Toť plamen! v něm má bytost dohořívá;

Xaver Dvořák

Toť plamen! v něm má bytost dohořívá; Toť plamen! v něm má bytost dohořívá;
 při otevřených dveřích s bílých svic vosk rychle kane – to z mých zřítelnic proud slz mi do vnitř obrácený splývá. Má duše, nevíš, juž se připozdívá a obzor zastřený se temní víc a víc; máš ticho náhrobků a popelnic, to ticho, jež tak v hloubi roztesknívá. Jsou otevřeny tyto bílé dvéře, On stojí za nimi, jej vidím v šeře: „pojď!“ kyne útrpně mi teď! Hoř, bytosti má, ať se život splaví, jsou dvéře dokořán, jsem nedočkavý: má duše, vzleť, ó vzleť, ó vzleť! 18
Básně v knize Eucharistia:
  1. V chrám vešel jsem, pod mrakem stálo žití,
  2. Pod bílou třásní chleba zastíněný,
  3. Tě milovat, ó musím, musím;
  4. Ó holubičko mého opojení,
  5. Jsem žebrák drzý, který vešel tady;
  6. Květ bájný hostie mi do snů kývá,
  7. Má bílá růže ve monstrancí váse!
  8. Při tomto světle matka moje čeká,
  9. Mé šero tiše zpívá,
  10. Juž v tichých vodách pluji,
  11. Hle, hnízdo pelikána! Zde se tají,
  12. Toť plamen! v něm má bytost dohořívá;
  13. Ó lilje mystická, jež věčně otevírá
  14. Ty’s, srdce, mlčelo, ó sfingo pouští,
  15. Sen nejsladší, Ty ke mně sestupuješ
  16. Juž kolébkou se stalo srdce mé,
  17. V tom tichu exstatickém rozlévá se
  18. Ať rostou temnoty, zhasněte svíce,
  19. Tys zůstal, ne bys vavříny si chystal,
  20. Strom života, ó pojďte s něho jísti!
  21. To veliký jest sabbat duší,
  22. Zde nejvyšší jest všeho meta,
  23. Chléb tajemný jezme, ať s námi splyne,
  24. Sem sypte květy, nejkrásnější truste,
  25. Ó nepochopitelná!