Nevím, kam jdu, jdu, aniž vím kam,
na osud svůj se spoléhám,
na krásný osud básníka,
jenž do budoucnosti proniká,
pralesem v prales razí si cestu
k budoucím lesům a k příštímu městu,
osobnost prostá, vítězná, tklivá,
zdiveným zrakem na vše se dívá,
na roucha lilií, na ptačí let
a jde vpřed.
Nevím, kam jdu, ale jdu jako oblak bílý
blankytem pomalu za obzor míjející.
Nevím, kam jdu, ale jdu jako sémě, jež pílí,
na vlnách vanu volně se houpající,
pampeliščino sémě okřídlené:
někam se žene
a někde snad padne a vzklíčí,
trs penízů zlatých vztýčí
k nebesům.
Nevím, kam jdu, ale jak je to krásné, jíti,
projíti, jíti celé to žití krátké!
Poeti cukrovinek, jíti, nezemdlíti,
jak je to sladké!
Jeť pouhým odpočinkem každé zastavení,
ta trocha včerejších květů a plodů,
zapomenutých zítra novou pro úrodu,
a cíle není,
neb cíl je mrtvý bod,
starcova židle, víra žen,
a na cíli vztýčen je hrot,
na nějž jsi naboden.
Nevím, kam jdu, ale vím,
že pro sklizeň jen se zastavím,
a sklidiv, opovrhnu sklizní tou
a půjdu dál za novou úrodou.
Nevím, kam jdu, ale vím,
že než bych cvrlikal niklové mince, raději oněmím.
Nevím, kam jdu, ale mám
zázraky v snách svých pod víčky,
a proto vám, poeti, ponechám
niklové mince, cukrlátka, plyšové kytičky,
vám, poeti, kteří sedíte
jak na bidélku kanáři
a drátěnou mřížkou hledíte,
že svět se kdesi utváří
a žití, nedostupné
než vůli zpupné
a básníkům!
Nevím, kam jdu, ale chci
s krvavým úsměvem na srdci
těm za obzorem něco krásného dáti.
Chcete-li, můžete to básněmi zváti.
Jsou to však režné snopy pro budoucí stodoly,
krystalů drsné a tajemné drúzy,
výtažků vzácných kostky a zlaté oboly
na šňůrách sňatých z ňader divoké Múzy,
z jichž prsů jsem smetanu sál,
když jsem se poetům smál
pijícím podmáslí.
Nevím, kam jdu, jdu, aniž vím kam,
po země zelených věncích jdu sám,
a hleďte, chci dohonit západ!
Smějte se: Jaký to nápad!