Juž kolébkou se stalo srdce mé,

Xaver Dvořák

Juž kolébkou se stalo srdce mé, Juž kolébkou se stalo srdce mé,
 tam krásné dítě vroucně kolébám; co, Betleme, kdys ty, já nyní mám, ne kříž, ne smrt je víc mi odejme. Jak toho pomním, hruď se dme a nitro plá jak ponořený chrám pryč s hluku světa k duše hlubinám, kam v bouřích utajeni sejdeme. Zde žít chci nepoznaný eremit, ni květů vilný dech, ni slunce svit mne nemůže víc odtud vyvábit. Ať šeptá noc, ať žitím hřímá den, zde zůstat chci a nevyjdu víc ven, zde v svatých visích v sobě ponořen. 22
Básně v knize Eucharistia:
  1. V chrám vešel jsem, pod mrakem stálo žití,
  2. Pod bílou třásní chleba zastíněný,
  3. Tě milovat, ó musím, musím;
  4. Ó holubičko mého opojení,
  5. Jsem žebrák drzý, který vešel tady;
  6. Květ bájný hostie mi do snů kývá,
  7. Má bílá růže ve monstrancí váse!
  8. Při tomto světle matka moje čeká,
  9. Mé šero tiše zpívá,
  10. Juž v tichých vodách pluji,
  11. Hle, hnízdo pelikána! Zde se tají,
  12. Toť plamen! v něm má bytost dohořívá;
  13. Ó lilje mystická, jež věčně otevírá
  14. Ty’s, srdce, mlčelo, ó sfingo pouští,
  15. Sen nejsladší, Ty ke mně sestupuješ
  16. Juž kolébkou se stalo srdce mé,
  17. V tom tichu exstatickém rozlévá se
  18. Ať rostou temnoty, zhasněte svíce,
  19. Tys zůstal, ne bys vavříny si chystal,
  20. Strom života, ó pojďte s něho jísti!
  21. To veliký jest sabbat duší,
  22. Zde nejvyšší jest všeho meta,
  23. Chléb tajemný jezme, ať s námi splyne,
  24. Sem sypte květy, nejkrásnější truste,
  25. Ó nepochopitelná!