Ti, koho? Je vás ve vsi trochu mnoho – zbyl jen hajných synek chudý, a ten je jak liška rudý; sivé oči jako liška, tělo vychrtlé jak tříštka, a je –““ „Dej mi tedy toho!“ 42

Básně v knize Balady a romance: