PROSLOV

Antonín Sova

Otroctví chlebem denním lidstvu bylo... Nevolník skrčen v koutě pěst svou svíral a proklínal to vlastní svoje dílo: pro panstvo klidil jen a sklizně sbíral... Tak věky chodil vždy po cizím lánu, karabáč slyšel jenom zasvištěti, desátky, pokuty přinášel pánu, své tělo dal i těla svojich dětí... Ze silnic do lesů, z obilných mlýnů se vléknul zapřažen a zase kolem, zvěř vysokou i černou hnáti musil svým zničeným a rozdupaným polem. Tož celé týdny a zas nové týdny, zas nové roky věčně robotovat, v neděli cítit jak je člověk bídný a svoji mstu jen na dně srdce chovat. A vrchnosti vše dát, co zbylo ještě pod střechou, na poli, když milost kývne však draze zaplatit, skřípnou-li kleště msty rozmarné a nálady vždy divné. Jít ve stádech od jinocha k starci a klonit se jen k zemi vždycky pánu, a neozvat se slovem chlebodárci, jen robotovat na cizím tom lánu... Dál otročit, dál v cizí půdu síti, své tělo zapřáhnout a duši svoji, pro cizí sklízet dál a otročiti a nechystat se, nechystat se k boji?! Však dovršen čas: dost již obohacen selskými mozoly pán, statek cizí, dost zaň je namodleno. Otrok ztracen chtěl poznat též, jak pod svůj krov se sklízí... A jednou vzbouřen s kosami a s cepy se sekerami, s kopáči a rýči se vzdorně postavil a hnal se slepý na vrahy své. Ten hlas k nebi křičí... Vstal sedlák, nedbal života ni smrti, a mučen, trestán na hrdle šel směle a na rozcestích věšen, hrůzou drtí své vyssavače a své mučitele... Věk otřásl se svojích ve stěžejích, krvavou lázeň přinesv oběť svojí, jak převrat každý žádá ve svých dějích od velké doby po zoufalém boji. Staleté ledy pohnuly se, svatá přec Spravedlnost přišla, pozdě třeba, myšlenka zvítězila, pevně spjatá s budoucí písní svobody a chleba... Víc síla zdola nežli mocných přízeň, víc bázeň jich než láska k zotročeným, přec Spravedlnost přišla, lačných žízeň ukojit a čest vzdát údům zmdleným. Den onen musil přijít, který snímá s otroků pouta, z rabů násilnosti, svobodou stejnou v zákon píše, hřímá, a povinností stejnou, svéprávností: Na svoji hroudě pevné zakotviti, ji obdělávat, zmnožiti svou pílí, potomkům cele zanechat ji, žíti, abychom mocněji a lépe žili, ji učit milovat jak sílu živou, tím laskavější, čím víc milována a důvtipem svým, rozhledem tklivou dát péčí v sobě dělníka i pána...

Patří do shluku

klas, klasa, lán, žeň, pluh, brázda, obilí, zrno, stodola, žnec

521. báseň z celkových 1025

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. ZRUŠENÍ ROBOTY. (Eliška Krásnohorská)
  2. II. Tak prostá lidu vypravuje báje: (František Leubner)
  3. Píseň oráčů (František Cajthaml-Liberté)
  4. Vůl. (Augustin Eugen Mužík)
  5. Píseň rozsévače. (Augustin Eugen Mužík)
  6. Píseň klasů. (Jaroslav Vrchlický)
  7. None (František Serafínský Procházka)
  8. Etruská ballada. (Jaroslav Vrchlický)
  9. Tichá láska. (Augustin Eugen Mužík)
  10. POŘÁD TOTÉŽ. (Augustin Eugen Mužík)