SEN.
Cyklus sonetů ku kresbám EM. HOLÁRKA.
VSTUP.
Sen do Věčna jest okno otevřené.
Ó jaké obzory a perspektivy!
Ó jaké zázraky a jaké divy
ti otvírá, ký blankyt se tam klene!
To plná číše duši roztoužené,
to Apokalypsy oř, jeho hřívy
se pevně chyť a vzletíš v cizí nivy,
kde prohlédne tvé oko zamlžené.
Ať věštcem sklání se či dívkou lepou,
vždy pohár poesie dá ti píti,
chlad rajské vláhy, sladké zapomnění;
Stemstem očí obdaří tvou duši slepou,
stem křídel umí hmotu prostoupiti
a světy otevře, zkad návrat není.
I.
Kdys vyšel poutník – tak dí stará zvěst –
Kdys vyšel poutník – tak dí stará zvěst –
jak poutníci šel, kteří chodívali,
by v srdce zdrané trochu míru sváli,
ku škebli přitkli palmy ratolest.
SelŠel poutník v zoři jitra, v svitu hvězd,
sny bezčetné tu jeho duší hrály,
jak bludičky se míhaly a plály
a hasly mhou u křižovatky cest.
I padal večer, smrákalo se již,
jak mlhou cesty vše když opřede,
tmou halily se vrchy, doliny.
Zřel poutník na obzoru velký kříž,
jak rýsoval se v hloubi pustiny...
Děl k sobě: „Ten mne z bludů vyvede!“
II.
V tmu splývalo rameno jeho dvojí,
V tmu splývalo rameno jeho dvojí,
jak černá břevna šera na pozadí...
Ó, v jaké luzné sny kříž duši ladí,
kolébku vítá a na hrobě stojí.
Mír hlásá nitru v palném žití boji,
svým stínem čelo zápasníkův chladí;
přes kámen, klest kdo jde i přes kapradí,
mír z něho pít chce, práhna po úkoji.
Jak srdce bušilo mu, tepny vřely,
když dostih’ jej a na klekátko pad’,
svět pod ním v mlhu rozplýval se celý.
A s kříže vanul úkoj, smír a chlad,
vše mládí báje se mu otevřely,
mu duši noříce v snu vodopád.
III.
Před chodce okem vidin táhla řada:
Před chodce okem vidin táhla řada:
zřel Naděj před sebou stát, vítězící
mu dlaní kynula, k ní s vážnou lící
mu Víra kynula, ta věčně mladá.
Zřel svatý háj pohanský, model stáda
tam tměla se, Stín světlý s rusou kšticí
šel mezi nimi truchlý, žehnající,
a kde požehnal, modla k zemi padá.
Za světlým Stínem, jenž tu božský kráčel,
na bledém nebi rýsoval se kříž,
stín temný za světlým se zjevem stáčel.
Stín poutník nezřel, on jen patřil výš,
za Kristem se a s ním za křížem vláčel,
a celé nebe zdálo se mu blíž!
IV.
Zřel cirků otevřené jícny tmavé
Zřel cirků otevřené jícny tmavé
i sloupy ozdobené trofejemi,
a slyšel šelem řev znít za mřížemi,
a slední pozdrav mroucích „Caesar ave!“
Zřel statné muže a zřel dívky smavé,
zřel kmety v stříbru kštic, jak s haluzemi
šli palem pod andělů perutěmi
a vrhali se v spáry zvěře dravé.
A slyšel hlas: Ó přesvědčení sílo!
Jak velká jsi, že deptáš svět a žití
pro toto znamení, pro ten zjev kříže!
Co útěchy se z toho dřeva lilo,
že cestou do Věčnosti jasně svítí,
nad hroby ještě duchy v celek víže!
V.
Zřel krále před tím křížem, na kolena
Zřel krále před tím křížem, na kolena
jak padali, tak zkrušení a malí,
jak bojácně se v plášťů purpur halí,
ret, který v bitvách hřměl, jak prosbou sténá.
Muž bohatýr a valkyra ať žena,
jak beze síly před tím křížem stáli,
své koruny s čel s pokorou jak sňali
a před ním ztichli, prostí, beze jména.
A kříž ten dále ramena svá vzpínal,
ta měnila se v dvě peruti dračí,
kněz soudil pod tím, kat pod druhým stínal.
Pot chladný cítil, jak mu skrápí lícelíce,
a bylo mu tak divně, bolně, k pláči,
když nad křížem čet nápis: Inkvisice!
VI.
Zřel zástupy – své opouštěly chaty,
Zřel zástupy – své opouštěly chaty,
své teplé krby, malé svoje děti,
v kraj cizí táhly v divné, pestré změti,
kříž neslo krzno hrubé, pancíř zlatý.
Kříž na praporech vlnil se, vše ztráty
proň rádi nesli. Vichřicí dál letí...
Co Hlad, co Mor, jenž spěl jim ve zápětí?
i mroucí všichni pěli: „Svatý! Svatý!“
Pro Kristův hrob, nad kterým kříž ten svítil,
se každý jako slepý v řeže řítil,
a sílu obra při tom v hrudi cítil.
A poutník řek’ si, zbrocenou skráň potem
a srdce zdrané pochybnosti hrotem:
Zda vědí, proč jdou? – Zda-li za životem?
VII.
Tu náhle v klášterním se viděl dvoru,
Tu náhle v klášterním se viděl dvoru,
šly davem před ním ve závojích ženy,
tak všecky svorně kříži posvěceny,
šly jako stíny v stínů tichém sboru.
Ty pýchu zdeptaly i řetěz vzdoru,
ty uvrhly se pod kolesa změny;
svět, rozkoš, láska pozbyly vší ceny,
jak za světlem šly toho meteoru.
Dar mateřství, cíl ženy nejvyšší
jak lehce zapřely, pud utopily
pod výkřikem: Můj sladký Ježíši!
Snad andělové, snily, zapíší
to v knihy soudu; my jsme z celé síly
ne pouze kštice – žití zasvětily.
VIII.
Ó šťastná Víro! Požehnaná buď!
Ó šťastná Víro! Požehnaná buď!
Kdo tobě vzdá se, snad můž’ šťastným být!
Ty zdeptáš vášeň, spoutáš každý cit
a liješ úkoj blaženosti v hruď.
Nad žití klamy, pochyby a rmuť
ty zvedáš se jak skalný, příkrý štít,
na kterém kříže znamení lze zřít,
jež hlásá: „Lichý svět tě nezarmuť!“
Co síly, krásy, lásky, dobra k všem
v tvém sladkém jhu se roztavilo k štěstí
a v úkoj tisícerým bolestem!
Ó kříži! Musíš lidstvo k blahu vésti,
rád chci to věřit, šťastný jsem tím snem“...snem...“
V tom okno snu kdos přirazil mu pěstí.
IX.
A poutník procit’. Zjevy s anděly
A poutník procit’. Zjevy s anděly
se rozpadly – tíž sedla na skráň jemu;
dřív mlhou zřel, teď jasem ve tvář všemu,
kříž prohlížel si – jak by zpuchřelý!
Girlandy blínu kolem visely,
vil břečtan se výš k boku zraněnému,
tu rázem zdálo se mu schvácenému,
ký přelud v spár ho chytl zvetšelý!
Sen byl jen snem – a před ním cesta holá,
on vzbudil se a musí kráčet dále,
sny přešly v nic – a on jen dále žije.
A musí, – tomu pudu neodolá,
ať v resignaci, ve vzdoru, či v žale,
žel, co jest za ním – byla poesie!
J. Vrchlický.
E: dp + sf; 2002
[29]