NAŠE DĚJINY.

František Táborský

Jak to svírá a zas hřeje, pročítám-li naše děje! Od Cyrila, Metoděje bez krve a mučení jde to sladké učení, jde ta vůně lip přes bouře a vzteky chyb, přes chytrácký vtip; jde to vyšší snažení, by ten květ všech učení nejčistším vždy zůstával, med léčivý vydával. Z lip těch drobné zlaté včely ssály, ssály, roznášely po sta dlouhých let až do samot med, a když slepá lidská zloba kácí lípy ze surova, chtěla všechny vykácet, nedaly se, rostly znova, rostly, kvetly na med znova, rostou, kvetou teď, nikdy naposled – požehnaný svět.

Patří do shluku

viditelný, mystický, tajemný, tajemství, vegetace, tisíciletí, mlčení, magický, závrať, agonie

1390. báseň z celkových 1655

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. PŘÁTELSKÁ SONATA. (Antonín Sova)
  2. ALBRECHT DÜRER APOKALYPSA (Jan Opolský)
  3. RADOST. (František Serafínský Procházka)
  4. KVĚTINY A ŽENY. (Zikmund Winter)
  5. LÁSKA (Antonín Macek)
  6. PÍSEŇ, KDYŽ DUŠE USNULA... (Viktor Dyk)
  7. PÍSNĚ KE CHVÁLE DÍVČÍHO TĚLA. (František Taufer)
  8. V ekstasi. (Xaver Dvořák)
  9. BÁSNÍKŮV ODCHOD. (Růžena Jesenská)
  10. JINOCH (Božena Benešová)