Co žita metala již, mlžilo se v nich
lehounce, zlatě, zdála se též zlátnout ves,
tu luka byla jeden květ a vodních stružek smích,
hus pasáci zasedli každou nespasenou mez
a křiky po stráních a praskot bičů dozníval,
až večer bylo plno hvězd a zvonek zaklinkal.
Tu někde na sadu se sešli v teplé noci té
tak rozhaleni, sedli do skupiny, tmou již oblité,
sousedi, sousedky a mládež křepčíc kolem senných kup
zpívala, na časy se blýskalo, že ze zvonice
se leskl kříž, co mnozí ještě klábosíce
již usínali, ztráceli se zvolna do chalup.
Jak lázeň potok dýchal teplo ze traviny
a raci lezli hloupou vášní v hrachoviny,
byl čas, kdy kolem pole řepného se musíš krást,
vytrhneš řípu nevzrostlou, i kousneš do ní – slast!
Tak, jak jsi chodil bos, když hvězdy proměňavy
stříbřily v rosné konce posekané trávy.
V košili často servané, kalhoty s jednou šlí
a bez čepice kolem osyk do rybníka
jsme vzdor zákazu potmě vykoupat se šli
a nebáli se hastrmana, tajtrlíka,
ač mluvili jsme o něm, a když mlasklo cos
kdes v chobotu, my hrdinsky jsme zdvíhali svůj nos.
Když za výpravou zlákán byls, jež do lesů
šla v noci hledat vepřů zloděje a krav,
cikány Růžičky, cikánky černě lesklých pačesů,
když ploužit krok jsi slech', klest praskat za výprav
a houkat sovu kdes a kapli Jana Křtitele
se bělat na kopci s tím tichem jako v kostele.
V ty dny a noci paren vše se potem slívá,
a nedozrálé ovoce tvou první láskou bývá,
i bázeň před zraky, zmračené v přísné řasy,
když páně učitelův hněv překypí pěnící,
co vymlouvající se selhávají hlasy
plačících dětí v nízké školní světnici.
To dokvétají žita, barvy hoří květin všech,
přepestrých květin, dětí hry jsou nejbujnější,
sad, pole, zahrady a les má silný dech
a za růžemi, stromy plno tajných skrejší
má léto blažené, a dnů a noci hra
již tuší plnost svou a k vážnosti žní zrá.