PODZIMNÍ SAD
1934
nakladatel JAN KOTÍK knihkupec
PRAHA – SMÍCHOV
[1]
Knihtiskárna Emil Stiburek, Praha-Smíchov.
[2]
PODZIMNÍ SAD
[3]
PODZIM.
Jeřabin rudé korále.
A na stráni u lesa vřes.
Srdce je zkřehlé a znavené.
Zarudlé listí. Mlčící les.
Srdce je zkřehlé a znavené.
Prořídlá alej a tesknící sad.
Z vlhkého rána a z mlhy
do okna vane podzimní chlad.
5
PO LETECH.
V kraj svého dětství jsem přišel,
abych se těšiti moh’,
za dnů těch mladosti dávných
čím kdysi těšil se hoch.
Stejné vše bylo, kraj stejný,
v paměti mé jak byl živ,
a přece jiné teď všecko,
jiné než bývalo dřív.
U cesty v stínu dvou stromů
ještě stál dřevěný kříž,
na kříži Kristus tam hlavu
jak by jen klonil teď níž.
6
PÍSEŇ.
Ve bráně podkovy zvoní,
slyš, troubí postilion,
večerem v oknech se stmívá,
na věži houpá se zvon.
Na rynku u sochy světce
umlk už hovor a smích,
posledním odleskem slunce
v oknech den zhasl a ztich.
V záhonech zahrádek voní
opojně večerem květ;
poklidno, ticho je v srdcích,
daleko, daleko svět.
7
MARNĚ.
Marně tvé čekalo srdce,
čekalo na zázrak.
V listoví šelestí deště,
tichounce, tiše tak.
Tichá, se smutnýma očima,
nač čekáš ještě?
Život je krutý loupežník!
Tichounce šelestí deště...
8
LORETÁNSKÉ ZVONKY.
Večerem, když nad Prahou se stmívá,
loretánské zvonky s věže zní,
nábožnou, slyš, písní tichých srdcí,
písní starou dávno zašlých dní.
Jak když v knížkách modlitebních večer
probírá se ruka uvadlá. –
Za večerů letních u kláštera,
akátů je vůně sladce mdlá.
Změnil svět se, z kamene jsou srdce –
Jako dříve, dnes i zvonky hrou
nábožnou, slyš, s klášterní se věže,věže
dávnou písní modlí nad Prahou.
9
ŽHNE SLUNCE POLEDNÍ – – –
Vlaštovky švíří v letu
kol věže kostelní.
Je neděle, den Páně,
žhne slunce polední.
V čepičce, hlavu kloně,
si zdřiml starý pán,
a ve výklenku domu
spí svatý Florián.
10
OBRÁZEK Z DÁVNÝCH DOB.
S tlumokem, holí v ruce,
se srdcem stísněným,
z domova do světa jde
za cílem vysněným.
V srdci si z domu nese
sny krásné o štěstí,
městečka obraz milý,
s kašnou na náměstí.
Jdou vzpomínky s ním cestou
a teskná nálada,
na obrázek zří milé
a slunce zapadá.
11
PODZIM.
Stříbrná vlákna pavučí,
to stáří bílý je vlas,
a dálky měkce zamžené,
zastřený očí jas.
Pod spadlým listím v záhoně
spí vůně růží od léta,
to tiché jeho vzpomínky
na léta mládí zakletá.
Jde tiše s hlavou schýlenou
a vzpomínkám jen žije,
slyš větru kvil, to přesmutné
přehrává melodie.
A v listí, v trávě zavlhlé,
smáčené ranní mhou,
jak srdce jeho stesklo si,
to slzy jsou...
12
HLAS VĚTRU.
Slyšíš, jak vítr tam sténá a kvílí?
Vzpomínka dávných těch vrací se chvil,
do snů a pohádek dětskou když duší
provázel větru hlas a jeho kvil.
Slyšíš, jak vítr tam sténá a kvílí?
V pohádek knížce už neumíš číst.
Na oknech smáčených šumění deště,
ve větru zmítá se urvaný list.
13
JE JARO.
Je jaro, měsíc máj, v zahradě třešně stará,
zas bíle rozkvetla, tak jako loni z jara.
Když odkvet žití máj, ó, touhy všecky spěte,
vždyť v stáří člověk už jen šedinami kvete.
14
STARÝ DŮM.
V zeleni, tichu skrytý starý dome,
už vyvanulo kouzlo časů tvých,
jak resedy a levandule vůně,
z pokojů tvojích kouzla zbavených.
Je mrtva píseň dávná o domovu.
Rozkvétá novým květem srdce žen.
Vzpomínky plaché domů nevrátí se,
a v tichu bezpečném krb je dnes opuštěn.
Ó, starý dome, v zeleni a tichu!
Rci, kam že všichni poděli se jen,
kdo tolik tebe kdysi rádi měli?
Posměšně vítr hvízdá do oken...
15
NA SILNICI.
Stesklo se návsi utichlé
po dětském výskotu,
princezně v třpytné sukénce,
růžovém trikotu.
Dům zelený se kymácí
po bílé silnici.
Chvílemi hlavou pohodí
vychrtlí koníci.
Večerní vánek pohrává
si v bílých záclonkách.
Dvě bosé nožky za vozem
silnice víří prach.
16
BÍLÁ PANÍ.
Než odešel, řek’, čekej mne,
já vrátím se v čas krátký!
Odešel rytíř do boje
a nevracel se zpátky.
Na skále stojí starý hrad;
když noc se v údolí sklání,
na hradě prý se zjevuje
tam dodnes Bílá paní.
To bledá hradu paní je,
a hledí do daleka,
na ruku srdce klade si
a dodnes čeká, čeká...
17
ŠTĚDRÝ VEČER V MĚSTĚ.
Pusto je, ticho v ulicích,
na střechách poprašek sněhu,
za okny v světle svíčiček
tušíš jen radost a něhu.
Městečko v sněhu v horách zříš,
mrazivé nebe je hvězdami zkvetlé.
Na mši jdou půlnoční, vrže sníh,
leskne se v měsíčním světle. – –
Pusto je, ticho v ulicích,
na střechách poprašek sněhu.
Za řekou světla – zvony zní
půlnoční s druhého břehu.
18
PÍSEŇ.
Slyš to zvonů znění,
slyš jich teskný hlas,
tak jste nezněly mi,
když jsem slýchal vás.
Jinak vaše píseň,
jinak teď mi zní,
co je vzpomínání,
co je stesku v ní.
Na krátkou jen chvíli,
zvony mladých let,
pohádku mi mládí
přivolejte zpět.
Na krátkou jen chvíli
chtěl bych slyšet zas,
jak jste znívaly mi,
když jsem slýchal vás!
19
PÍSEŇ.
Jak ta lípa v širém poli
sama v světě stojím teď,
kudy šlo mé smutné mládí,
srdce moje s pláčem hleď!
Co tu v srdcích květů bylo,
lásky rudý žhavěl květ,
a v mém srdci roztesknělém
ani jeden nevykvet.
20
JARO V MĚSTĚ.
Je stonavé a jako zakřiknuté,
a forsythií, šeříkem jen kvete,
má měšťák úsměv shovívavý pro ně,
v té poušti kamenné a kleté.
A obloha když v usínavém tichu,
hvězdami zářivě nad krajem zkvetla,
zde v hluku města, v barvách reklam řvavých,
na tmavém nebi blednou hvězdná světla.
21
VĚČNÝ BOJ.
Neoschly ještě slzy
a nepřebolel žal,
kdes v cizí zemi leží,
kdo život miloval.
A znovu pro srp smrti
zrá lidský život zas,
tak jako pro srp žence
na poli zraje klas.
Člověku člověk vrahem,
v zápase odvěkém.
Neoschly ještě slzy.
Smutno být člověkem.
22
NÁPIS NAD VCHODEM KLÁŠTERNÍM.
Zde najdeš klid a mír, když těžkým život zdá se,
tu k sobě, poutníče mdlý, navracíš se zase.
Zde, za zdí klášterní, radosti, žalu není,
jen ticho bezhlasé a věčné zapomnění.
O fortnu klášterní se tříští žití shon,
zde k nebi modlí se klášterní zvon.
Pokorně zavřeš zrak tu sám a s ničím spiat,
až přijde poslední den, čas už jíti spat...
23
PÍSEŇ.
Hrál cikán večer pod okny
o lásce srdcí věčné,
tu starou píseň srdcí dvou
o lásce nekonečné.
U okna v šeru večera,
tam bledá dívka stála,
a cikánova písnička
jí k slzám rozplakala.
24
VŠE ZNÁMO TAK.
Tak tedy jaro je a všude shon a chvat
a břízky v zelený se ustrojily šat.
Kos flétnu zkouší na hřebeně domu,
milenci jméno ryjí v kůru stromu.
Jak každým rokem a jak loni z jara
pod okny zase kvete třešně stará.
A v srdcích láska probouzí se znova,
pohledy známé, stejně lhavá slova.
Šat stromů zelený, zpěv kosa, žhavý zrak
a třešně rozkvetlé – vše známo tak!
25
BABIČČINO ÚDOLÍ.
Na stráni, nad mlýnem podzimní mlhy,
ticho a prořidlý list,
z údolí jako by s babičkou navždy
odešel život a ze všech tu míst.
Jako by všecko tu tesknilo po ní,
Bělidlo staré, mlýn, dvorek i stráň,
nezjeví pozdnímu chodci se cestou
pod čepcem babičky šedivá skráň.
Odešli dávno už, kdo tady žili,
mrtva je radost i žal,
všecko, co pokorně člověk
z ruky tu boží kdys vzal.
Odešli všichni a jiné jsou časy.
Podzimní vítr leh’ do zvlhlých trav.
Jenom tam, pod strání, starou svou píseň
hučí a zpívá si splav.
26
I TY – – –
Jak my, tak půjdeš také ty
zahradou mladosti, pohádkou dětských let,
jen tobě pro radost vše stvořil milý Bůh,
a hladit pohledem celičký budeš svět.
Jak my, opustíš také ty
svůj rodný, tichý dům a dálek mámení
a sladký srdce hlas povede kroky tvé –
kdes v tichu ztraceno je bílé stavení.
Jak my i ty se zastavíš,
a zklamán, unaven tou tíhou dlouhých let,
se nazpět ohlédneš se srdcem stísněným,
a marně budeš pak své mládí volat zpět.
27
ZVON PADLÝCH.
Z děl ulit, zvon vždy z večera
tam s věže Rovereta
se rozezvučí vzpomínkou
na padlé v boji světa.
A mrtví z hrobů vstávají,
za mír se modlí světa,
když teskně zní zvon z večera
na věži Rovereta.
28
VZPOMÍNÁNÍ.
Čermáka kratičký popěvek večer
smutná je písnička utichlých dvorů.
V bezhlasém tichu, když slyšíš ji z šera,
probouzí stesk po domovu.
Travou dvůr zarostlý. Popěvek krátký.
Podivný smutek, když večer se šeří.
Tak nějak bylo to, dávno je tomu.
Jak bys se zastavil u známých dveří.
Čermáka kratičký popěvek večer...
Bůh milý sám jenom ví to,
proč tolik smutku je pojednou v srdci?
Čehosi tolik je, tolik ti líto.
29
ŠUMAŘI.
Dlouží se stíny stromů.
Zarudlí ve tváři,
silnící k městečku jdou
potulní šumaři.
Na housle jeden hraje,
ten píská klarinet,
věčná je žízeň trápí
a vábí širý svět.
Zahrádky, nízká okna
a růže za plotem.
Psi provází je cestou
zuřivým štěkotem.
30
PÍSEŇ O DOMOVU.
A kdyby tisíckrát
volal tě dálek hlas,
cizí kraj vábil tě,
vrátíš se domů zas.
A kdyby na chvíli
spoutal tě moře hlas,
v snu lesů domova
uslyšíš píseň zas.
A byť i tisíckrát
zváben, přec poznovu
vracet se budeš zas
tou cestou k domovu.
31
MLÁDÍ.
Údolí tiše zasněné
ve stínu strmých strání,
po lukách potok vine se,
nad ním se vrby sklání.
Tam ruku v ruce bloudilo
ztracené naše mládí
s pohádkou v srdci, na rtech smích,
dva věrní kamarádi...
32
ZVONY DOMOVA.
Kam vše se podělo, kam loňské sněhy,
kam všecky úsměvy a slova plná něhy!
Je konec pohádky a vychlad srdcí žár,
a mrtva, mrtva je už píseň zašlých jar.
Den tiše zhasíná v studeném svitu hvězd,
a dávno zhasili už světla podle cest.
Rci, čeho líto ti je, líto nejvíce?
Do oken zsinalá tvář hledí měsíce.
Co život dal, čas bere, pochová.
Z minula zvony znít, slyš, zvony domova.
33
SLOKY.
Květ jabloně, květ růžový a bílý,
a kukačky hlas někde na stráni,
a petrklíče v trávě, bílé břízky,
večerní zvony v dálce vyzvání.
Vzduch modravý, vysoké jarní nebe,
a pohled očí, slova, úsměv žen,
tak stejné vše jak dříve, jako loni,
a přece pohádka, prchavý, krátký sen.
34
SÁM.
Zapadlo všecko, kdes daleko svět.
Ani to světýlko nesvítí v tmách.
Všecko, co těšilo, bylo jen klam.
Pokorné srdce dlí na modlitbách.
Nesmírné klášterní, tesklivé ticho.
Neslyšně roky, dny, hodiny jdou.
Popěvek ptačí a hasnoucí světlo
jediné pozdravy ze světa jsou.
35
U OKNA.
Vstala a okno otvírá,
do nového, svěžího rána –
lásce a touhám srdce všech
jsou z jara zotvírána.
Ranní jí vánek čechrá vlas,
a v zardělé líbá ji tváře,
plno, hle, venku všude dnes
i v srdci je zlatisté záře.
K nebi až s písní skřivánčí,skřivánčí
nad pole vznést by se chtěla,
lehko tak, lehko člověku,
že tíhy teď necítí těla.
36
V TICHÉ ULIČCE.
Já prostou píseň jsem slyšel,
ji zpíval dětský hlas,
když v tiché uličce města
bled v oknech západ a has.
Tam za těmi okny šlo mládí
pohádkou dětských let,
a v domova pohodě tiché,
co kolem míjel svět.
Ta píseň byla tak prostá
a sladce hlas ten zněl,
tak jako by stříbrný zvonek
do ticha vyzváněl.
V dnů pozdních smutek, v šeď žití,
stříbrný zvonku zněj,
děvčátko malé,
Bůh štěstí tobě přej!
37
VEČER V MĚSTĚ.
Když nejvíc hlukem šílí ulice,
a reklam světelných barevnou hrou,
v shon bláznivý, když zpívá amplion,
ulicí stíny plaše přeběhnou.
To stíny těch, kdo žili v městě tom,
kdys v dávné době, stíny němé jsou,
a v nejjemnějších mizí ulicích,
a v tichu tam splývají s jejich tmou.
38
ZŠEDL SVĚT.
Zšedl svět a pohádky se končí,
zestár už a v nic teď nevěří,
po dni ještě rozzářeném sluncem,
jako když se v chladu sešeří.
Životem jak osud chtěl, tak šel jsi
po cestě, jež v dál se vinula –
Zestár svět a zšedl za ta léta,
cize hlas tvůj zní, hlas minula.
Jak když poutník unavený přijde
v cizí dům a nehostiných stěn,
otázku jak čet by v každém zraku,
odkud jde, co chce tu poutník ten?
39
ŽIVOTEM.
Mřížoví vchodu park od světa dělí.
Jaro. Zpěv ptáků a v záhonech květ.
V podvečer dívka tam po cestách bloudí
se sny a touhami šestnácti let.
V zšeřelém pokoji zestárlé srdce
stesklo si, marnost, že všecko je klam,
o trochu radosti, prchavé štěstí
věčný a marný boj život, že sám.
Mřížoví vchodu park od světa dělí.
Po cestách světem tuláci jdou
s radostným srdcem, že slunce jim svítí,
za noci hvězdy nad hlavou.
40
PO LETECH.
Znavený poutník
se srdcem steskem rozchvělým,
zas po letech se v kraj ten vracím,
jenž domovem kdys býval mým.
Dům rodný. Z jeho oken
hlas minula mne volá zpět.
Je marno, nikdy nevrátíš se
přes propast zašlých let.
A chtěl bys ještě kraj ten milý
přitisknout k srdci, v náruč vzít,
jenž sladce mluví k tobě,
a potom odejít.
41
VEČER NA VENKU.
Pod okny šumění stromů
a světla v staveních.
V šeření večera hlasy
a dívčí smích.
A ticho. Měsíční světlo
do kraje tiše mží.
Noc plna horkých vášní
a slova plná lží.
42
DÍVČÍMU SRDCI.
Nevěř, nevěř, slib klamává,
život je jen klam a lež.
Se svými sny sama budeš,
k modrým horám nedojdeš.
Až tvůj vlas už bude bílý,
a v tvém srdci bude sníh,
soumrakem se vracet budeš
po cestičkách ztracených.
43
POŠTOVSKÝ VŮZ.
Silnicí k městu jede.
Dvé očí vesele
zpod kloboučku teď hledí
ku tváři nesmělé.
V poštovském jedou voze,
a podivná to věc,
že zamlklý tak cestou
je bledý cizinec.
A zvědavost ji trápí,
zamlkle hledí on,
ku městečku se blíží
a troubí postilion.
44
POD TÍHOU KŘÍŽE.
Tu všechny vidím je před vchodem chrámovým,
už stářím zlomené a s tváří plnou běd,
a rysy bolestí ztuhlými, s vráskami,
jak ve tvář ryla je ta dlouhá řada let.
A v chrám jak vstupují, já zřím, hle, všichni
svých strastí, bolestí přetěžký nesou kříž,
a před tvář Kristovu klesají na kolena,
kdo tíhu kříže sotva nesou již.
45
BYL VEČER UŽ...
Byl večer už, podzimní čas,
podzimní večer v chladu has,
a v zraku stářím pohaslém,
stesk zoufalý nad marným snem.
A rozbolněných srdcí žal
do chladu, do tmy žaloval,
že na všem, na všem leží sníh,
že srdce mrzne v závějích.
Že smutno, smutno ve světě,
že v podzim jaro nezkvete.
Byl večer už, lkal větru hlas,
podzimní večer v chladu has.
46
DVĚ PÍSNĚ
I.
I.
Zahrádko za domem, bylas mi domovem,
veselá v sluníčku, po dešti uplakaná.
Zahrádko maličká, třešně tam stařičká
květem vždy bývala obsypaná.
Zahrádko za domem, komu’s teď domovem,
kolik ti očí už sbohem dalo!
Když jsem šel okolo, srdce mě bolelo,
srdce si tichounce zaplakalo.
II.
II.
Cestičkou k domovu vrátíš se poznovu,
léta ji nepozmění.
V pohádku mladých let nevede cesta zpět,
cestičky takové v světě není.
A kdybys toužíval, často se soužíval,
dozněla písnička mladických let.
Mládí tvé ztracené, vzpomínkou zlacené,
nikdy se nevrátí zpět!
47
SEN O JARU.
Nad mými dveřmi v zimě sedal kos,
za nocí mrazivých, za nocí zlých,
snad o jaru a teplém hnízdě snil,
když do zahrady ledový mráz dých.
Teď, z jara, pod okny mi zpívá kos,
když stmívá se, a večerem den ztich,
je jaro, jaro je, a zpívá kos,
a stmívá se, a v srdci led a sníh.
48
DOZNĚLA PÍSEŇ.
Jsou pole požata a jako prázdné dlaně...
Jak polní cestou jdu, mne jímá tichý žal
pro rudý v poli mák a modré oči chrp,
pro klas ten zkosený, jenž vlnil se a zrál.
Jsou pole požata, z mlh pozdě slunce vstává
a brzy chodí spat – kde žhavá píseň léta?
Pro píseň doznělou tu tichý žal mne jímá –
V záhoně poslední a sama růže zkvétá.
49
NÁVRAT.
Na skráni vlas už bílý,
jde cestou rozchvěle,
zroseným svěže ránem
v dům svého přítele.
To osamělým v světě
se steskne v města zdech,
a jako tažní ptáci
se vrací po letech.
Pod nebem domova je
tak sladko posedět –
Při sklínce vína budou
vzpomínat mladých let.
50
V OSAMĚNÍ.
Světnička z dávné jak doby.
To, co je kolem, cizí je svět.
Pod okny révoví pne se,
tak jako kdysi za dávných let.
Uvadlé spiaty jsou ruce,
teskno je v srdci, bílý je vlas;
samotu její jen ruší
sloupkových hodin stříbrný hlas.
51
O BOŽÍM TĚLE.
Drůžičky bílé v průvodu,
v košíčku polní květy,
náměstím cestou k oltáři
jsou květy rozesety.
Pod baldachýnem kráčí kněz,
a hudba, zbožné hlasy –
ach, kamže se jen poděly
ty staré, dobré časy!
Modravé nebe vysoko,
klas stojí na poli,
jde průvod, vlají korouhve
a zvony hlaholí.
52
ZNÍ ZVONY ZAS...
Večerní zvony s věže zní,
jen tesknější je jejich hlas,
ten snivý hoch, jenž slýchal je,
ten šedivý má nyní vlas.
A zvony zní a v hlase jich
jak slzy by se chvěly,
když vypráví, jak bylo to,
když večer vyzváněly.
A v srdci teď, ach, jaká tíž,
a dávno, dávno tomu – –
zní zvony zas, však s večerem
hoch nevrací se domů.
53
RODINNÉ ALBUM.
Figurky z porculánu
a vůně resedy.
Kde tichý život domu
a dámské besedy?
Jak uschlé květy byly
ty ruce s prsteny.
Na křeslech povlak bílý,
záclony spuštěny.
Vzpomínkou pokoj žije
teď časy na jiné,
a jako tichý hřbitov
je album rodinné.
54
POD OBRAZ.
Zarudlým hájem podzimním
z městečka jedou v kočáře,
s kvetoucím jarem, s písněmi,
a vrací se od oltáře.
Zarudlé listí – v srdci jich
pohádka máje žije.
Za vozem sedí, překrásné
faun píská melodije.
55
PÍSEŇ.
Za hory zachází slunce,
za hory, za lesy,
do dálek cesty se tratí
a srdce steskne si.
Tam někde za těmi vrchy
pohádku mladých let,
stráně a lesy a vody
slyšel bys vyprávět.
Tam někde v modravé dáli,
za vrchy, za lesy,
klekání zvoní a slunce
zlatý vlas češe si.
56
OBSAH.
Podzim5
Po letech6
Píseň7
Marně8
Loretánské zvonky9
Žhne slunce polední10
Obrázek z dávných dob11
Podzim12
Hlas větru13
Je jaro14
Starý dům15
Na silnici16
Bílá paní17
Štědrý večer v městě18
Píseň19
Píseň20
Jaro v městě21
Věčný boj22
Nápis nad vchodem klášterním23
Píseň24
Vše známo tak25
Babiččino údolí26
l ty - - -27
Zvon padlých28
Vzpomínání29
[58]
Šumaři30
Píseň o domovu31
Mládí32
Zvony domova33
Sloky34
Sám35
U okna36
V tiché uličce37
Večer v městě38
Zšedl svět39
Životem40
Po letech41
Večer na venku42
Dívčímu srdci43
Poštovský vůz44
Pod tíhou kříže45
Byl večer už...46
Dvě písně47
Sen o jaru48
Dozněla píseň49
Návrat50
V osamění51
O božím těle52
Zní zvony zas...53
Rodinné album54
Pod obraz55
Píseň56
E: až; 2004
[59]