Otroctví chlebem denním lidstvu bylo...
Nevolník skrčen v koutě pěst svou svíral
a proklínal to vlastní svoje dílo:
pro panstvo klidil jen a sklizně sbíral...
Tak věky chodil vždy po cizím lánu,
karabáč slyšel jenom zasvištěti,
desátky, pokuty přinášel pánu,
své tělo dal i těla svojich dětí...
Ze silnic do lesů, z obilných mlýnů
se vléknul zapřažen a zase kolem,
zvěř vysokou i černou hnáti musil
svým zničeným a rozdupaným polem.
Tož celé týdny a zas nové týdny,
zas nové roky věčně robotovat,
v neděli cítit jak je člověk bídný
a svoji mstu jen na dně srdce chovat.
A vrchnosti vše dát, co zbylo ještě
pod střechou, na poli, když milost kývne –
však draze zaplatit, skřípnou-li tě kleště
msty rozmarné a nálady vždy divné.
Jít ve stádech od jinocha až k starci
a klonit se jen k zemi vždycky pánu,
a neozvat se slovem chlebodárci,
jen robotovat na cizím tom lánu...
Dál otročit, dál v cizí půdu síti,
své tělo zapřáhnout a duši svoji,
pro cizí sklízet dál a otročiti
a nechystat se, nechystat se k boji?!
Však dovršen čas: dost již obohacen
selskými mozoly pán, statek cizí,
dost zaň je namodleno. Otrok ztracen
chtěl poznat též, jak pod svůj krov se sklízí...
A jednou vzbouřen s kosami a s cepy
se sekerami, s kopáči a rýči
se vzdorně postavil a hnal se slepý
na vrahy své. Ten hlas až k nebi křičí...
Vstal sedlák, nedbal života ni smrti,
a mučen, trestán na hrdle šel směle
a na rozcestích věšen, hrůzou drtí
své vyssavače a své mučitele...
Věk otřásl se svojích ve stěžejích,
krvavou lázeň přines’ v oběť svojí,
jak převrat každý žádá ve svých dějích
od velké doby po zoufalém boji.
Staleté ledy pohnuly se, svatá
přec Spravedlnost přišla, pozdě třeba,
myšlenka zvítězila, pevně spjatá
s budoucí písní svobody a chleba...
Víc síla zdola nežli mocných přízeň,
víc bázeň jich než láska k zotročeným,
přec Spravedlnost přišla, lačných žízeň
ukojit a čest vzdát údům zmdleným.
Den onen musil přijít, který snímá
s otroků pouta, z rabů násilnosti,
svobodou stejnou v zákon píše, hřímá,
a povinností stejnou, svéprávností:
Na svoji hroudě pevné zakotviti,
ji obdělávat, zmnožiti svou pílí,
potomkům cele zanechat ji, žíti,
abychom mocněji a lépe žili,
ji učit milovat jak sílu živou,
tím laskavější, čím víc milována
a důvtipem svým, rozhledem jí tklivou
dát péčí v sobě dělníka i pána...